Ienari Tokugawa

Ienari Tokugawa
Jedenáctý šógun Tokugawského šógunátu v klasickém dvorním kostýmu
Jedenáctý šógun Tokugawského šógunátu v klasickém dvorním kostýmu
Narození18. listopadu 1773
Tokugawský šógunát Edo, Tokugawský šógunát
Úmrtí22. března 1841 (ve věku 67 let)
Místo pohřbeníKaneidži
ZeměJaponsko
Povoláníšógun
ChoťKōdaiin
Kaishun'in
Honshōin
Seishōin
Senkō-in
DětiAcunosuke Tokugawa
Iejoši Tokugawa
Minehime
Narijuki Tokugawa
Toračijo Tokugawa
Naritaka Tokugawa
… více na Wikidatech
RodičeHarusada Tokugawa a O-tomi no kata
Rodklan Hitocubaši-Tokugawa a tokugawská šógunská rodina
PříbuzníTokugawa Harukuni, Matsudaira Yoshisue, Kuroda Hitoshi Takashi, Tokugawa Narimasa a Tokugawa Nariatsu (sourozenci)
Ieharu Tokugawa (adoptivní rodič)
Sonchō-nyūdōshinnō (júši)
Funkcenaidaidžin
sadaidžin
daidžó daidžin
udaidžin
konoe taišó
… více na Wikidatech
PodpisIenari Tokugawa – podpis
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ienari Tokugawa (徳川 家斉; 18. listopadu 177322. března 1841) byl jedenáctý šógun dynastie Tokugawa (období Edo). Navzdory zhýralému životnímu stylu vládl Ienari nejdéle ze všech šógunů klanu Tokugawa (1787–1837).[1]

Život

Ienari Tokugawa byl adoptivním synem Ieharu Tokugawy, desátého šóguna japonské dynastie Tokugawa. Jeho biologickým otcem byl Harusada Tokugawa, vzdálený bratranec 10. šóguna. Jeho matka se jmenovala O-Tomi no Kata. Ienari tedy patřil ke klanu Tokugawa, i když se pro roli šóguna nenarodil a právoplatným dědicem trůnu nebyl. Žádný ze synů Ieharu Tokugawy se ale nedožil dospělosti, Ieharu tedy adoptoval Ienariho.

Ienariho biologický otec Harusada Tokugawa byl známý také pod jménem Harunari Tokugawa a byl hlavou větve Hitotsubaši rodu Tokugawa. Ačkoli tato větev rodu Tokugawa není tak známá ani důležitá jako hlavní linie Tokugawů, Ienarimu to nicméně zajišťovalo šlechtický původ.[2]

Manželství

Ienari manželkou byl Šigehime Šimazu, dcera daimjó Šigehideho Šimazu. Tento muž byl hlavou klanu Šimazu ze Sacumy (na ostrově Kjúšú). Šimazu tehdy byl jedním z nejvlivnějších a nejbohatších klanů té doby.[3] Sňatek byl, podobně jako většina sňatky té doby, považován spíše za politický tah nežli romantický svazek. Šigehide sňatkem získal zvláštní výsady, např. při návštěvě šógunova hradu v Edu měl právo na zvláštní zacházení. Patřilo k nim nasedání a sesedání do palankýnu (tzv. Kago) přímo v paláci či rozhánění davů na plných ulicích.[2]

Jejich manželství bylo domluveno, když jim oběma byly teprve čtyři roky. Byli zasnoubeni na znamení spojenectví tří klanů Tokugawa: Tajasu, Hitotsubaši-Tokugawa a Šimazu. Tato trojice klanů se nazývala Gosankyó (御三卿, "Tři vznešení muži"). Z jejich manželství se ale nenarodily žádné děti.

Konkubíny a potomci

Ienari byl proslulý svou nezměrnou láskou k rozkoši a ženám. Po dobu své vlády si vydržoval harém, v němž žilo nejméně 900 žen. Z těchto 900 si vybíral konkubíny, jejichž děti se mohly stát jeho případnými dědici.[4] Konkubín měl celkem 17, dětí měl desítky.[pozn. 1] Jeden z jeho synů, Iejoši Tokugawa, se později stal 12. šógunem klanu Tokugawa a co se týká dětí, tak byl podobně plodný jako jeho otec.

Smrt

Když bylo Ienarimu šedesát let, předal šógunát svému nástupci, Iejošimu Tokugawa. Sám pak žil ještě tři roky, než roku 1841 zemřel.[pozn. 2]

Vláda

Úřad šóguna převzal ve 14 letech. Během jeho nezletilosti byl hlavním představitelem bakufu Matsudaira Sadanobu, který zastával regentský úřad (hosa) až do svého odstoupení v roce 1793. Potom již vládl Ienari bez regentské pomoci. Toto období se vyznačovalo politickou stagnací, zneužívám státního rozpočtu a nepotismem. Ienari ponechával šógunátní finance, stejně jako národní hospodářství, do značné míry svému osudu. Sama šógunátní vláda proplouvala finančními problémy vcelku bez potíží díky opakovaným devalvacím, které jí nesly okamžitý zisk, ale dlouhodobě způsobily ekonomický rozvrat a prudký nárůst cen. Většina knížetství upadala do dluhů, jejichž výše převyšovala roční výnos jejich panství i dvacetkrát.[6] Situaci ještě zhoršilo několik špatných úrod a následných hladomorů, které zasáhly Japonsko v letech 1822 – 1836.

