Ignát Herrmann

Ignát Herrmann
Ignát Herrmann (1895)
Rodné jméno	Ignatus Wenceslaus Herrman
Narození	12. srpna 1854  Chotěboř
Úmrtí	8. července 1935 (ve věku 80 let)  Řevnice
Místo pohřbení	Řevnice
Pseudonym	Vojta Machatý, Švanda, Ypsilon
Povolání	spisovatel, redaktor
Národnost	česká
Rodiče	František Herrmann a Kateřina Herrmannová
Příbuzní	Gustav Vratislav Herrmann (bratr) Emil Herrmann (bratr) Jan Hostivít Pospíšil (děda) Jaroslav Pospíšil (strýc)
Podpis
multimediální obsah na Commons
původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ignát Herrmann (12. srpna 1854 Chotěboř^[1] – 8. července 1935 Řevnice) byl český spisovatel, humorista a redaktor proslulý svými fejetony, povídkami a romány z pražského prostředí. Používal pseudonymy Vojta Machatý, Švanda nebo Ypsilon.

Rodina

Ignát Herrmann se narodil v rodině kupce a mlynáře Františka Xavera Herrmanna (1807–1872^[2]) a Kateřiny (1816–1899), dcery nakladatele Jana Hostivíta Pospíšila z Hradce Králové. Narodil se jako třinácté dítě.^[3] Reálně ale měl pět sourozenců: Ernestinu (1837–1907), spisovatele Gustava (1839–1873), spisovatele Emila (1841–1892), Františka (1852) a Henriettu (1842–1915). Oženil se s Hermínou Chválovou (1860) a měl s ní čtyři děti: Jiřího (1882–1882), Ludmilu Wildovou (1883–1960), Dalibora (1885–1950) a Vladimíra (1892–1944).

Život

Do školy začal chodit v Hradci Králové. Vychodil čtyřtřídní obecnou školu (1860–1868). Po prvním ročníku na gymnáziu/reálce (školní rok 1867/1868) odešel roku 1868 do Prahy.^[4] Vyučil se zde kupeckým příručím a stal se obchodním cestujícím. Pracoval také jako písař v advokátní kanceláři. Začal psát glosy a povídky. Od roku 1873 trvale bydlel v Praze (příp. na letním bytě v Řevnicích)^[3] a byl zaměstnán jako redaktor v nakladatelství Jana Otty. Jan Otto byl manželem jeho sestřenice Milady Pospíšilové. Ignát se stal novinářem, u Otty v letech 1876–1878 redigoval časopis Paleček. V roce 1882 založil humoristický časopis Švanda dudák a od roku 1885 byl redaktorem Národních listů. Ve Švandu dudákovi vydal většinu svých prací.^[5][6] Mnohé z jeho povídek vyšly cizojazyčně, v překladech do němčiny, nizozemštiny, polštiny, chorvatštiny, slovinštiny nebo ruštiny.

Nejedno jeho dílo bylo použito jako námět pro filmové zpracování, především pro barvitý popis prostředí a charakterů, kde byl skutečným mistrem. Svými současníky byl čten a ceněn, byl jmenován členem Akademie věd a umění. Pokoušel se o drama (Manželova přítelkyně, 1890), ale nepříliš úspěšně. Kritiky je ceněn jeho román U snědeného krámu, pojednávající o tragickém osudu pražského kupce Martina Žemly (text s prvky naturalismu). Mnohem větší čtenářský ohlas mělo dílo Otec Kondelík a ženich Vejvara. Na základě čtenářského úspěchu napsal Herrmann i jeho pokračování, Tchán Kondelík a zeť Vejvara. Příběhy o malířském mistrovi Kondelíkovi byly koncipovány jako humoristický román, do současnosti v něm zůstala živá především idylická rovina rodinného života. Postava mistra Kondelíka je často chápána jako český „národní typ“ (Josef Jedlička ve své sbírce esejů České typy aneb poptávka po našem hrdinovi), tj. prototyp člověka bodrého, laskavého, přitom nepříliš inteligentního a výbojného. Z jeho díla jsou dosud živé (a vydávané) povídky, jichž napsal 387; tj. počet povídek obsažený v jeho Sebraných spisech o padesáti svazcích, vydávaných v nakladatelství Františka Topiče. Do roku 1916 se dočkaly tří vydání.

Historický význam mají jeho vzpomínkové prózy (Před padesáti léty, Blednoucí obrázky, V pevnosti).

