Afix

Afix je jednotlivý morfém, který se připojuje k základnímu morfému slova – kořenu nebo kmeni. Afixy se používají k odvozování slov (derivativní afixy) nebo k vyjadřování mluvnických kategorií při skloňování a časování (flektivní afixy).

Typy afixů

Podle pozice, ve které se afix připojuje, se rozlišuje:

  • prefix (předpona) – připojuje se před jiný morfém: prefix‑kořen (např. PRAles, VÝlov)
  • sufix – připojuje se za jiný morfém: kořen‑sufix (lovEC)
    • přípona – připojuje se za morfém při vytváření odvozených slov (učiTEL, lovEC)
    • koncovka – flektivní sufix, připojuje se za morfém kvůli skloňování nebo časování (mladÝ, mladÁ, mladÉ; pánA; neseME)
    • postfix – připojuje se až za flektivní sufix; ve sklonných slovech stojí až na samém konci za koncovkou (kdoKOLI, kohoSI, komuSI ...; coŽ, čehoŽ, čemuŽ ...; )
  • cirkumfix – připojuje se před i za jiný morfém: cirkum‑kořen‑fix (NÁměstÍ, PODpatEK, SOUostrovÍ)
  • infix (vpona) – vkládá se do jiného morfému, nastavuje slovo. Podle Nového encyklopedického slovníku češtiny infix (ko‑in‑ře‑fix‑n) v češtině neexistuje[1]
  • interfix, nazývaný někdy spojovací morf(ém), kompoziční morf(ém), samohláska, vokál, konekt(ém), je morf(ém) s čistě konstrukční (delimitačně‑spojující) funkcí; při slovotvorném postupu skládání slouží ke spojení předního a zadního členu složeniny do nového slova. V češtině je interfix realizován nejčastěji morfémem ‑o‑ (cukrOvary, hladOmor, holObyt, horOlezec, mrakOdrap, vodOvod)[2]

Afixy v češtině

V tvarosloví češtiny se rozlišují:

  • prefixy (předpony) – slouží především k odvozování nových slov (derivativní). Výjimečně mohou mít i flektivní funkci, např. předpona po-/pů- při tvoření budoucího času některých nedokonavých sloves (jet – pojedu, jít – půjdu)
  • sufixy (přípony) – používají se jak derivativní (přípony), tak flektivní (koncovky), přičemž platí zásada jediné koncovky, neboť koncovka v češtině vyjadřuje více mluvnických kategorií najednou. Řídce se užívají i postfixy, které se vkládají až za koncovku, nejčastěji -s (psals) a -ť (toť)[3]
  • infixy (vpony) – mají v češtině zejména funkci spojovací, např. mezi kmenem a sufixy
  • za cirkumfix se v češtině považuje kombinace předpony a přípony při tvoření 3. stupně přídavných jmen a příslovců, např. nej- + krásn|ý + -ější > nejkrásnější
  • nejčastějším interfixem je -o-: modr|ý + -o- + bílý > modrobílý

Příklady:

  • Slovo ne-hoř-l-av-ý obsahuje předponu (prefix) ne~, kořen ~hoř~, vponu (infix) ~l~, příponu ~av~ a koncovku ~ý (~av~ a ~ý jsou sufixy).
  • O děd-ečk-ovi-s nemluvil. Ke kořenu (radix) děd je připojena deminutivní přípona ~ečk~, koncovka ~ovi~ a postfix ~s.

Odkazy

Reference

  1. ↑ ZIKOVÁ, Markéta. Morfém. In: KARLÍK, Petr; NEKULA, Marek a PLESKALOVÁ, Jana, eds. CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny [online]. 2017 [cit. 9. 11. 2020]. Dostupné z: https://www.czechency.org/slovnik/MORFÉM
  2. ↑ Internetová jazyková příručka: Morfematika. prirucka.ujc.cas.cz [online]. [cit. 2022-08-18]. Dostupné online. 
  3. ↑ ČERMÁK, František. Jazyk a jazykověda. Praha: Karolinum, 2001. ISBN 80-246-0154-0. S. 273. 

Literatura

  • ŠIMANDL, Josef, ed. Slovník afixů užívaných v češtině. Praha: Univerzita Karlova, Karolinum, 2016. 652 s. ISBN 978-80-246-3544-6. Dostupné také z: http://www.slovnikafixu.cz
  • ZEMANOVÁ, Lenka. Strasti zkoušeného Standy. Praha: Portál, 2017. ISBN 978-80-262-1128-0. 

Související články

Externí odkazy