Jedním z významných Ienariho rozhodnutí bylo přemístění většiny chrámů z Eda do oblasti zvané Nippori. Bylo to součástí plánu na omezení masivních městských požárů. Tehdejší Edo bylo hustě zastavěno dřevěnými domky, v chrámech zase téměř neustále hořel oheň, což dohromady znamenalo velké riziko požáru. Nippori tehdy bylo na samém okraji Eda, takže opatření nebylo ve své době příliš populární. Chrámy nicméně přesunuty byly a jejich pozemky v původních místech byly ponechány jako protipožární nárazník v centrálním Edu. Je jistou ironií, že zatímco hrad v Edu od té doby několikrát vyhořel, Nippori zůstalo nedotčené dokonce i během velkého zemětřesení roku 1923 nebo i za 2. světové války.[7]

Šógunát se musel vypořádat s řadou přírodních i jiných katastrof, například roku 1788 došlo k velkému požáru Kjóta. V roce 1837 dovedl hladomor v Ósace, který výrazně zhoršili tamní zkorumpovaní úředníci, k pokusu o útok na Ósacký hrad. Útok, který provedl Óšio Heihačiró, hrad nedobyl, v jeho důsledku bylo ale požáry zničeno pět mostů, 18 000 domů a 1 800 sýpek. Za Ienariho vlády došlo i k velkému výbuchu sopky Unzen, po kterém přišlo silné zemětřesení.[8]

Navzdory tehdy platnému a prosazovaném uzavření země (sakoku) získal roku 1826 audienci u Ienariho německý lékař Siebold. Během Ienariho vlády obecně sílily pokusy tehdejších světových mocností, zejména Anglie, Ruska a Číny, o obnovení kontaktů s Japonskem.

Významné událost za Ienariho vlády

  • 1787 – Velké městské bouře v Edu a Ósace; počátek reforem Kansei v režii Sadanobua Macudairy.
  • 1788 – Velký požár Kjóta (Tenmei Fire).[9]
  • 1790 – Zákaz cizích učení – pokus šógunátu o posílení vlivu ortodoxního konfucianismu.
  • 1791 – Zákaz společného koupání ve veřejných lázních.[10]
  • 1792 – Ruský posel Adam Laxman přistává na Hokkaidó a bezvýsledně žádá o navázání vzájemných diplomatických styků.
  • 1792 – Šihei Hajaši potrestán za Vyprávění o vojenství země uprostřed moří, kritizující šógunátní zahraniční politiku.
  • 1796 – Zkompilován první holandsko-japonský slovník, tzv. Haruma wage.[pozn. 3][11]
  • 1804 – Ruský posel N. Rezanov přistál v Nagasaki a neúspěšně se pokusil o navázání diplomatických styků.
  • 1808 – Incident s britskou fregatou Phaeton v Nagasaki.[12]
  • 1808 – Japonský průzkumník a kartograf Rinzó Mamija prozkoumává oblasti severeně od ostrova Hokkaidó, obeplul Sachalin.[13]
  • 1816 – Britové se pokouší navázat obchodní styky na souostroví Rjúkú.
  • 1823 – Na Dedžimu přijíždí německý lékař Siebold.
  • 1824 – Dvě britské velrybářské lodě přistály u rybářské vesnice Ótsu, provincie Mito, severovýchodně od Eda.[14]
  • 1824 – Siebold otevírá v Nagasaki školu.
  • 1825 – Vydán šógunátní rozkaz zahánět veškerá cizí plavidla. Příčinou je vylodění Britů v roce 1824.
  • 1827 – Hirosato Zušo zahajuje v provincii Sacuma finanční a správní reformy.[15][pozn. 4]
  • 1828 – Siebold vykázán ze země pro pokus propašovat z Japonska mapu.
  • 1832 – Hokusai Kacušika dokončuje soubor dřevotisků "Třicet šest pohledů na Fudži".
  • 1833 – Propuká hladomor Tenpó, poslední ze tří velkých hladomorů za šógunátu Tokugawa.[16]
  • 1833 – Hirošige Andó dokončuje soubor dřevotisků "Padesát tři stanic na cestě Tókaidó".

Poznámky

  1. Některé prameny uvádějí 75 dětí ( Samson, George. (1963). A History of Japan, 1615–1867, p. 207), jiné 51-55 dětí (Kodansha encyclopedia of Japan. Tokyo 1983), k dohledání jsou i jiná čísla. Určit počet jeho potomků je tak problematické.
  2. Podle některých zdrojů zemřel přirozenou smrtí, podle jiných na komplikace spojené se syfilis.[5]
  3. Slovník byl pak vydáván v různých dalších verzích. Verze z roku 1810 obsahuje cca. 30 000 výrazů a je k dispozici online: [https://dl.ndl.go.jp/pid/2559391/1/1
  4. Prvotní reformy spočívaly v zastrašování věřitelů tak, aby změnili splátkový kalendář dluhu Sacumy na délku splatnosti 250 let bez úroků, což fakticky znamenalo zrušení dluhů. Dokázal také vytvořit prakticky monopol na obchod s cukrem, který Sacumě přinesl velké zisky, posodbně jako v té době nelegální obchod s Čínou (přes Okinawu).

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Tokugawa Ienari na německé Wikipedii a Tokugawa Ienari na anglické Wikipedii.

  1. Hall, John Whitney and Marius Jansen. (1991). Early Modern Japan: The Cambridge History of Japan. Cambridge: Cambridge University Press. ISBN 978-0-521-22355-3; OCLC 62064695
  2. a b Yabai Writers. Tokugawa Ienari: The Longest Serving Tokugawa Shogun. Yabai [online]. 20180713 [cit. 20240113]. Dostupné online. 
  3. Screech, Timon. (2006). Secret Memoirs of the Shoguns: Isaac Titsingh and Japan, str. 234, 1779–1822. London: RoutledgeCurzon. ISBN 0-7007-1720-X
  4. Sterling Seagrave: Limes, München 1999, ISBN 3-8090-3018-X, S. 50.
  5. KIMBALL, Donny. Tokugawa Ienari’s Sloppy Seconds. A Different Side of Japan [online]. 20181005 [cit. 20240113]. Dostupné online. 
  6. REISCHAUER, Edwin; CRAIG, Albert. Dějiny Japonska. Praha: Lidové noviny, 2012. str. 116, ISBN 978-80-7106-513-5.
  7. SPACEY, John. Nippori in Tokyo: The Shogun's Fire Safety Plan and the Laughter of the Gods. Japan Talk [online]. 20120616 [cit. 20240113]. Dostupné online. 
  8. Screech, Timon. (2006). Secret Memoirs of the Shoguns: Isaac Titsingh and Japan, str. 154, 1779–1822. London: RoutledgeCurzon. ISBN 0-7007-1720-X
  9. HIMOTO, K.; NAKAMURA. An Analysis of the Post-earthquake Fire Safety of Historic Buildings in Kyoto, Japan (p. 1107–1125). wikipedialibrary.idm.oclc.org [online]. 20214 [cit. 20240113]. Dostupné online. 
  10. Sento (銭湯). japanesewiki.com [online]. The National Institute of Information and Communications Technology (NICT) [cit. 20240114]. Dostupné online. 
  11. Hesselink, Reinier H. “A Dutch New Year at the Shirandō Academy. 1 January 1795.” Monumenta Nipponica, vol. 50, no. 2, 1995, pp. 189–234. JSTOR, https://doi.org/10.2307/2385072. Accessed 14 Jan. 2024.
  12. DR. NYRI A. BAKKALIAN. (Friday Night History) The Phaeton Incident. riverside-wings.com [online]. 20210226 [cit. 20240114]. Dostupné online. 
  13. ZAPLETAL, Vilém. Otevření Japonska komodorem Perrym. Olomouc, 2018. Bakalářská práce. Univerzita Palackého v Olomouci, Filozofická fakulta, Katedra asijských studií. Vedoucí práce Mgr. Sylva Martinásková, Ph.D.
  14. HOWELL, DAVID L. “Foreign Encounters and Informal Diplomacy in Early Modern Japan.” The Journal of Japanese Studies, vol. 40, no. 2, 2014, pp. 295–327. JSTOR, http://www.jstor.org/stable/24242704. Accessed 14 Jan. 2024.
  15. OHNO, Kenichi. The History of Japanese Economic Development [online]. New York: Routledge, 2018 [cit. 2014-01-14]. Dostupné online. ISBN 978-1-138-21539-9. 
  16. Jannetta, Ann Bowman. “Famine Mortality in Nineteenth-Century Japan: The Evidence from a Temple Death Register.” Population Studies, vol. 46, no. 3, 1992, pp. 427–43. JSTOR, http://www.jstor.org/stable/2175288. Accessed 13 Jan. 2024.

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Japanese crest Tokugawa Aoi (old design).svg
Autor: Mukai, Licence: CC BY-SA 3.0
図は、徳川家康から後3代家光までが使用した徳川葵の図案例である。葉軸が細長く巴状に湾曲し、また葉脈も多い。
Tokugawa Ienari kao.jpg
Tokugawa Ienari's signature (kaō)