Iecuna Tokugawa

Iecuna Tokugawa 徳川 家綱
4. šógun Tokugawského šógunátu
Ve funkci: 1651 – 1680
Panovník	Go-Kómjó Go-Sai Reigen
Předchůdce	Iemicu Tokugawa
Nástupce	Cunajoši Tokugawa
Narození	7. září 1641 Edo, Tokugawský šógunát
Úmrtí	4. června 1680 (ve věku 38 let) Hrad Edo, Edo, Tokugawský šógunát
Místo pohřbení	Genyū-in Mausoleum
Země	Japonsko
Choť	Asa no Miya Akiko Yoshuin Enmyōin
Rodiče	Iemicu Tokugawa a Hódžuin
Příbuzní	Reisenin, Cunašige Tokugawa a Cunajoši Tokugawa (sourozenci)
Profese	samuraj
Podpis
Commons	Tokugawa Ietsuna
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Iecuna Tokugawa (japonsky 徳川 家綱, Tokugawa Iecuna) byl v pořadí čtvrtým šógunem dynastie Tokugawa, který vládl od roku 1651 do roku 1680. Je považován za nejstaršího syna Iemicu Tokugawy, byl tedy vnukem Hidetady Tokugawy a pravnukem Iejasua Tokugawy.

Dětství (1641 – 1651)

Iecuna Tokugawa se narodil v roce 1641 jako nejstarší syn Iemicu Tokugawy. Jeho matkou byla Iemicuova konkubína Oraku no Kata (později nazývaná Hódžuin).^[1] V této době vládl Japonsku jeho otec pevnou rukou a vydal několik protikřesťanských zákonů, zejména po krvavém šimabarském povstání. Potlačení tohoto povstání sice eliminovalo všechny vážné hrozby pro vládu Tokugawů, ale i tak to byla nejistá doba.

Ietsuna byl křehké, často nemocné dítě, což si přenesl i do dospělosti. O jeho mládí není nic bližšího známo. Jeho dětské jméno bylo Takečijo (竹千代).

Regentství (1651 – 1663)

Iecunův otec, Iemicu Tokugawa, zemřel počátkem roku 1651, ještě před dovršením padesáti let. Po jeho smrti hrozila dynastii Tokugawa ztráta moci, protože tehdejšímu dědicovi, Iecunovi, bylo pouhých deset let. Navzdory svému věku se však Iecuna dalším šógunem Togunawského šógunátu stal.^[2] Do jeho plnoletosti mělo místo něj vládnout pět regentů jmenovaných jeho otcem Iemicu Tokugawou, ale šógun Iecuna přesto převzal roli formální hlavy byrokracie bakufu.

V tomto období vykonávali regenti často moc jménem šoguna. Těmi regenty byli Tadakacu Sakai, Tadakidžo Sakai, Masanori Inaba, Nobucuna Macudaira (vzdálený člen rodu Tokugawa). Vedle regentů se na vládě také z pověření Iemicua podílel i jeho nevlastní bratr Masajuki Hošina.

Jedna z prvních věcí, se kterou se šógun Iecuna a regenti museli vypořádat, byla vzpoura róninů. Za vlády šóguna Iemicu Tokugawy naplánovali dva róninové, Šósecu Jui a Marubaši Čúja, vzpouru, při níž mělo být zapáleno město Edo. Ve následním zmatku se vůdci vzpoury se skupinou róninů chtěli zmocnit hradu Edo, sídla politické moci v zemi. Šógun včetně ostatních členů klanu Tokugawa a všech vysokých vládních úředníků měl být popraven. Stejný scénář plánovali povstalci paralelně uskutečnit i v Kjótu a Ósace. Šósecu Jui byl velmi skromného původu a jeho idolem byl Hidejoši Tojotomi.

Plán povstání byl odhalen a povstávní skončilo dříve než začalo. Vzbouřenci byli dopadeni a vzpoura, která nakonec dostala název „Keianská vzpoura“ nebo také „Spiknutí v Tose“^[3]. Marubaši Čúja byl brutálně popraven, spolu s ním i jeho rodina a rodina Šśecu Jui. Šósecu Jui raději spáchal seppuku, než aby by byl dopaden silami bakufu.

V roce 1652 rozpoutalo asi 800 róninů násilnou vzpouru na ostrově Sado, která však byla šógunátem rychle a tvrdě potlačena. Po zbytek Iecunovy vlády k dalším nepokojům ze strany róninů nedošlo a bakufu se mohlo orientovat více na civilní obyvatelstvo.

V roce 1657, kdy bylo šógunovi Iecunovi téměř 20 let, vypukl v Edu velký požár a téměř celé město lehlo popelem. Uhořela i Iecunova konkubína Ojo.^[4] Obnova města po požáru trvala téměř dva roky a probíhala pod striktním dohledem úředníků bakufu. Mezi nová pravidla pro stavbu patřilo například stanovení minimální šířky ulic, což mělo zabránit snadnému šíření požárů. V roce 1659 tak mohl šógun Iecuna město slavnostně znovu otevřít.

