Ignác Weirich

Ignác Weirich
Narození	22. července 1856 Fukov Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	1. prosince 1916 (ve věku 60 let) Vídeň Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Alma mater	Akademie výtvarných umění ve Vídni
Povolání	sochař a řezbář
Děti	Karel Weirich
Příbuzní	August Weirich (sourozenec)
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ignác Weirich, křtěný Ignác František (21. července 1856 Fukov^[1] – 1. prosince 1916 Vídeň), byl český sochař a řezbář.

Narodil se ve Fukově v rodině chudého tkalce Ignáce Weinricha. Již na obecné škole projevil mimořádné nadání v kreslení a na radu učitele byl otcem poslán na kreslířskou školu do saského Taubenheimu. Záhy byl nucen školu z finančních důvodů opustit, pracoval coby tkadlec a vypomáhat rodině se živobytím. Až kolem roku 1873 nastoupil do učení k uměleckému truhláři Hagenbartovi v Bohosudově. Po čtyřech letech toto učení opustil a nastoupil k řezbáři Mosesovi do Drážďan, kde pracoval až do roku 1879. Zde se poprvé dostal do okruhu umění, našetřil trochu peněz a pokračoval ve studiu na vídeňské umělecko-průmyslové škole.

Během studia získal Weinrich díky svému nespornému talentu osvobození od placení školného, což mu umožnilo pokračovat na škole i v dalším studiu. Po čtyřech letech školu absolvoval a roku 1886 pokračoval dál ve studiu na vídeňské malířské akademii u prof. Edmunda Hellmera. I zde si počíná skvěle a již v prvním roce školení u tohoto profesora získal tzv. „Fügerův pamětní peníz“ za kompozici a prospěchové stipendium, které mu umožnilo dokončit studium i zde. Následně získal "Lichtensteinské stipendium", které mu umožnilo čtyřleté studium na mistrovské škole, kterou vedl Kašpar Zambusch. I zde, mimo jiné získal v roce 1894 velkou „římskou prémii“, jež mu umožnila dvouletý bezplatný pobyt v Římě.

V Římě měl svůj ateliér ve věži paláce "Palazzo Venezia" a během svého pobytu nalezl velkou příznivkyni svého umění v choti tehdejšího rakouského velvyslance u Sv. Stolce hraběte de Revertera. Tvořil v duchu italského klasicistního sochaře Antonia Canovi a výsledkem jeho dvouletého studijního pobytu byla velká plastika "Smrt Abelova". Po dvouletém studijním pobytu ve „Věčném městě“ se rozhodl zde zůstat i nadále a vytvořil zde i několik stěžejních děl, jako např. "Consumantum est", velká "Pieta", "Symbol lidstva", "Večer života", "Božské Srdce Páně", "Hošík" a četná jiná díla. Zde se také setkal i s markrabětem A. Pallavicinim, který si u něho objednal různá díla pro svůj zámek v Jemnici na Moravě. V roce 1900 se oženil s Johanou Schindlerovou původem z Berlína, jejíž děd se hlásil k náboženství českomoravských bratří. Roku 1906 se jim narodil syn Karel.

Po vypuknutí první světové války v roce 1914 odjel do Vídně, ale rakouské úřady mu na podzim téhož roku odepřeli návrat do Říma, kde zanechal celé své dílo. Ve Vídni však nemohl zůstat a byl deportován do Althartu (Staré Hobzí) u Jemnice, kde byli internováni rakouští Italové. Zde mohl pracovat a dokončil tam čtyři svá díla pro zámek Alexandra Pallaviciniho. V roce 1916 se vrátil do Vídně, kde však prodělal těžkou břišní operaci, na jejíž následky 1. prosince 1916 zemřel.

Většina jeho prací, které se nacházela v Udine, za okupace vojsk centrálních mocností nenávratně zmizela a zbytek jeho děl se nalézá v Římě, vatikánských sbírkách, římských kněžských seminářích a na zámku v Jemnici.

• Smrt Abelova
• Consumantum est
• Pieta
• Symbol lidstva
• Večer života
• Božské Srdce Páně
• Hošík
• Sv. Karel
• Studie biskupa^[2]
• Čtyři evangelisté
• Symbol lidstva
• Narození Páně
• Madona s dítětem
• Sv. Antonín
• Samaritánská žena

a další

• 
  Smrt Abelova (1894–1896)
• 
  Nejsvětější Srdce Páně
• 
  Pieta (1912)
• 
  Samaritánská žena (1899)
• 
  Narození Páně
• 
  Diana
• 
  portrét hošíka
• 
  Svatý Antonín
• 
  Consumatum est (1901)
• 
  sochy s antickými motivy (mramor)
• 
  Pallas Athéna a Artemis (mramor)

• 1968 – L' arte di Ignazio Weirich (1856–1916), Strinati, Remigio, Monografie, Roma: Fratelli Palombi, (1968 Signatura: D9888)
• 1996 – Svědkové zašlé slávy, Chňoupek, Petr, Horácké noviny (1996, č.8)
• 1999 – Ignác Weirich – sochař a řezbář, Smetana, Vlastimil, Puls třebíčska (1999, č.29)
• 2005 – Život sochaře Ignáce Weiricha a jeho dílo v Jemnici, Dvořák, J., Vlastivědný sborník Moravskobudějovicka (2005. č.1, str. 427-431)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ignác Weirich na Wikimedia Commons
• digiknihovna Depozitum, Ignác Weirich (1856–1916)
• Historický ústav AV ČR, Weirich, Ignác, 1856–1916
• Jihočeský Herold, sochař Ignác Werich (zmínka str. 21-22)
• Moravská zemská knihovna, noviny Venkov, 1931, č.64, str.8 „Sochař Ignác Wienrich“
• Moravská zemská knihovna, časopis Salon, 1937, č.1, str.18