Intersexualita

Intersexualita (také intersex) je stav, kdy se člověk narodí s variací pohlavních znaků, která není považována za lékařskou normu typickou pro muže či pro ženu.^[1] Můžeme se také setkat s definicemi formulující intersex jako situaci, kdy vnitřní nebo vnější pohlavní orgány jsou odlišné od typicky mužských či ženských.^[2] Takový jedinec může mít navenek pohlavní orgány jednoho pohlaví, avšak jeho vnitřní orgány mohou být pohlaví opačného.^[3] Jedná se tedy o jedince s biologickou kombinací mužských a ženských pohlavních orgánů.^[4][5] Moderní medicína se často setkává s případem, kdy určení genitálií není jednoznačné. Nejde ovšem pouze o variace v podobě vnitřních a vnějších pohlavních orgánů (genitálií), ale řadíme sem i tzv. chromozomální mozaiky. V posledních dvaceti letech mnoho nadnárodních organizací zabývajících se základními a lidskými právy vydaly svá stanoviska a doporučení k situaci intersex lidí, jelikož nejde pouze o problém čistě lékařský, ale má také zásadní právní, psychické a sociální souvislosti a důsledky. V USA a západní Evropě můžeme od začátku třetího tisíciletí pozorovat vznik skupin a organizací zabývajících se zlepšením života intersex lidí.

Pojmosloví

Dříve se pro určité podoby intersexuality používal pojem hermafrodit(ismus), který je již celosvětově nepřijímaným a nepoužívaným pojmem. V medicíně se používá často označení DSD (disorder of sex development) tedy porucha pohlavního vývoje. Jelikož slovo "porucha" odkazuje k nemoci vyžadující léčbu, což není případ všech podob intersexuality a je to stigmatizující, někteří aktvisté navrhují nahradit slovo porucha (disorder) slovem variace (divergence) nebo odlišnost (difference) při zachování zkratky DSD. Jiní navrhují používat pojem "intersex". Toto označení je používáno v textech mezinárodních organizací (OSN, Rada Evropy, EU). Autoři českých studií o sociálních a právních aspektech života intersex lidí v Česku z roku 2021 navrhují používání označení lidé s variacemi pohlavních znaků.^[6]

Dříve byli intersexuálové označováni pojmem „hermafrodit“. Tento název, jenž se dnes užívá primárně ve zvířecí říši, je vágní a především stigmatizující. Od poloviny dvacátého století, dle Dreger, jej nahradil právě pojem intersexuál. Tento posun byl logický, neboť „hermafrodit“ odkazuje na přítomnost obou pohlavních orgánů, zatímco u intersexuálů je celá situace komplikovanější v tom, že „se rodí s fyzickými, hormonálními, genetickými prvky, které nejsou ani zcela ženské ani zcela mužské; jedná se tedy o kombinaci ženy a muže, nemusí však jít ani o ženy, ani o muže.“ ^[7]

Medicína a intersexualita / DSD

Pro přesnější odlišení intersexuality existuje čtyřtypová klasifikace. Intersexuálové jsou pomocí této klasifikace rozděleni podle typu a počtu chromozomů jedince a také podle zastoupení jednoho nebo obou typů gonád.

• XX,46 intersexuál byl původně označován jako ženský pseudohermafrodit. Jedinci v této skupině mají v buňce soubor chromozomů XX, jsou tedy genetickými ženami. Spolu s tím mají vyvinutou dělohu i vaječníky, avšak jejich genitálie jsou nejednoznačné nebo převážně mužské.^[8]

• XY,46 intersexuál, původně označován jako mužský pseudohermafrodit, je jedinec, jehož karyotyp se skládá z chromozomů XY, jsou tedy genetickými muži. Jejich vnější genitálie jsou buďto čistě ženské nebo nejednoznačné – v určitém stupni mezi mužskými a ženskými. Ojediněle může nastat případ, kdy varlata jedince nejsou dostatečně vyvinutá nebo nejsou přítomna vůbec.^[9]

• Ovotestikulátní intersexuál byl dříve známý pod názvem pravý hermafrodit, je jedinec, jehož pohlavní žlázy nejsou jednotné. Jeho vnější genitálie mohou vypadat typicky žensky, typicky mužsky nebo také nejednoznačně. Jedinec se však liší tím, že může mít kombinaci jednoho varlete a jednoho vaječníku nebo jeho pohlavní žlázy tvoří jedno varle a tzv. ovotestis, což je kombinace varlete a vaječníku, popř. jeden vaječník a ovotestis.^[10]

