Ignaz von Lederer

Ignaz svobodný pán von Lederer
Vrchní velitel v Uherském království (Pešť)
Ve funkci: 1832 – 1848
Předchůdce	arcivévoda Ferdinand Karel
Nástupce	revoluční vláda
Vrchní velitel v Haliči (Lvov)
Ve funkci: 1831 – 1832
Předchůdce	Josef von Stutterheim
Nástupce	Friedrich Karl von Langenau
Vrchní velitel na Moravě a ve Slezsku (Brno)
Ve funkci: 1829 – 1831
Předchůdce	Alois Gonzaga z Lichtenštejna
Nástupce	Jan Nepomuk z Klebelsbergu
Vojenská služba
Služba	Rakouské císařství Rakouské císařství
Hodnost	polní maršál (1848), generál jezdectva (1830), polní podmaršál (1813), generálmajor (1809)
Narození	25. srpna 1769 Vídeň
Úmrtí	10. září 1849 (ve věku 80 let) Vídeň
Titul	svobodný pán
Děti	August von Lederer Moriz von Lederer
Profese	voják a důstojník
Ocenění	Vojenský řád Marie Terezie (1814), Řád čestné legie (1819)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ignaz Ludwig Paul svobodný pán von Lederer (25. srpna 1769 Vídeň – 10. září 1849 Vídeň) byl rakouský polní maršál a vojevůdce napoleonských válek. V rakouské armádě sloužil od roku 1784, jako důstojník jezdectva se vyznamenal ve válkách proti revoluční Francii a v napoleonských válkách. V hodnosti polního podmaršála a divizního velitele vynikl v závěrečné fázi bojů proti Napoleonovi na Rýně a ve Francii, za zásluhy obdržel Vojenský řád Marie Terezie (1814). Později působil v Itálii, jako generál jezdectva (1830) vystřídal posty zemského velitele na Moravě a v Haliči, nakonec byl v letech 1832–1848 zemským velitelem v Uhrách. Na začátku maďarské revoluce požádal o odchod do penze, do výslužby odešel v nejvyšší armádní hodnosti polního maršála (1848).

Životopis

Pocházel z úřednické rodiny, narodil se jako mladší syn diplomata a říšského dvorního rady Augusta Gottloba Lederera (1723–1795).^[1][2] Do armády vstoupil v prosinci 1784 jako poručík k dragounskému pluku č. 31. Jako důstojník jezdectva se vyznamenal ve francouzských revolučních válkách a po bitvě u Stockachu byl povýšen na majora (1799). Jako podplukovník byl poté přidělen k 4. jezdeckému pluku, s nímž pobýval v Kyjově. V roce 1804 dosáhl hodnosti plukovníka a převzal velení 11. dragounského pluku v Kyjově.^[3]

Pro tažení v roce 1809 byl jmenován generálmajorem a velel brigádě kyrysníků v záložním sboru knížete Lichtenštejna. V dubnu 1809 bojoval u Řezna, poté se vyznamenal statečností v bitvách u Aspern a Wagramu. Po válce byl brigádním velitelem v Sedmihradsku.^[4] V roce 1813 byl povýšen do hodnosti polního podmaršála a v závěrečné fázi napoleonských válek byl velitelem divize na Rýně, v roce 1814 se svými jednotkami pronikl do Francie. V tažení roku 1815 bojoval v armádním sboru generála Colloreda a po skončení napoleonských válek byl jako divizní velitel v Mylhúzách součástí okupačních spojeneckých vojsk ve Francii.^[5][6]

Spojenecká okupační správa Francie skončila svou činnost v roce 1818 a Lederer se poté stal velitelem divize ve Vicenze. Později velel vyšším jednotkám na různých místech v Itálii,^[7] mimo jiné ve Veroně^[8] a od července do prosince 1829 byl krátce zastupujícím vrchním velitelem v Lombardsko-benátském království. V letech 1829–1831 byl zemským velitelem na Moravě a ve Slezsku se sídlem v Brně^[9] a v roce 1830 dosáhl hodnosti generála jezdectva. Krátce působil jako vrchní velitel v Haliči (1831–1832)^[10] a nakonec byl dlouholetým vrchním velitelem v Uherském království (1832–1848).^[11] V Pešti setrval šestnáct let,^[12] v závěru kariéry měl účast na začátku maďarské revoluce v roce 1848, kdy vzbouřencům odmítl vydat arzenál rakouské armády pro vyzbrojení uherské Národní gardy. Vzhledem ke svému věku a překotnému vývoji revolučních událostí požádal o uvolnění z funkce. K datu 16. června 1848 byl povýšen do hodnosti polního maršála a 1. července 1848 byl penzionován.^[13] Zemřel o rok později ve Vídni.

Tituly a ocenění

Spolu se všemi členy rodiny užíval od roku 1778 titul svobodného pána.^[14] Od roku 1815 byl čestným majitelem dragounského pluku č. 2. V roce 1827 obdržel titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[15] Jako vrchní velitel v Uhrách byl od roku 1840 držitelem uherského indigenátu.^[16] Během vojenské kariéry získal několik vyznamenání v Rakousku i od zahraničních panovníků.^[17]

Rakousko

• komandérský kříž Řádu Marie Terezie (1814)^[18][19]
• zlatý Válečný kříž 1813/1814 (1814)
• Řád železné koruny I. třídy (1827)

Zahraničí

• Řád svaté Anny I. třídy (Rusko, 1815)
• komandér Řádu čestné legie (Francie, 1819)
• velkokříž Řádu sv. Jiří a Sjednocení (Království Obojí Sicílie, 1821)
• velkoříž Řádu sv. Ferdinanda a Za zásluhy (Království Obojí Sicílie, 1827)
• velkokříž Řádu sv. Michaela (Bavorsko, 1843)

Rodina

V roce 1805 se oženil s Franziskou Xaverií von Trattnern (1785–1856), s níž měl tři syny, všichni sloužili v armádě.^[20] Nejmladší Hermann (1815–1832) zemřel předčasně jako podporučík, starší synové August (1807–1882) a Moriz (1809–1890) dosáhli u jezdectva generálských hodností.^[21]

Ignaz pocházel z početné rodiny, jeho bratři Paul (1761–1845), Josef (1771–1812), Karl (1772–1860) a Alois (1773–1842) působili v různých sférách veřejného života, uplatnili se ve státní správě, bankovnictví a diplomacii. Další bratr August (1768–1800) padl jako důstojník v bitvě u Marenga. Z dalších generací se v armádě uplatnili Josefovi potomci, syn Karl Josef (1800–1868) a vnuk Karl Ludwig (1837–1915), kteří také dosáhli generálských hodností. V jedné linii rod užíval od roku 1845 alianční jméno Lederer-Trattnern a jejím potomkům patřil do začátku 20. století velkostatek Slavičín na Moravě.^[22]

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Biografie maršála Ignaze Lederera na webu napoleon-series
• Biografie maršála Ignaze Lederera in: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich