Ibn Chaldún

Ibn Chaldún
Narození	27. května 1332 Tunis
Úmrtí	17. března 1406 (ve věku 73 let) Káhira
Povolání	antropolog, historik, soudce, autor autobiografie, sociolog, ekonom, filozof, politik, spisovatel a básník
Alma mater	University of Ez-Zitouna
Témata	ekonomie, sociologie, filozofie, antropologie a politik
Významná díla	Book of Lessons
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ibn Chaldún (27. května 1332, Tunis – 17. března 1406, Káhira) byl arabský učenec a veřejný činitel. Sám sebe považoval za historika, nicméně šíře jeho zájmů i jeho inovace na poli vědy umožňují považovat jej i za filosofa dějin (podle něj existují jisté zákonitosti, které jsou vypozorovatelné a podle kterých se dějiny řídí), za sociologa (jako jeden z prvních navrhl ustanovení nauky o společnosti na vědeckých základech), za filosofa (kritizoval tradiční arabskou filosofii, zvláště její novoplatónské prvky), muslimského teologa, historika a teoretika vědy atd.

Ibn Chaldún se soustředil na výzkum člověka a lidské civilizace. Díval se netradičně a předvídavě na vznik a vývoj lidské civilizace, na genezi politické moci a na základní ekonomické aspekty společnosti.

Život

Ibn Chaldún se celým jménem nazýval Abú Zajd ‘Abdarrahmán ibn Muhammad ibn Chaldún Walíuddín at-Túnisí al-Hadramí al-Išbílí al-Málikí. Z tohoto jména můžeme vyčíst např. to, že jeho rodištěm je Tunis, že jeho rod pocházel ze Sevilly (ar. Išbílíja) a že patřil k právnické škole Málika ibn Anase^[1].

Jeho rod patřil už od raného středověku k těm velmi významným v Andalusii v jižním Španělsku se sídlem v Seville. Když ovšem ve 13. století zahájili křesťanští vládci Leonu a Kastilie protimuslimské ofenzívy, přesídlili Ibn Chaldúnové do severní Afriky. Abú Zajd ‘Abdarrahmán se pak narodil v r. 732 hidžry na území dnešního Tunisu.

Jeho život byl velmi bohatý a pestrý. Stejně jako jeho pradědeček Abú Bakr Muhammad působil ve státní správě na dvorech rozličných panovníků, po otci, který se dal na vědeckou kariéru zdědil náklonnost k myslitelství. Ibn Chaldún působil během svého života na mnoha místech prakticky v celém tehdejším arabském světě - namátkou můžeme zmínit Tunis, kde se narodil, studoval a dospěl, Badžáju, Granadu, Biskru, Káhiru, Damašek, kam doprovázel egyptskou armádu v době okupace tohoto města Timurem a tatarskými vojsky. Umřel v Káhiře.

Dílo

Jeden jeho současník uvádí mezi Ibn Chaldúnovy díly např. výtahy z většiny Ibn Rušdových pojednání, pojednání o logice či aritmetice, komentáře různých theologických děl. Jeho nejdůležitějším dílem (a prakticky jediným, které se dodnes dochovalo) je jeho Kniha příkladů (Kitáb al-‘ibar). Jelikož bylo v jeho době zvykem dávat dílům dlouhé a rýmované tituly, plný název jeho opus magnum zní Kitáb al-‘ibar wa díwán al-mubtadá‘ wa l-chabar fí ajjám al-‘Arab wa l-‘Adžam wa l-Barbar wa man ‘ásarahum min dhawí s-sultán al-akbar, což lze do češtiny přeložit jako Kniha příkladů a sbírka počátků (nebo objektů) a zpráv (nebo atributů) o dnech Arabů, Nearabů a Berberů a těch z velkých vládců, kteří byli jeho současníky.^[2]
Tato kniha je dílem historiografickým, Ibn Chaldún zamýšlel sepsat světové dějiny, tj. dějiny všech národů a oblastí, s nimiž přišel islámský svět do styku. Dílo má 7 dílů. Nejcennější se však jeví jeho úvod, tzv. Mukaddima, v níž Ibn Chaldún předestírá svá teoretická a metodologická východiska a pojednává teoreticky o společnosti, kultuře a civilizaci.

Názory na společnost

Ibn Chaldún je jeden z prvních (ne-li první vůbec), kteří historii nepojímali jen jako soubor příběhů pro zábavu a poučení (jak tomu bylo běžné ve starověku a středověku), ale jako plnohodnotnou vědu. Úkolem historika není podle Ibn Chaldúna vyprávět příběhy, ale odhalit mechaniku a zákonitosti pohybu společnosti.

Ibn Chaldún vidí historický proces jako jednu z konstantních cyklických změn, hlavně kvůli interakci mezi dvěma skupinami – těmi, kteří vedou usedlý způsob života (hadára) a těmi, kteří žijí pouštním způsobem života (badáwa). K první skupině řadí obyvatele měst, ke druhé beduíny, tj. kočovníky, ale i usedlé venkovské obyvatelstvo.

Kočovníci jsou pak drsné povahy a jsou nepřátelští k civilizaci, jsou však na druhé straně obdařeni nezkaženými ctnostmi, jsou výborní bojovníci a mají silný pocit tzv. ‘asabíja (kmenové soudržnosti).

Města jsou pak chráněným místem, kde se může rozvinout kultura, věda a obecně civilizace. Nicméně solidarita mezi obyvatelstvem měst není vysoká, soudržnost zde je také nejistá, což může být nebezpečné v případě války.^[3]

V historii dále existují určité body zlomu; Ibn Chaldún uvádí jeden, kterého byl svědkem – morovou epidemii (černá smrt v pol. 14. stol.).

Reference

Literatura

Primární:

• IBN CHALDÚN. Čas království a říší. Mukkadima. Praha: Odeon, 1972, s. 7-51. Přeložil a úvod napsal Ivan Hrbek.
• IBN CHALDÚN. Al-Mukaddima - Úvod do dějin. Bratislava: Tatran, 1984. Přeložili Ladislav Drozdík a Ľubomír Feldek.

Sekundární:

• BONDY, Egon. Středověká islámská a židovská filosofie; Filosofie renesance a reformace. Praha: Vokno, 1995. 221 s. Poznámky k dějinám filosofie; 5. ISBN 80-85239-30-2. [Viz str. 82.]
• BURNS, Kevin. Východní filozofie : největší myslitelé od starověku po současnost. 1. vyd. Praha: Brána ISBN 978-80-7243-638-5, ISBN 80-7243-638-4. OCLC 855464949 S. 120–122.
• HRBEK, Ivan. Ibn Chaldún: Osudy politika a myslitele. In IBN CHALDÚN. Čas království a říší. Mukkadima. Praha: Odeon, 1972, s. 7-51.
• ISSAWI, Ch.; LEAMAN, O. Ibn Khaldun, ‘Abd al-Rahman (1332-1406). In CRAIGH, E. (ed.). Routledge encyclopedia of philosophy. Volume 4. London: Routledge, 1998.
• PETRÁSEK, Jaromír. Společenský pohyb v historii a vzpomínka na Ibn Chaldúna. Historický obzor, 1998, 9 (9-10), s. 218-219. ISSN 1210-6097.

Související články

• Islámská filosofie

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ibn Chaldún na Wikimedia Commons
• Osoba Ibn Chaldún ve Wikicitátech
• Encyclopædia Britannica, heslo „Ibn Khaldūn" (angl.)