Identita (sociologie)

Identita v sociologickém pojetí značí soubor vlastností, přesvědčení a hodnot, které definují, kdo jsme. Původní význam pojmu identita pochází z latinského slova „idem“ a znamená stejnost, shodu – jednoduše „totéž“. Předpokládá tedy stejnost a časovou kontinuitu. V oblasti formální logiky a algebry má tento pojem v západním myšlení tradici. V oblasti sociálních věd je zaměření na pojem identita poněkud mladší. Stává se výchozím bodem pro studium sebeprojekce jednotlivců i skupin v antropologii, psychologii, religionistice a sociologii.

Identita může být ovlivněna mnoha faktory, včetně etnického původu, národnosti, jazyka, náboženství, pohlaví, sexuální orientace, sociální třídy a mnoha dalších aspektů života. Klasické sociologické pojetí identity vede ke struktuře sociální nebo kulturní.

Vytváření identity

Vlastní identitu si netvoříme sami, ale je nám dána okolnostmi. Nikdo sám si nevybere ani křestní jméno nebo místo, kde se narodí. Podle Meada není to, kdo jsme – naše Já –, atributem, s nímž bychom se již narodili, nýbrž získáváme jej postupem času prostřednictvím interakce s jinými.

Identita může být osobní i kolektivní. Osobní identita se týká jednotlivce a toho, co jej činí jedinečným, zatímco kolektivní identita odkazuje na příslušnost k sociální skupině, jako je komunita, kultura nebo národ.

Identita je definována také typickými rysy jedince nebo skupiny, obvykle podmíněné sociálními charakteristikami. U jedince, ale i u skupiny je takovým označením jméno a další atributy, které umožňují identifikaci subjektu. V dnešním digitálním světě je především známý pojem Identita občana sloužící k identifikace jedince i v kybernetickém prostoru. Národní nebo národnostní identita se například řídí tím, zda se považujeme za „Angličana", „Američana", „Francouze" apod^[1].

Skupina, která nás definuje, pomáhá usměrňovat naše chování a údajně nám umožňuje svobodně jednat, nemusí být zvolena vědomě, takže se může stát přítěží. Když jsme se k ní původně připojili, nešlo o akt svobody, nýbrž o projev závislosti. Nerozhodujeme se, že budeme Francouzi, Španělé, černoši z Karibiku, běloši nebo příslušníci střední třídy. Svůj úděl můžeme brát vyrovnaně či rezignovaně, nebo jej považovat za dar osudu a skupinovou identitu přijímat nadšeně – být hrdí, na to, co jsme, i na očekávání, jež jsou v nás v důsledku toho vkládána. Naše sebeidentita je tak svázána se sociálními identitami, které představujeme pro jiné, i s těmi, s nimiž se setkáváme v naší každodenní existenci^[2].

Kulturní identita

Kulturní identita je součástí identity člověka nebo sebepojetí a je spojena s národností, etnickou příslušností, náboženstvím, sociální třídou, věkem, regionem nebo sociální skupinou, která má jedinečnou kulturu. Kulturní identita je tedy charakteristikou jednotlivců a skupin příslušníků kultury, kteří sdílejí stejnou kulturu a zázemí. Kulturní identita je plynulý proces, který se mění na základě různých sociálních, kulturních a historických zkušeností. Někteří lidé zažívají více změn kulturní identity a ti, kteří se mění méně často, mají jasnou kulturní identitu. To znamená, že zavádějí kulturu dynamickým, ale udržitelným způsobem.

Autoři teorií identit naopak shodně konstatují, že je-li předmětem sociologického zájmu identita, není možné striktně oddělovat aktéry od struktury, příp. individuální od kolektivních identit, a tím se dotýkají mnohého z toho, co popisují Berger a Luckmann^[3]

Náboženská identita

Náboženská identita je formou konstrukce identity. Zejména význam členství ve skupině závisí na typu členství ve skupině a na individuálním sebepojetí. Náboženská identita není totéž, co náboženství nebo víra. Ačkoli jsou tato tři slova podobná, náboženství a víra odkazují na hodnoty příslušnosti k náboženské skupině a účasti na náboženských událostech (jako je například chození do kostela). Náboženská identita naopak odkazuje na příslušnost k náboženské skupině, bez ohledu na náboženskou aktivitu a účast na rituálech. Kromě toho vylučuje další aspekty identity, jako je rasa, věk a pohlaví^[4][5].

Globalizace a individualizace

Modernita úzce souvisí s teorií sekularizace. Úpadek či ústup náboženství je charakterizován ztrátou společenského významu s tím spojenou, což by mělo vést ke společnosti bez náboženství^[6].

Individualizace tedy znamená na jedné straně více svobody - více individuálních rozhodnutí, možností konverze, volba náboženského přístupu, více sebereflexe a větší pocit autenticity - ale na druhé straně snížení jeho důležitosti.

Tradice (tradiční náboženství), tzn. snížení významu institucionalizovaných nositelů tradice (církví, církevních hodnostářů), je spojena s moderní tendencí k prolomení bariér a hranic a požadavkem na flexibilitu, která je obecně vnímána jako pozitivní hodnota. Na druhou stranu s tradicí souvisí i nepřizpůsobivost, stálost a „solidnost“ (k dřívějším formám jejich náboženství) což jde proti povaze postmodernismu .

Reference