Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa

Invaze do Československa
konflikt: studená válka
Sovětský tank v Praze 21. srpna 1968
Sovětský tank v Praze 21. srpna 1968

Trvání20. srpna11. září 1968
MístoČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
PříčinySnaha potlačit reformní proces v Československu.
VýsledekPražské jaro bylo potlačeno.
Podepsán Moskevský protokol.
Okupace Československa do roku 1991.
Albánie vystoupila z Varšavské smlouvy.
Strany
Varšavská smlouva

podpora:
konzervativní křídlo KSČ


Československo Československo

Velitelé
Sovětský svaz Leonid Iljič Brežněv
Sovětský svaz Nikolaj Podgornyj
Sovětský svaz Alexej Kosygin
Sovětský svaz Andrej Grečko
Sovětský svaz Ivan Jakubovskij
Florian Siwicki
János Kádár
Bulharsko Todor Živkov
Východní Německo Walter Ulbricht
Vasil Biľak
Československo Alexander Dubček
Československo Ludvík Svoboda
Československo Martin Dzúr

diplomatická podpora:
Čína Mao Ce-tung
Jugoslávie Josip Broz Tito
Rumunská socialistická republika Nicolae Ceaușescu
Albánie Enver Hodža
Síla
500 000 mužů; 6300 tanků, 800 letadel235,000[5] mužů;
2 500–3 000 tanků,
250 letadel
(ČSLA však zůstala neaktivní)
Ztráty
Sovětský svaz 98 mrtvých[6]
10 mrtvých[6]
2 mrtví[6]
Bulharsko 1 mrtvý[6]
Československo 137 mrtvých[6]
5 vojáků a 3 policisté spáchali pod vlivem událostí sebevraždu[6]
500 těžce a stovky dalších lehce zraněných civilistů[7]

70 130 uprchlíků (dle oficiálních zdrojů)[8]
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa (Vstup spojeneckých vojsk, Operace Dunaj, Okupace Československa) byla vpádem armád pěti komunistických zemí Varšavské smlouvy do Československa (ČSSR), který se uskutečnil 21. srpna 1968. Důvodem intervence, podpořené žádostí konzervativního křídla Komunistické strany Československa (KSČ), byly liberálně reformní vnitropolitické změny v ČSSR, známé pod názvem Pražské jaro.

Hlavní podíl na invazi měly armády Sovětského svazu (SSSR), výrazně slabší účast měla vojska Polské lidové republiky (PLR), Maďarské lidové republiky (MLR) a Bulharské lidové republiky (BLR), nepatrnou účast pak měla vojska Německé demokratické republiky (NDR).[pozn. 1] Byla obsazena většina důležitých měst v ČSSR, došlo k přerušení rozhlasového vysílání. Předsednictvo ÚV KSČ v prvních hodinách okupace přijalo usnesení pod názvem Provolání Všemu lidu ČSSR, odsuzující invazi. Krátce poté byli tito vedoucí představitelé československých politických reforem zatčeni a zavlečeni do SSSR. Snahu prookupačních sil o ustavení kolaborantské vlády však zmařil spontánní masový odpor většiny obyvatel Československa, který trval přibližně týden a při kterém občané vyjadřovali podporu internovaným politikům, dokud ti se nevrátili zpět do vlasti.

Postupně však došlo k odvolání většiny reforem, komunistický režim byl opět utužen formou normalizace poměrů a reformní politici buď změnili názor, anebo byli nahrazeni. Odpor obyvatelstva proti okupaci byl nakonec zlomen brutálním potlačením protestů při prvním výročí okupace. Vojska SSSR pak zůstala v Československu až do roku 1991. Socialismus sovětského typu byl tímto aktem diskreditován v očích světové veřejnosti.

Pozadí

Alexander Dubček v roce 1968

U příležitosti 20. výročí Vítězství pracujícího lidu prohlásil tehdejší (čerstvě zvolený) první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, že po triumfu socialismu jsou potřebné změny, jejichž cílem je tzv. Socialismus s lidskou tváří. Tím byl zahájen „obrodný proces“, zvaný Pražské jaro: program politických a ekonomických liberalizací, mezi něž patřil nejen důraz na ekonomické uvolnění ve prospěch spotřebního průmyslu, ale především svoboda tisku, svoboda projevu, svoboda pohybu a připouštěla se už i možnost vícestranné vlády. Změny byly stále více oceňovány a podporovány obyvatelstvem, ovšem vedení KSČ k těmto iniciativám nemělo jednotný postoj: mezi reformátory podporující Dubčeka patřili předseda vlády Oldřich Černík, předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, předseda Národní fronty František Kriegel, mezi konzervativní odpůrce změn patřili především předseda ÚV KSS Vasil Biľak, ministr dopravy Alois Indra a člen předsednictva ÚV KSČ Oldřich Švestka, na jejichž stranu přeběhl i původní reformátor Drahomír Kolder.

Alexander Dubček, Ludvík Svoboda a Nicolae Ceaușescu
(c) Bundesarchiv, Bild 183-H0603-0036-001 / Koard, Peter / CC-BY-SA 3.0
Leonid Brežněv, Nikolaj Podgornyj a Walter Ulbricht
(c) Bundesarchiv, Bild 183-F0417-0001-011 / Kohls, Ulrich / CC-BY-SA 3.0
Leonid Brežněv a Władysław Gomułka
Spoluautor Zvacího dopisu Vasil Biľak a Gustáv Husák v srpnu 1968

23. července 1968 byl předán na sovětské velvyslanectví dopis „99 Pragováků“ (stranických a jiných funkcionářů Praga – Automobilových závodů Klementa Gottwalda), který poté publikoval na titulní straně sovětský deník Pravda. Zatímco v Československu byli signatáři dopisu označeni za zrádce, pak sovětští činitelé označili dopis za reprezentativní hlas dělnické třídy[9] a spojenci ze sovětského bloku se změn v Československu začali obávat. První tajemník Polské sjednocené dělnické strany Władysław Gomułka byl zřejmě tím, kdo jako první označil dění v ČSSR za „kontrarevoluci“ (i z osobních antipatií vůči Dubčekovi)[10] a generální tajemník Bulharské komunistické strany Todor Živkov údajně jako první navrhl použití vojenské síly.[11]

29. července až 1. srpna 1968 se v Čierné nad Tisou konaly dvoustranné rozhovory představitelů Československa a Sovětského svazu. Schůzky v blízkosti československo-sovětské hranice se za ČSSR zúčastnili především první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, prezident Ludvík Svoboda, předseda vlády Oldřich Černík, předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský a další, za SSSR to byli první tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv, předseda Rady ministrů Alexej Kosygin, předseda prezídia Nejvyššího sovětu Nikolaj Podgornyj, sekretář ÚV KSSS a hlavní ideolog Michail Suslov a další. Dubček bránil program reformního křídla KSČ a zároveň sliboval plnění závazků vůči Varšavské smlouvě. Delegáti KSČ znovu potvrdili svou loajalitu vůči Varšavské smlouvě a slíbili, že potlačí „antisocialistické“ tendence v zemi, nebudou oživovat myšlenku obnovy sociálně demokratických stran a budou kontrolovat tisk opětovným zavedením vyšší úrovně cenzury.[12] Zřejmě na této schůzce člen ÚV KSČ Antonín Kapek předal Leonidu Brežněvovi první exemplář tzv. zvacího dopisu, ve kterém autoři tvrdili, že pravicová média podnítila v Československu vlnu nacionalismu a šovinismu, a vyvolala antikomunistickou a antisovětskou psychózu. Dopis je zároveň formální žádostí Sovětskému svazu, aby poskytl podporu a pomoc všemi prostředky, které má k dispozici, k záchraně Československa před údajným nebezpečím kontrarevoluce. Dopis podepsali členové ÚV KSČ Vasil Biľak, Alois Indra, Antonín Kapek, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka.[13].

