Il sogno di Scipione
| Scipionův sen | |
|---|---|
| Il sogno di Scipione | |
| Žánr | azione teatrale |
| Skladatel | Wolfgang Amadeus Mozart |
| Libretista | Pietro Metastasio |
| Počet dějství | 1 |
| Originální jazyk | italština |
| Literární předloha | Marcus Tullius Cicero: Somnium Scipionis |
| Datum vzniku | 1772 |
| Premiéra | 1. května 1772, Salcburk, Arcibiskupský palác (část) / 20. ledna 1979, Salcburk, Großes Festspielhaus (celé) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Il sogno di Scipione (v českém překladu Scipionův sen) je opera W. A. Mozarta z roku 1771 (KV 126). Poprvé byla uvedena v Salcburku v květnu roku 1772.[1] Jde o jednoaktovou operu v italštině. Autorem libreta je Pietro Metastasio.[2]
Postavy
- Scipio (římský generál), tenor
- Costanza (bohyně stálosti), soprán
- Fortuna (bohyně štěstí), soprán
- Publio (Scipionův adoptivní děd), tenor
- Emilio (Scipionův otec), tenor
- Licenza (alegorická postava holdování), soprán
- sbor blažených
Děj
Děj se inspiruje spisem Scipionův sen od starověkého myslitele Cicera.
Generálovi Scipionovi se ve snu zjeví dvě bohyně. Costanza je bohyně stálosti a Fortuna bohyně štěstí. Požádají jej, aby si mezi nimi vybral. Vedou jej do nebe, kde se Scipio setkává se svým otcem a dědem. Ukazují mu Zemi z nebeské perspektivy a učí jej ctnostem. Scipio je ohromen krásou a chce již zůstat v nebi. Má však úkol se na Zemi ještě vrátit a porazit Kartágo. Než se tak stane, musí se rozhodnout, zda se vrátí po boku Costanzy, nebo Fortuny. Po dlouhém rozvažování volí stálost a věrnost po boku Costanzy. V závěru se objevuje alegorická postava Licenza. Ta chválí Scipia za jeho správné rozhodnutí.
Postava Scipia má představovat Hieronyma von Colloreda, tehdejšího salcburského arcibiskupa. Původně měl Scipio představovat jeho předchůdce v úřadu Zikmunda Kryštofa ze Schrattenbachu. Ten však mezi dokončením opery a jejím prvním uvedením zemřel.
Reference
Média použitá na této stránce
This posthumous portrait of Wolfgang Amadeus Mozart was painted by Barbara Kraft at the request of Joseph Sonnleithner in 1819, long after Mozart died. Sonnleithner, who was making a "collection of portraits in oils of well-known composers" (Deutsch) wrote to Mozart's still-living sister Maria Anna ("Nannerl"), asking her to lend a picture to Kraft (a well-known artist working in Salzburg). Here is part of Nannerl's reply:
- ... [her friend ] Councillor von Drossdick ... sent the artist to me to see all 3 [of my] pictures [of Mozart], the one that was painted when he came back from the Italian journey is the oldest, he was then just 16 years old, but as he had just got up from a serious illness, the picture looks sickly and very yellow; the picture in the family portrait when he was 22 years old is very good, and the miniature, when he was 26 years old, is the most recent I have, I therefore shewed this one to the painter first; it seemed to me from her silence that is would not be very easy to enlarge it, I therefore had to shew her the family portrait and the other one, too. ... she wants to take her copy from the family portrait and introduce only those features from the small picture which make him look somewhat older than in the big picture."
Deutsch identifies the three pictures as:
- "Perhaps" the portrait by Knoller, Milan 1773. [1]
- The family portrait by della Croce.
- A lost small version of the famous portrait by Joseph Lange.