• Komplexní intersexuál bývá také označován jako chromozomální intersexuál, je jedinec, u kterého se nevyskytuje karyotyp XX ani XY. U komplexních intersexuálů nastává situace, kdy má jedinec o jeden chromozom navíc (např. XXY) nebo naopak o jeden méně (X0). Tato skupina intersexuálů se od předchozích tří liší v tom, že zde není rozpor mezi vnitřními a vnějšími pohlavními orgány člověka, avšak nadbytečný či chybějící chromozom může mít vliv na hladinu hormonů a pohlavní vývin jedince. V ojedinělém případě nastává situace, kdy se člověk klasifikovaný jako komplexní intersexuál rodí s různými chromozomy v jednotlivých buňkách v těle.^[11]

Mezi nejčastější intersex stavy (diagnózy) jsou řazeny kongenitální adrenální hyperplazie (CAH), syndrom testikulární feminizace (syndrom úplné androgenní rezistence, CAIS či AIS), dále tzv. chimérismus a mozaicismus (zde typicky Turnerův (X0) a Klinefeletrův syndrom (XXY)).

Záznamy o intersexuálech pochází z konce 19. století, od té doby se objevilo už mnoho klasifikací, ty se však neustále s postupující dobou mění. V dřívějších letech bylo obvyklé, že doktoři pacientu intersexuálovi po provedení operace zatajili jeho pravou intersexuální identitu z důvodu, že ho nechtěli vystavovat přílišnému stresu.^[12] Tento jev je patrný i dnes, kdy existuje skupina doktorů, kteří podporují myšlenku utajení intersexuality před pacientem. Při narození dítěte jsou lékaři oprávněni posoudit jaké pohlaví je pro novorozeně nejvhodnější. V potaz berou jak typ pohlavních žláz, tak i vzhled vnějších pohlavních orgánů.^[13] Častěji se lze setkat s operací zkrácení klitorisu a umělému vytvoření vagíny, jelikož pro lékaře je to jednodušší než vytvořit funkční penis. Tyto operace však často nejsou pouze jednorázovou záležitostí, ale je jich potřeba víc. Někteří lékaři stále zastávají názor, že operace by se měla uskutečnit co nejdříve po narození, aby byl jedinec „normální“. Tento postup je ale dle ostatních neadekvátní. Pohlavní identita člověka se neprojevuje od narození. Proto může po zákroku, kdy chirurgové vytvoří orgán, který nepřísluší skutečnému pohlaví, docházet u jedince k depresi, úzkosti a dokonce k sebevražedným tendencím.^[14] Přesto je v ojedinělých případech, pokud je ohrožen život dítěte, operace potřebná, ta však nijak nezahrnuje úpravu především pohlavních orgánů. Od roku 2005 by se lékařská praxe měla řídit postupy definovanými na mezinárodní pediatrické konferenci v Chicagu, tzv. Chicagským konsenzem.^[15]

Společnost a intersexualita

Intersex se od druhé dekády 21. století přidává do zkratky zastupující tzv. sexuální menšiny - LGBTQIA, a to i přes to, že podobně jako u trans* (transsexualita) nebo queer lidí nejde o sexuální preferenci (a sexuální chování), ale primárně o nesoulad biologického pohlaví s normami a představami o tom, jaký by měl být správný muž a správná žena (tedy s genderem), resp. v případě intersex lidí především s představami jak by mělo správně vypadat tělo muže a ženy.^[6] Důvodem zahrnutí je podobné vystavení intersex jedinců diskiminaci v různých oblastech života.

Častým problémem je odsouzení interesex jedince na základě neznalosti daného tématu, tedy stigmatizace a diskriminace. Dále je to tlak na (administrativní) přidělení pohlaví, což vychází především z toho, že se jedinec potřebuje socializovat a začlenit se do společnosti,^[16] která je silně genderově polarizovaná (buď muž nebo žena).^[17] Příkladem může být nutnost vyplněného pohlaví na rodném listu, na formulářích či přidělení genderovaného jména dítěte.^[2] V mnoha případech ale dochází k tomu, že se osoba s intersexuální identitou v dospělosti necítí ani ženou, ani mužem. V těchto případech je možné hovořit o „třetím pohlaví“, případně o pohlaví neurčeném.^[18] Mnoho studií si všímá nevhodného zacházení nebo neznalosti lékařů a lékařek, neustálenosti lékařské praxe často necitlivé vůči přáním a potřebám intersex lidí obzvláště pokud jsou v dětském věku, ale také problematické pozice rodičů při rozhodování, nebo absence podpůrných skupin a veřejných vzorů.^[19]

Sociálním fenoménem je vznik sociálního hnutí za práva a zlepšení situace intersex osob. Vznikají různé národní (např. v Austrálii, Nizozemí, USA a dalších zemích) a mezinárodní organizace jako je např. OII nebo (od roku 2008 neaktivní severoamerická) ISNA.

Svá doporučení k právním a sociálním otázkám vydaly také nadnárodní organizace zabývající se základními a lidskými právy jako Rada Evropy, OSN nebo Evropská unie (mj. ve své LGBTIQ strategii). Doporučení směřují do oblastí práv na sebeurčení, informovaný souhlas, tělesnou integritu, ochranu dětí atd. směřující především k zamezení nepotřebných a nevratných lékařských zákroků, zamezení diskriminace a stigmatizace nebo na volbu vlastní identity.^[20]

Psychologický dopad

Zákrok upravující vzhled a funkci pohlavních orgánů je stále tématem diskuzí. S novým tisíciletím přišel i nový pohled na odlišnosti jednotlivých osob a jedinci postiženi tímto jevem začali o intersexualitě a operacích otevřeně hovořit. Protože k běžné praxi v dřívějších letech patřilo neinformovat dítě o jeho odlišnosti a místo toho rychle udělat zákrok, velké množství intersexuálů uvedlo, že v nich toto zacházení zanechalo trauma, které jim brání v normálním životě. Popisují pocity úzkosti, strachu, vzteku a ponížení.^[14] Morgan Holmes, socioložka a intersexuálka, vzpomíná na to, že s ní bylo zacházeno jako s majetkem rodičů. Souhlas otce stačil k tomu, aby byla provedena operace, která z ní měla udělat „normálního“ jedince. Místo toho ale až do dospělosti cítila odpor ke svému upravenému tělu.^[12] Další jedinci udávají, že jejich tělesná odlišnost, která nebyla operativně upravena, způsobuje stejné pocity. Tvrdí, že jejich intersexualita nezpůsobovala depresi pouze jim, ale i jejich rodině, která se styděla za svého potomka.^[14]

Je tedy těžké určit, zda je zákrok vhodné provést v útlém věku nebo až později, kdy je dítě připraveno rozhodnout se samo. Pomoci by ale mohlo oficiální uznávání třetího pohlaví, kdy by se osoba nemusela cítit pod tlakem vybrat si jedno nebo druhé pohlaví. K zemím uznávajícím třetí pohlaví patří například Indie, Austrálie nebo Německo.^[21][22]

V některých zemích si 26. října připomínají Den intersexuality, v jiných 8. listopadu Den solidarity s intersexuálními osobami, kde se připomíná život intersexuální osoby z 19. století Herculine Barbin a problémy, kterým čelí intersexuální osoby.

Intersex lidé v Česku

Tématu intersexuality se v Česku dosud příliš pozornosti nevěnovalo. Jedním z prvních odborných textů je od sociologa Martina Fafejty z roku 2009^[23] a dále od právničky a politoložky Andrey Baršové z roku 2014^[24]. Právní^[20] a sociologická^[19] studie komplexněji mapující situaci v Česku byly vytvořeny v rámci projektu aplikovaného výzkumu na Univerzitě Palackého v Olomouci mezi lety 2020 a 2021. V rámci tohoto projektu vzniklo i doporučení Veřejného ochránce práv směřující vůči ministerstvu zdravotnictví, práce a sociálních věcí a vůči lékařské odborné společnosti. Tematizuje informovaný souhlas u zákroků prováděných u dětí, přístup k informacím intersex lidem a jejich rodinám, vzdělávání odborníků a všeobecnou osvětu o intersex problematice a potřebu sběru dat a mapování stávající praxe.^[25] Dále vznikl informační web obsahující slovníček základních pojmů, představení vztahu pohlaví a identity, nebo vztahu zdraví a podpory pro intersex lidi. Součástí webu jsou také doporučení pro intersex lidi samotné, pro jejich rodiče a blízké, pro lékaře a lékařky a pro státní a jiné instituce. Vedle tohoto informačního webu je možné v češtině také nalézt (vedle lékařských textů) i informace a rozcestník na webu organizace Trans*parent Praha. K dispozici je také překlad příručky organizace IGLYO a OII Podpořte své intersex dítě Archivováno 22. 8. 2021 na Wayback Machine..

