Ibérská smlouva

Řeka Ebro

V době mezi první a druhou punskou válkou uzavřel kartaginský velitel Hasdrubal smlouvu s Římany, v níž se zavázal nerozšiřovat punskou říši v Ibérii na sever od řeky Ebro. Na základě toho se tato řeka stala hranicí kartaginské sféry vlivu na Pyrenejském poloostrově.

Předchozí vývoj

Po porážce v první punské válce ztratili Kartáginci území na Sicílii a Sardinii, jichž se zmocnili vítězní Římané.^[1] Punský velitel Hamilkar Barkas se v roce 237 př. n. l. vylodil na jihu Pyrenejského poloostrova a v údolí řeky Baetis (Guadalquivir) zahájil výboje vedoucí ke vzniku nové kartaginské zámořské domény.^[2] Po Hamilkarově smrti převzal velení punských sil v Ibérii jeho zeť Hasdrubal.^[3] Ten pokračoval v Hamilkarově díle a vojenskými a diplomatickými prostředky rozšířil a upevnil kartaginskou moc na poloostrově.^[4] Na jihovýchodním pobřeží založil město nazývané Římany Nové Kartágo (dnešní Cartagena).^[5]

Galové obývající severní Itálii, území známé tehdy jako Předalpská Galie, začali v roce 226 př. n. l. vážně ohrožovat římskou republiku, neboť se připravovali k mohutnému vpádu na Apeninský poloostrov.^[6] V následujícím roce shromáždili Římané značné vojenské síly k odražení Galů, z nichž však nezanedbatelnou část odeslali do Tarenta a na Sicílii. Jednoho z konzulů vyslali s vojskem dokonce na Sardinii.^[7] Zhruba o deset let dříve využili obdobných nesnází Kartáginců, způsobených žoldnéřskou válkou, a tento ostrov jim odňali.^[1] Obávali se proto, aby se Kartáginci nechopili galské krize jako příležitosti k opětovnému získání Sardinie.^[8]

Sjednání smlouvy a její obsah

Souběžně s preventivními vojenskými opatřeními vyslali Římané poselstvo do Ibérie a uzavřeli smlouvu s Hasdrubalem.^[9] Polybios k tomu uvádí, že je znepokojoval růst jeho moci a předpokládali, že v budoucnu dojde k válce s Kartágem.^[10] Protože je ale právě svírali Galové, rozhodli se jednat s Hasdrubalem přátelsky a doslova ho „uchlácholit“, aby se mohli nejprve vypořádat s bezprostředním ohrožením.^[11]

Smlouva obsahovala ujednání, že „Kartáginci nesmějí s válečnými úmysly překročit řeku Ibér.“^[12] Třebaže se dosud vedou diskuse o tom, o jakou řeku se jednalo,^[13] považuje se za téměř jisté, že touto řekou bylo myšleno Ebro.^[14] Jelikož území ovládané tehdy Hasdrubalem sahalo zhruba k řece Tagus (Tajo), šlo ze strany Římanů o zjevný ústupek. Kartaginskému veliteli ponechali totiž volnou ruku v takřka celé Ibérii s výjimkou severovýchodní části země a fakticky ho uznali za tamějšího vládce.^[15] Výměnou za to předešli riziku koordinovaného útoku Galů a Punů.^[16] Tím, že Římané vymezili punskou sféru zájmů řekou Ebro a nikoli pohořím Pyreneje, tvořícím přirozenou hranici Ibérie, zabránili navíc možnosti přímého kontaktu Hasdrubala s Galy.^[17]

Smlouva byla uzavřena patrně před vyvrcholením galské invaze do Itálie, to znamená v roce 225 př. n. l.^[18] Ačkoli nelze vyloučit, že sjednání smlouvy nastalo o rok dříve, současní badatelé argumentují ve prospěch pozdějšího data.^[18] Poukazují přitom na skutečnost, že krátce poté, co legie dorazily na Sardinii a Sicílii, Římané je opět odvolali, k čemuž došlo zřejmě v reakci na uzavření smlouvy.^[19] Kdyby smlouvu uzavřeli již v roce 226 př. n. l., nemuseli by chránit ostrovy před případným kartaginským útokem.^[20]

Sporná ujednání

Polybios výslovně zdůrazňuje, že o ostatní Ibérii se ve smlouvě nehovořilo.^[21] Pozdější autoři nicméně zmiňují i jiná ustanovení, jež měla být její součástí.^[22] Livius uvádí, že „hranicí obou územních celků se stane řeka Hiberus a Sagunťanům, sídlícím mezi správními celky obou národů, bude ponechána svoboda.“^[23] Appiános udává, že „Sagunťané a další Řekové v Hispánii budou samostatní a svobodní.“^[24] Zároveň nesprávně určuje polohu města Saguntum a umisťuje ho mezi Pyreneje a Ebro, tedy severně od této řeky.^[25] Existence těchto ustanovení, zejména pasáží týkajících se Sagunta, je sporná, neboť nápadně odpovídají římské propagandě obviňující Kartágince z porušení smlouvy.^[26]

Saguntum se nacházelo na východním pobřeží Iberského poloostrova jižně od řeky Ebro a spadalo do kartaginské sféry vlivu.^[27] Podle Polybiova tvrzení vstoupili Sagunťané mnoho let před nástupem Hannibala pod ochranu Římanů,^[28] čímž chtěli předejít ovládnutí Kartáginci.^[29] Pravděpodobně se tak stalo v témže roce, kdy Římané vyslali emisary k Hasdrubalovi.^[30] Přesná povaha vztahů mezi Římem a Saguntem zůstává přesto nejasná.^[31] Podle všeho se nejednalo o spojenecký svazek, byť Sagunťané udržovali s Římany přátelské styky.^[32] Když Hannibal v roce 219 př. n. l. Saguntum oblehl, neučinili Římané nic pro záchranu města, třebaže jeho pád jim následně posloužil jako záminka k vyhlášení druhé punské války.^[33]

Reference

Literatura

Prameny

• APPIÁNOS. Zrod římského impéria: římské dějiny. Praha: Svoboda, 1986
• LIVIUS. Dějiny IV. Praha: Svoboda, 1973, 1975
• POLYBIOS. Dějiny I, II. Praha: Arista, Baset, Maitrea, TeMi CZ, 2008, 2008. ISBN 978-80-86410-56-2 ISBN 978-80-86410-60-9

Bibliografie

• HOYOS, Dexter a kol. A Companion to the Punic Wars. Hoboken: Wiley-Blackwell, 2011. ISBN 978-1-4051-7600-2
• HOYOS, Dexter. Hannibal's Dynasty: Power and Politics in the Western Mediterranean. London: Routledge, 2003. ISBN 0-203-41782-8
• HOYOS, Dexter. Mastering the West: Rome and Carthage at War. Oxford: Oxford University Press, 2015. ISBN 978-0-19-939174-5

Související články

• Obléhání Sagunta
• Druhá punská válka