Incidenční spor

Za incidenční spor považuje právní teorie soudní spor, který je potřeba rozhodnout pro potřebu jiného řízení, které samo pro řešení sporů není způsobilé.^[1] S incidenčními spory ve smyslu této definice se lze setkat např. ve vykonávacím řízení, v řízení o pozůstalosti – o spor o dědické právo (§ 170 z.ř.s.) nebo v řízení o úschovách o nahrazení projevu vůle účastníka, jenž odepřel souhlas s vydáním předmětu úschovy (§ 299 z.ř.s.). Insolvenční zákon z roku 2006 zavedl vlastní legální definici incidenčních sporů jako „spory vyvolané insolvenčním řízením, o kterých tak stanoví tento zákon, projednávané v rámci insolvenčního řízení“.^[2] V současné právní praxi je pojem incidenční spor užíván téměř výhradně pro označení sporu v insolvenčním řízení.

Incidenční spor v rámci insolvenčního řízení

Incidenční spor v rámci insolvenčního řízení se zahajuje podáním návrhu, který má povahu žaloby, a rozhoduje v něm stejný insolvenční soud, který vede i dané insolvenční řízení. O věci samé se rozhoduje rozsudkem, schválení smíru je však usnesením. Podstatná část právní úpravy incidenčních sporů je obsažena v § 159–164 insolvenčního zákona, podpůrně se využívá občanský soudní řád.

Druhy incidenčních sporů v insolvenčním řízení

Za incidenční spory považuje insolvenční zákon spory:^[3]

o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek,
o vyloučení věci, práva, pohledávky nebo jiné majetkové hodnoty z majetkové podstaty nebo o vydání výtěžku zpeněžení,
o vypořádání společného jmění dlužníka a jeho manžela,
na základě odpůrčí žaloby,
o náhradu škody na majetkové podstatě vzniklé porušením povinností insolvenčním správcem,
o platnost smluv, kterými došlo ke zpeněžení majetkové podstaty prodejem mimo dražbu,
o určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo týkající se majetku nebo závazků dlužníka, je-li na takovém určení naléhavý právní zájem,
další spory, které zákon označí jako spory incidenční.