Byl též editorem díla Jana Nerudy (14 svazků), k vydání připravil poslední a posmrtnou Nerudovu sbírku Zpěvy páteční (1896).

Od roku 1888 byl předsedou Spolku českých spisovatelů beletristů Máj.

V průběhu 20. let 20. století se zapojil do kampaně proti budování zoologické zahrady v Praze. Byl přesvědčen o její neužitečnosti a v několika povídkách snahu vybudovat zoo zesměšňoval.

V roce 1923 obdržel čestné občanství města Hradce Králové a roku 1929 mu stejné město k 75. narozeninám darovalo křišťálový pohár, dílo Emanuela Šprachty.^[7]

Citát

Odtud narostlo novinářské povídkářství Herrmannovo z drobných črt a mravoličných obrázků pražských, jež z něho udělaly, jak už jsem jindy řekl, pravého zeměpisce a přírodopisce někdejší Prahy, až k těm velikým a čtenářstvem hltaným povídkovým cyklům, k těm Kondelíkům a Vejvarům, nad nimiž snad krasoduchost některých kritiků nosem krčívala, ale jež byly leta a leta potěchou rozlehlé obci čtenářské, pronikly překládány do mnohých cizích literatur a jsou sui generis klasickou prózou českou.

Jaroslav Kvapil^[8]

Dílo

• Z chudého kalamáře – výbor krátkých povídek
• Švanda dudák
• Pražské figury
• Bodří Pražané
• U snědeného krámu, 1890, zfilmováno v roce 1933, vydání čtvrté z roku 1916 dostupné online
• Kancelářský prach – Smíšené zboží
• Domácí štěstí
• Ženitba páně Karafiátova
• Vdavky Nanynky Kulichovy a co se kolem nich sběhlo, 1918 Dostupné online
• Foxl-Voříšek a jiné historky kratochvilné
• Páté přes deváté
• Z pražských zákoutí – humoristické a rázové kresby
• Bodří Pražané – postavičky z pražských zdí a ulic
• Humor parnassu českého
• Historie o doktoru Faustovi, 1884, řazeno do sci-fi
• Otec Kondelík a ženich Vejvara, 1898
• Tchán Kondelík a zeť Vejvara
• Artur a Leontýnka – román
• Bezdětná – povídka
• Sudička – povídka
• Z pamětí mrzouta a jiné historky kratochvilné
• Burlesky
• O živých, o mrtvých
• Příběh dušičkový
• Ztřeštěné historky, 1902, sbírka povídek, některé se SF námětem

Většinu svých povídek nejprve publikoval v časopisech. Články v tisku psal často pod pseudonymem Ypsilon^[9] (příkladem je vzpomínka na dědečka, Jana Hostivíta Pospíšila).^[10] Soudničky v Národních listech podepisoval zkratkou —on.^[11]

Plavání

Ignát Hermann stál u vzniku plaveckého sportu v Čechách. V roce 1895 zorganizoval první velké veřejné závody. Při závodech, konaných 25. srpna 1895 v Praze na Vltavě (mezi Žofínem a Střeleckým ostrovem), vykonával i funkci vrchního rozhodčího.^[12][13]

Odkazy

Reference

^[1]

Literatura

• Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1982. S. 92–95. 
• Dějiny české literatury 3. Literatura druhé poloviny devatenáctého století – Redaktor svazku Miloš Pohorský. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1961. 631 s. S. 564–565. 
• Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 – Pavel Augusta … et al. 4. vyd. Praha: Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 132. 
• FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 2/I. H–J. Praha: Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0468-8. S. 159–162. 
• NOVOTNÝ, J. O. : Drobní lidé Ignáta Hermanna: in Národní Listy, Jubilejní sborník 1861–1941, s. 59–66, Praha: Národní Listy, 1941.
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století: I. díl : A–J. Praha; Litomyšl: Paseka; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 451–452. 

Související články

• Seznam českých spisovatelů
• Česká literatura v letech 1815–1918

Externí odkazy

• Autor Ignát Herrmann ve Wikizdrojích
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ignát Herrmann na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ignát Herrmann
• Digitalizovaná díla Ignáta Herrmanna v digitální knihovně Kramerius NK ČR.
• Ignát Herrmann na Kinoboxu
• Ignát Herrmann v Lexikonu české literatury v Digitální knihovně Akademie věd ČR
• Rozhlasové adaptace vybraných děl k bezplatnému stáhnutí ve formátu MP3 na webu Českého rozhlasu Vltava