3. srpna 1968 byla v Bratislavě podepsána Bratislavská deklarace, ve které zástupci ČSSR, SSSR, NDR, PLR, MLR a BLR potvrzovali věrnost marxismu-leninismu, věrnost proletářskému internacionalismu, boj proti buržoazní ideologii a boj proti všem „antisocialistickým“ silám. Sovětský svaz také vyjádřil záměr zasáhnout do vývoje v jakékoliv zemi Varšavské smlouvy, pokud by zde hrozilo zavedení politické plurality se systémem několika politických stran.[14] Nejpozději na bratislavské konferenci také Vasil Biľak předal Petro Šelestovi druhý zvací dopis se žádostí o „bratrskou pomoc“ (zřejmě duplikát předchozího dopisu, podepsaný stejnými členy KSČ).[13][pozn. 2]

V následujících dnech měl Dubček několik závažných telefonátů, ve kterých mu bylo jasně řečeno, že současné dění v Československu se ostatním členům Varšavské smlouvy nelíbí a považují ji za ohrožení socialistického vývoje. Brežněv opakovaně, se stupňující se naléhavostí, naznačoval Dubčekovi zprvu možnost, později nutnost zasáhnout do tohoto vývoje všemi dostupnými prostředky, pokud překotný vývoj situace nezbrzdí samotné vedení KSČ. Dubčekovy námitky, že jde o vnitřní věc ČSSR a že veškeré závazky vůči ostatním socialistickým státům zůstávají v platnosti, Brežněva příliš nepřesvědčily a v posledním telefonátu 13. srpna 1968 již Dubčekovi prakticky oznámil, že mu nevěří a že bude nucen jednat silou, aby zajistil socialistický vývoj ČSSR. Dubček mu však tehdy jen odpověděl, ať jedná, jak uzná za vhodné.[15]

15. až 17. srpna 1968 jednalo sovětské vedení o možnosti vojenské intervence v Československu. Rozhodování politbyra bylo ovlivňováno dezinformacemi KGB, která situaci v Československu záměrně líčila drastičtěji, než ve skutečnosti byla. Nakonec převážil názor, že by bylo přímým ohrožením bezpečnosti Sovětského svazu, pokud by (v době trvající studené války mezi sovětským blokem a NATO) přišel o vliv na strategicky položené středoevropské Československo, které sousedilo se západním Německem.[16] Stoupenci silového řešení byli zejména předseda prezídia Nejvyššího sovětu Nikolaj Podgornyj, ministr obrany SSSR Andrej Grečko, ministr zahraničí SSSR Andrej Gromyko, první tajemník ÚV KS Ukrajiny Petro Šelest, velitel Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy Ivan Jakubovskij a předseda KGB Jurij Andropov, zatímco jiní vysocí členové komunistického politbyra váhali a svůj souhlas vyslovili až po dlouhém jednání – zejména předseda Rady ministrů SSSR Alexej Kosygin, sekretář ÚV KSSS a stranický ideolog Michail Suslov a v závěru i samotný první tajemník ÚV KSSS Leonid Brežněv.[16] K rozhodnutí přispěl i fakt, že s intervencí souhlasily (nebo ji přímo požadovaly) i další státy sousedící s Československem: kromě zmíněného Polska souhlasil s připravovanou invazí i generální tajemník Maďarské socialistické dělnické strany János Kádár[17] a generální tajemník Sjednocené socialistické strany Německa Walter Ulbricht.

Na žádost československých „zvatelů“ Koldera a Biľaka navíc sám Brežněv rozhodl, že invaze do Československa se aktivně nezúčastní východoněmecká armáda,[18] aby její přítomnost mezi invazními vojsky v ČSSR nevyvolala vzpomínky na německou okupaci z března 1939.[19]

Československé vedení však stále věřilo, že summit v Čierné nad Tisou situaci uklidnil a že Sovětský svaz a jeho spojenci invazi neprovedou, protože by jednak byla příliš nákladná, jednak by měla významný mezinárodní politický dozvuk kvůli Světové komunistické konferenci, která se konala v listopadu tohoto roku.[20]

Průběh

Pražan symbolicky hrozí okupantům svou pěstí
Tanky T-55 invazních sil obklopené davem demonstrantů
Hořící tanky a barikády

V noci z úterý 20. srpna na středu 21. srpna 1968 začala invaze do Československa. Kolem 23. hodiny překročily hranice na silničních přechodech první pozemní jednotky motostřeleckého a tankového vojska. Na letišti v Ruzyni přistála dvě letadla označená jako charterový let. Z jednoho z těchto letadel vystoupili výsadkáři, kteří obsadili letiště včetně řízení letového provozu. Na letiště následně začala přistávat transportní letadla s vojenskými jednotkami. Hluk přistávajících motorů varoval mnoho občanů u okolí letišť i v centru Prahy (přeletový koridor pro letadla Antonov na letiště Ruzyně vedl přes Nusle a Vinohrady), že začala invaze. Operaci veleli maršálové Sovětského svazu Andrej Grečko a Ivan Jakubovskij.