V listopadu 1659 se Iecuma oženil s Asou no Mija Akiko, dcerou Fušimi no Mija Sadakijo. Děti spolu neměli, nicméně adoptovali Naohime, dceru Micutoma Tokugawy (徳川 光友).

Boj o moc s bakufu (1663 – 1671)

Roku 1663 skončilo Iecunovo regentské období, nicméně regenti si moc podrželi. Bylo to poprvé v období Edo, kdy silou, která ovládala bakufu, nebyl pouze šógun. Ietsunovými hlavními poradci byli nyní Masajuki Hošina (Iecunův strýc), Šigenori Itakura, Kazunao Cučija, Hirojuki Kuze a Masanori Inaba. Iecuna se po dosažení dospělosti oficiálně ujal vlády, ale tito regenti se stali jeho oficiálními poradci a v mnoha případech jednali jeho jménem. V některých případech však již Iecuna jednal podle vlastního uvážení. Například prosadil zrušení junši (věrnost). To znamenalo, že samurajové již nutně nemuseli následovat osud svého pána a po jeho smrti nemuseli spáchat rituální seppuku. To Iecuna prosadil roku 1663, kdy byl vydán oficiální zákaz takových seppuku.

Další příklad je z roku 1671, kdy se klan Date ze Sendai dostal do sporu o dědictví. Bakufu zasáhlo a zabránilo rozpoutání nové Óninské války.

V roce 1671 už nicméně byla většina regentů mrtvých nebo se odebrali do ústraní, takže Iecuna mohl začít vládnout zcela podle svých vlastních představ.

Šógun Iecuna (1671 – 1680)

Po sporu o nástupnictví, který se odehrál v klanu Date, se po zbytek Iecunovy vlády vyskytlo jen velmi málo nepokojů, s výjimkou několika vzdorovitých daimjóů.

Když v roce 1679 šógun Iecuna onemocněl, začalo se ve vládnoucí h kruzích uvažovat o jeho nástupci. V těchto diskuzích hrál výraznou roli Tadakidžo Sakai, který navrh, aby se příštím šógunem stal syn císaře Go-Saie. Stalo by se tak podle precedentu pozdějších kamakurských šógunů, kteří byli ve skutečnosti z královské krve. Členové klanu Tokugawa dělali vše pro to, aby tomu zabránili a prosazovali Iecuova mladšího bratra Cunajoši Tokugawu. Tadakidžo nakonec zůstal ve svém boji sám a zemřel v roce 1680, krátce po smrti Iecuna Tokugawy. Po Iecunovi nastoupil jeho mladší bratr Cunajoši.

Šógun Iecuna zemřel 4. června 1680^[5]. Posmrtně byl nazván Genjúin (厳有院) a byl pohřben v budhistickém chrámu Kan'ei-ji.^[6]

Ačkoli se Iecuna ukázal jako schopný vládce, vnitřní záležitosti země po dobu jeho vlády řídili většinou regenti, které stále jmenoval ještě Iecunův otec. To pokračovalo i poté, co byl Iecuna dostatečně starý na to, aby vládl samostatně.

Významné události z doby vlády šóguna Iecuny

• 1651 Potlačení povstání róninů Šósecu Jui a Marubashi Čúja, čímž definitivně utichly projevy odporu vůči Tokugawům.
• 1657 Velký požár Eda.
• 1658 Kníže Suminaga Ómura popravil 630 křesťanů.
• 1661 První emise papírového oběživa, tzv. lenních bankovek (hansacu) v knížectví Ečizen.^[7]
• 1663 Zavedení expresního poštovního spojení mezi Edem, Kjótem a Ósakou (systém hikjaku). ^[7]
• 1668 Revize pravidel zahraničního obchodu, zejména položek dovozu a vývozu.
• 1670 Počátky měšťanské kultury „prchavého světa“ (ukijo), první výrazný projev (kromě dřevotisků v díle Ihary Saikaky Největší rozkošník (Kóšoku ičidai otoko) z roku 1682).^[7]
• 1671 Otevřen tzv. východní námořní okruh.^[7]

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Iecuna Tokugawa na slovenské Wikipedii a Tokugawa Ietsuna na anglické Wikipedii.

Literatura

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Iecuna Tokugawa na Wikimedia Commons
• Screech, Timon. (2006). Secret Memoirs of the Shoguns: Isaac Titsingh and Japan, 1779-1822. London: RoutledgeCurzon. ISBN 0-7007-1720-X
• Titsingh, Isaac. (1822). Illustrations of Japan. London: Ackerman.
• Titsingh, Isaac. (1834). [Siyun-sai Rin-siyo/Hayashi Gahō, 1652], Nipon o daï itsi ran; ou, Annales des empereurs du Japon. Paris: Oriental Translation Fund of Great Britain and Ireland.
• Totman, Conrad. (1967). Politics in the Tokugawa bakufu, 1600-1843. Cambridge: Harvard University Press.