Ilteber

Ilteber anebo Elteber (staroturecky: RBTLI, ilteber[1]) byl následníkem krále autonomního ale poplatného kmene, nebo politického zřízení v hierarchii Turkuckých kaganátů a Chazarské říše.

V písemných pramenech (Orchonské runové texty v Mongolsku) ze 7. století, se uvádí že vládcové národů jako Jenisejští Kyrgyzové, Karlukové, Oghuzové (Uzové), Ujgurové[2], Türgešové, Karachánové, Kimakové, Kypčaci[3] a ďalší, jakožto vazalové Turkuckých říší, používali titul ilteber anebo elteber. U Jenisejských Kyrgyzů byl elteber nejčasnější známý titul. Kljaštornij a Bartold píšou že vládce Š'poku-a-čan (643 — 680) používal variantu si-li-fa → si-fu.[2] Podle Suprunenka také Kyrgyzové měli titul elteber, ve variantě – išbara.[4] Tuto variantu titulu používali též Sejentaové.[2]

Nejstarší existující zmínka o tomto titulu, z roku 680, je uvedena v křesťanských zdrojích Kavkazské Albánie. Tento výraz je určen pro vládce Severokavkazských Hunů ve variantě – alp ilutuer, pro knížata Chórezmu – chatimolitber a v předislámském období Volžského Bulharska, v období jeho vazalství na Chazarech, – baltavar.

V případě Chazarské říše, vládcové vazalských národů měli titul elteber nebo některou z jeho variant, Volžské Bulharsko, až do roku 969, – jiltawar nebo iltäbär (poté byli nezávislí a vytvořili mocný stát), Burtasové a Severokavkazští Hunové – ilutwer, ilutver. Titul u Barsilů nesl dědičný guvernér ve variantě m-tavar → michtar.[5]

Je známo, že ilteber Almuš se setkal se slavným muslimským cestovatelem Ibn Fadlánem a při zprostředkování poselstva k přijetí islámu požádal o pomoc Abbásovce z Bagdádu.

Reference


V tomto článku byl použit překlad textu z článku Илтәбәр na tatarské Wikipedii.

  1. ↑ Ethno Cultural Dictionary, TÜRIK BITIG
  2. ↑ a b c KLJAŠTORNIJ, Sergej Grigorjevič. "Narod Asparucha" gunny Kavkaza i drevnetjurkskij Olimp // Drevnejšie gosudarstva Vostočnoj Evropy. - ("Народ Аспаруха" гунны Кавказа и древнетюркский Олимп // Древнейшие государства Восточной Европы.). [s.l.]: Moskva, 1999. 123 s. (rusky) 
  3. ↑ ŽAKIP, B. Oe. А 31 Ajbyn. Enciklopedija In. D. Mahranov - Kazak enciklopedijasy - А 31 Айбын. Энциклопедия [B: Д. Махранов - Қазақ энциклопедиясы]. [s.l.]: Almaty, 2011. 880 s. ISBN 9965-893-73-X. (kazašsky) 
  4. ↑ SUPRUNENKO, G. P. Nekatorye istočniki po drevnej istorii kyrgyzov // Istorija i kuľtura Kitaja [Sbornik pamjati akademika V. P. Vasiľeva] - (Некоторые источники по древней истории кыргызов // История и культура Китая [Сборник памяти академика В. П. Васильева]).. Moskva: [s.n.], 1974. Dostupné online. S. 236–248. (rusky) 
  5. ↑ MIFTACHOV, Zufar Zainievič; CHUZIACHMETOV, A. N. Kurs lekcii po istorii tatarskogo naroda, Lekcija 8 Pereselenie Bulgarskich plemen v Srednee Povolže. Kazaň: Gosudarstvennyj pedagogičeskij universitet, 2002. - 1998 2002. ISBN 5-89120-050-3, ISBN 9785891200500. (rusky) 

Literatura

  • BROOK, Kevin Alan. The Jews of Khazaria. 3rd ed.. Lanham MD: Rowman & Littlefield Publishers, Inc,, 2018. (anglicky) 
  • KLJAŠTORNIJ, Sergej Grigorjevič. "Narod Asparucha" gunny Kavkaza i drevnetjurkskij Olimp // Drevnejšie gosudarstva Vostočnoj Evropy.. [s.l.]: Moskva, 1999. 123 s. (rusky) 
  • GOLB, Norman; PRICAK, Omeljan. Khazarian Hebrew Documents of the Tenth Century.. [s.l.]: Ithaca: Cornell University Press, 1982. Dostupné online. (anglicky) 
  • ARTAMONOV, Michail Illarijonovič. Istoria chazar. - (История хазар.). [s.l.]: Moskva, 2001. 338 s. (rusky) 

Související články

Média použitá na této stránce

Old Turkic letter L2.svg
Old Turkic letter L2
Old Turkic letter B2.svg
Old Turkic letter B2
Old Turkic letter I.svg
Old Turkic letter I-İ
Old Turkic letter T2.svg
Old Turkic letter T2
Old Turkic letter R2.svg
Old Turkic letter R2