  • 20. srpna 1968, 17:00: Anonym telefonicky informuje zpravodaje ČTK v Budapešti, že o půlnoci začne vojenské obsazování Československa. Žádá o okamžité předání této informace vojenskému přidělenci zastupitelského úřadu.
  • 20. srpna 1968, 18:10: Československý velvyslanec v Maďarsku Púčik předává do Prahy informaci o plánovaném vojenském obsazování Československa.
  • 20. srpna 1968, 20:00: Sovětský velvyslanec v USA Anatolij Dobrynin navštěvuje prezidenta Lyndona Johnsona a informuje jej o nadcházející invazi armád pěti zemí Varšavské smlouvy do Československa. Johnson krátce po tom svolává mimořádné zasedání Rady národní bezpečnosti
  • 20. srpna 1968, 20:52: Na Ruzyni pod hlavičkou Aeroflotu přistál Antonov An-12 s krycí civilní imatrikulací CCCP-11 604, kterému vojenská dispečerská služba přidělila označení „pořadová 89“. Stroj zůstal po přistání stát na novém letišti, v blízkosti dráhy 25.
  • 20. srpna 1968, 21:05: Na letišti v Brně-Tuřanech přistál sovětský speciál Antonov An-24 s dvacítkou civilistů v uniformách Aeroflotu, ve skutečnosti se jednalo o příslušníky KGB.
  • 20. srpna 1968, 21:23: Iljušin Il-14, imatrikulace CCCP-67 242, přistál ve 21:23 jako „pořadová 94“ a ihned zaroloval před odbavovací budovu na starém letišti. Skupina 20 civilistů, vedená ředitelem pražské pobočky Aeroflotu, pak připravenými vozidly zamířila do centra města.
  • 20. srpna 1968, 23:00: Maďarská armáda pronikla na jižní Slovensko, sovětská armáda překročila hranice na východě Slovenska, polská armáda převzala kontrolu státní hranice na severním Slovensku a obsadila české Slezsko.
  • Půlnoc na 21. srpen 1968: Vojska Varšavské smlouvy obsadila celý Východoslovenský kraj i celou Bratislavu, postoupila do Středoslovenského kraje, obsadila Severomoravský kraj i Severočeský kraj a pronikají do Východočeského kraje.
  • 21. srpna 1968, 1:00: Vojska obsadila téměř celé Slovensko, na Prahu mířily pozemní síly od Polska skrz východní Čechy a z NDR přes severní Čechy.
  • 21. srpna 1968, 1:37: V Ruzyni přistála dvě letadla s útočnými skupinami na palubě, 2. rotou 108. gardového výsadkového pluku (dále jen gvp) z posádky Kaunas a operační skupina, obě příslušné k 7. gvd. Oba letouny An-12 přistály těsně za sebou. Povolení k jejich přistání jim žádný z českých dispečerů nevydal. Antonov s operační skupinou rychle zaroloval až na staré letiště. Komando z jeho útrob obsadilo věž a další dispečerská pracoviště. Výsadkáři pak odpojili všechna komunikační zařízení a dispečery s dalším provozním personálem odvedli pod samopaly do jedné z učeben, kde byli až do šesté hodiny ranní zadržováni.
  • 21. srpna 1968, 2:00: Vojska dále postupovala Moravou a severními Čechami, dosud se nesetkala s jakýmkoliv odporem či incidenty. Na ruzyňském letišti od dvou hodin ráno přistávala v minutových intervalech letadla 7. vojenské transportní letecké divize, z jejichž útrob vybíhali výsadkáři a vyjížděla vojenská technika, samohybná děla ASU-57, ASU-85, obrněné transportéry BRDM a BTR-152.
  • 21. srpna 1968, 3:00: Vojska téměř obsadila celou Moravu, východní i severní Čechy a mířila do středních Čech.
  • 21. srpna 1968, 4:00: Vojska u Karlových Varů obsadila severní část Západočeského kraje, obsadila Středočeský kraj a připravovala obklíčení Prahy.
  • 21. srpna 1968, 5:00: Vojska postupovala západními Čechami, dokončeno obklíčení Prahy.
  • 21. srpna 1968, 6:00: Vojska mířila na zbytek západních a jižních Čech a pomalu postupovala Prahou.
  • 21. srpna 1968, 7:00: Vojska obsadila téměř celé Československo, ale stále neobsadila celou Prahu.
  • 21. srpna 1968, 8:00: Vojska měla pod kontrolou všechny ulice Prahy.
  • 21. srpna 1968, 9:00: Vojska obsadila a částečně zdemolovala sídlo Československého rozhlasu.

