IMS – Žeželj

IMS – Žeželj byl obchodní název pro stavební systém rozšířený v socialistické Jugoslávii na začátku druhé poloviny 20. století. Předpokládal stavbu budov za pomocí standardizovaných prefabrikovaných prvků a jejich montování na místě. Pojmenován byl po svém tvůrci, inženýru Branku Žeželjovi, jenž jeho pomocí zrealizoval téměř třetinu staveb, které sám navrhl.

Historie

Systém byl uplatněn především během výstavby bloků sídliště Nový Bělehrad, konkrétně u bloku 1 a 2. Požadavky na systém vyvstaly z potřeby masové výstavby^[1] pro nová sídliště. Zkušební tři stavby byly realizovány tímto systémem v roce 1957.

Systém za základní stavební prvky nepovažoval panely, nýbrž rastr s nosnými sloupy z předpjatého betonu, na které se zavěšovaly panely pro jednotlivá patra. Půdorys bylo v rámci jasně definovaného rastru možné upravovat různými způsoby, čímž vznikaly unikátní budovy. Stavby, které používaly systém IMS – Žeželj, tak bylo možné budovat obdobně rychle jako panelové domy, nicméně architekti nebyli tolik omezeni technologií výstavby. Sestavování budov na místě probíhalo rychle a bylo jej možné provádět méně kvalifikovanou pracovní silou. Stavby, které vznikly za pomoci systému IMS, měly o 30 % nižší hmotnost, než tomu bylo u konvenčních budov.

Aby bylo možné jednotlivé prvky dobře spojovat a stavba byla dostatečně pevná, byla v panelech po sestavení napnuta ocelová lana. Vzdálenosti mezi nosnými sloupy se pohybovaly v rozsahu 3,6 až 4,2 m, což bylo více než např. v případě tehdy budovaných chruščovek v SSSR.

Technologie byla na řadě míst výstavby vždy modifikována, neboť do skeletu bylo možné v rámci jeho možností umisťovat různé další panely a prvky dle požadavku objednatele. Díky tomu tak v Bělehradě nevznikl žádný dům podle jednotného vzoru, systém byl vždy upraven.

O systém měli velmi brzy zájem i další jugoslávští výrobci a technologii odkoupila také armáda.

Uplatnění

Systém nebyl uplatňován pouze na území SFRJ, nýbrž se díky mezinárodní spolupráci v rámci východního bloku i Hnutí nezúčastněných zemí objevil i v některých dalších zemích, jakými byly např. SSSR, Čínská lidová republika, Maďarsko, Kuba, Etiopie, Angola nebo Egypt.^[2] Realizován měl být rovněž i v Angole, nicméně plánované sídliště nakonec v Luandě postaveno nebylo.^[zdroj?] V některých zemích byl adaptován na místní technické nebo klimatické podmínky. Kuba odkoupila od Jugoslávie technologii systému, vybudovala tři továrny, které produkovaly potřebné stavební díly, a za jeho pomoci se pokoušela modernizovat vlastní bytový fond.

Na území bývalé Jugoslávie bylo tímto systémem kromě sídliště Nový Bělehrad (bloky 21, blok 24, 28, 29, 61, 62, 45 a 70) realizována i řada dalších obytných souborů. Mezi ně patřilo např. modernější sídliště Cerak Vinogradi na jihu Bělehradu, dále sídl. Alipašino polje v Sarajevu, sídliště Liman III v Novém Sadu a další.

V polovině 80. let 20. století byl systém významněji inovován a přejmenován jako tzv. Sistem 50. Ten umožnil větší vzdálenost mezi nosnými sloupy a ještě větší variabilitu.

Literatura

• Biljana Aranđelović – Beograd
• Maroje Mrduljaš, Vladimir Kulić: Unfinished Modernisations: Between Utopia and Pragmatism.
• Đorđe Alfirević: Urban housing experiments in Yugoslavia 1940–1970
• Jelica Jovanović: Mass Heritage of New Belgrade: Housing Laboratory and So Much More

Reference