Intersexualita v antice

V starověkém Řecku a Římě bylo narození intersexuálních jedinců, zpravidla popisovaných slovy jako hermafrodit nebo androgyn, chápáno jako zlé znamení, podobně jako v případě dětí narozených s tělesným postižením, ale také vícerčat, nebo obecně v případě jakýchkoliv neobvyklých jevů.^[26]

Ačkoliv Řekové zpravidla považovali narození hermafroditů za zlou předzvěst tak hippokratovští lékaři nebo filosofové jako Aristotelés měli skeptičtější pohled. V některých případech, jako u Platóna byli androgyni dokonce dokonalejší, původní formou, člověka a u mytického Teirésia, který strávil sedm let jako žena, nebo v případě „nemužných“ skytských Enarů, bylo překračování hranic pohlaví spojováno s věšteckým nadáním. S androgynitou byl spojován také dvojpohlavní bůh Hermafrodítos, a někdy také Kybelé, Afrodité a Erós. Hermafroditní měl být také libyjský kmen Machlyů.^[26]

Mezi běžnými lidmi ale neexistoval žádný zvláštní postup jak se s narozením intersexuálů vypořádat, stejně jako v případě různých postižení. Někdy tak byli necháváni žít a vyrůst, jindy byli zabiti, ale nejčastěji odkládáni na určitém místě. Někdy bylo ale také narození „anomálního“ jedince pokládáno za dobré znamení. Prameny hovoří o několika případech, kdy byla intersexualita odhalena až dlouho po narození, především u právě vdaných pubertálních dívek, kterým se objevil penis. Například podle Diodóra Sicilského v polovině 2. století př. n. l. Héraidě z městečka Abai rok po svatbě „vyrazil z břicha nádor, z něhož se posléze sám provalil penis s varlaty.“ Hérais následně odmítla mít sex se svým manželem a u soudu prokázala, že je mužem, začala se oblékat jako muž, přijala jméno Diofantés a vstoupila do armády. V takových případech mohlo jít o hypospadii. Zmínky Flegóna o tom, jak alexandrijský katamita porodil dítě nebo o otroku římského vojáka, kterému se podařilo totéž nejspíše referují o hermafroditních ženách, které vypadaly jako muži. Taktéž anatomicky věrná zpodobnění dospělých hermafroditů svědčí o tom, že Řekům byla známa intersexualita.^[26]

V latině se kromě z řečtiny převzatých výrazů užívalo mimo jiné také slov semimas „polomuž“ nebo ambiguo sexo „člověk neurčitého pohlaví“. Ve starších dobách bylo narození hermafroditů chápáno jako zlé znamení přivolávající neštěstí a boží hněv na celou společnost. Podle Romulova nařízení a Zákona dvanácti desek měli být usmrceni stejně jako děti „slabé a nenormální“ nebo „zmrzačené a zrůdné“. Tělo novorozeněte bylo rituálně páleno, topeno či jinak ničeno tak, aby neposkvrnilo území obce svou krví či mrtvolou, a následovali modlitby, oběti a očistné obřady. V pramenech jsou často zmiňováni etruští věštci jako zastánci tvrdého postupu vůči hermafroditům, což vedlo některé badatele, jako Bruce MacBain k tomu, že římská hrůza z intersexuality vznikla pod etruským vlivem. Zmínky o jedincích, u kterých se jejich intersexualita odhalila až během dospívání či později, ale mohou naznačovat, že tento fenomén nebyl vnímán tak závažně, jak líčí písemné prameny.^[26]

V 1. století hrůza v ominalitu narození hermafroditů výrazně opadla, především mezi elitami. Přestali být záležitostí státu, pro ten ani úředně, ani neexistovali, a rozhodování o jejich osudu bylo záležitostí otce rodiny. V některých případech byly intersexuálové právně uznáni za muže a ženu podle toho, jaké převládali pohlavní znaky. Augustin z Hippa, křesťanský teolog ve svém díle O Boží obci z počátku 5. století zmiňuje, že jsou hermafroditi vzácní a je zvykem jim dávat mužská jména, protože ta jsou „hodnotnější“.^[26]

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu intersexualita na Wikimedia Commons
• Informační web Poznáváme intersex / DSD Univerzity Palackého v Olomouci.
• Good Practice Map 2022 – přehled přístupu evropských zemí k právům intersexuálních lidí (anglicky)