Prvním členem československé vlády, který se oficiálně dozvěděl o začínající invazi, byl ministr obrany Martin Dzúr. Představitelé velvyslanectví SSSR mu sdělili, že invaze probíhá se souhlasem vedení KSČ a varovali ho před ozbrojeným odporem československé armády, který by mohl přinést krveprolití. Dzúr přislíbil, že ČSLA odpor klást nebude, nicméně invazní jednotky jeho samotného internovaly během několika hodin.[21]

Shodou okolností se týž večer v budově ÚV KSČ konala schůze předsednictva, které se zabývalo přípravou XIV. sjezdu strany. Právě tomuto předsednictvu oznámil invazi předseda vlády Oldřich Černík ve 23:40. Kolem půlnoci se do budovy ÚV KSČ dostavili prezident Ludvík Svoboda a ministr vnitra Josef Pavel. Předsednictvo ÚV KSČ pak krátce po půlnoci přijalo v poměru 7 : 4 usnesení pod názvem Provolání všemu lidu Československé socialistické republiky. V něm bylo deklarováno, že k invazi došlo bez vědomí představitelů republiky, kteří všichni zůstávají ve svých funkcích a žádají občany, aby zachovali klid a vojskům nekladli odpor. Proto ani československé ozbrojené složky (Československá lidová armáda, Sbor národní bezpečnosti a Lidové milice) nedostaly rozkaz k obraně vlasti a k aktivnímu boji proti invazním armádám. Provolání pak tajemník ÚV KSČ, novinář Zdeněk Mlynář, telefonicky nadiktoval do Československého rozhlasu. Stanice Praha a rozhlas po drátě už v té době vysílaly upozornění, aby posluchači nevypínali přijímače, probudili své sousedy a vyčkali důležité informace, která se v brzké době objeví ve vysílání.[22] Provolání se poprvé objevilo v éteru v 1:50, ovšem na příkaz ředitele Ústřední správy spojů Karla Hoffmanna byl vyřazen z provozu středovlnný rozhlasový vysílač[23] a fyzické vysílání tak bylo po prvních větách přerušeno, signál ovšem běžel v rozhlase po drátě, který pozornosti ÚSS a prookupačních techniků unikl. Soukromé osoby tak začaly šířit zprávy o invazi už během noci. Ve 2:30 bylo Provolání odvysíláno znovu.

Ještě před rozedněním obsadila budovu ÚV KSČ jednotka okupační armády spolu s několika příslušníky Státní bezpečnosti, kterými byli zatčeni a internováni první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček, předseda československé vlády Oldřich Černík, předseda Národního shromáždění Josef Smrkovský, předseda Národní fronty František Kriegel, člen ÚV KSČ Josef Špaček, tajemník ÚV KSČ Zdeněk Mlynář a někteří další čelní reformní komunisté. Ti také byli téhož dne odpoledne letecky dopraveni z Prahy do Moskvy.[24][25]

Informační leták Svobodného vysílače ÚV KSČ, legální orgán legální vlády

Rozhlasové vysílání pozemními vysílači bylo obnoveno ve 4:30. Opakovaně bylo odvysíláno Provolání, později i průběh masakru civilistů invazními vojsky na Vinohradské třídě. Kolem 9. hodiny vysílání z hlavní budovy rozhlasu umlklo za zvuků střelby sovětské pěchoty,[26] pokračovalo však postupně z jiných rozhlasových studií umístěných po Praze i v krajských městech. Pracovníci rozhlasu přešli částečně do ilegality a od 11. hodiny pokračovali ve štafetovém vysílání, kdy se střídavě hlásila utajená studia po celé zemi. Podobně se činili pracovníci Československé televize poté, co okupační vojska obsadila a zdemolovala televizní studia – úkryt jim poskytli pracovníci ČKD Vysočany, odkud mohli vysílat alespoň zvukem díky rozhlasovému vysílači, krátce předtím zkompletovanému v blízkém závodě Tesla Hloubětín. Po informaci, že velká část ÚV KSČ byla internována, se televizní pracovníci prohlásili za „Svobodný vysílač ÚV KSČ“ a na symbolickou podporu Dubčekovu vedení komunistické strany přijali slogan „Jsme s vámi – buďte s námi!“ Samotné televizní vysílání z improvizovaných studií se podařilo obnovit jiným pracovníkům.[27][28]

Velitel sovětského obrněného transportéru BRDM-1 projíždějícího Prahou v prvních dnech okupace (na lafetě je vidět kulomet SGMB)
Sovětský voják, omylem postřelený spolubojovníky. Následkům zranění později podlehl.
Pražané s vlajkou, v pozadí hořící invazní tank

Okolo páté hodiny ranní se poprvé ozvalo vysílání ilegální okupantské stanice Vltava, šířené na vlně 210 m ze stanoviště Wilsdruff nedaleko Drážďan. Vysílání špatnou češtinou a slovenštinou hájilo okupaci, Československý rozhlas se od něj distancoval a posluchače opakovaně upozorňoval, že jde o nepřátelské vysílání.[22] Později bylo vysílání této stanice šířeno také z mobilního vysílače sovětské armády, přemístěného k městu Karl-Marx-Stadt na kmitočtu 1322 kHz. V prvních dnech okupace dále vysílala (pravděpodobně ze zahrady sovětského velvyslanectví v Praze) stanice Dělnický hlas republiky na střední vlně 1178 kHz a na krátkých vlnách 41 a 49 metrů. Z území Polska vysílala v prvním týdnu okupace v češtině rozhlasová stanice Záře. Zahraniční vysílání moskevského rozhlasu, které do té doby připravovalo jen dva hodinové pořady v češtině a slovenštině denně, rozšířilo po 21. srpnu 1968 vysílání v češtině a slovenštině na 24 hodin denně. Program byl šířen na dlouhých, středních a krátkých vlnách z území Sovětského svazu a dále z mobilních vysílačů sovětské armády, které byly rozmístěny po okupovaném Československu a vysílaly na středovlnných kmitočtech legálního Československého rozhlasu.

V první noc a den invaze vtrhlo na československé území přibližně 200 000 mužů pozemních i leteckých vojenských jednotek,[29] objem invazních vojsk na konci týdne činil 27 plných bojových divizí (13 motostřeleckých, 12 tankových a 2 vzdušné výsadkové), počet techniky byl odhadován na více než 6300 tanků, kolem 2000 děl, 550 bojových a 250 dopravních letadel, přičemž přítomny byly i raketové prostředky. Vozidla okupačních vojsk byla označena bílými invazními pruhy, které měly zabránit případné palbě spřátelených jednotek: Z logiky Varšavské smlouvy totiž Československá lidová armáda disponovala stejnou nebo obdobnou technikou jako okupační vojska, tudíž by v případě jejího protiútoku měli okupanté problém rozlišit vlastní vozidla od vozidel „nepřátelské“ československé armády. K bojovým střetům však prakticky nedošlo, ČSLA se s ohledem na předchozí rozhodnutí ÚV KSČ omezila především na pasivní rezistenci a odmítnutí poskytnutí pomoci okupantům, ať už šlo o palivo, jídlo, pití nebo o ubytování v kasárnách.[pozn. 3] Na území republiky se vyskytovaly většinou vojenské jednotky sovětské, doplněna jednotkami polskými (v severovýchodních Čechách), bulharskými (na jižní Moravě, v jižních Čechách a místy na Slovensku), maďarskými (na jižním a středním Slovensku) a východoněmeckými (v západních Čechách; a to i přesto, že jejich účast na invazi byla předtím zamítnuta).[32][33]

Veřejnost během prvního týdne okupace vyjadřovala podporu internovaným představitelům a kladla okupantům silný odpor, čímž zabránila ustanovení Dělnicko-rolnické vlády kolaborující s okupanty. Od 23. do 26. srpna 1968 probíhala v Moskvě jednání mezi zadrženými československými politiky a sovětským politbyrem. Všechny československé návrhy byly zamítnuty. 27. srpna 1968 byl podepsán tzv. moskevský protokol – jediným československým politikem, který ho odmítl (i přes soustavný nátlak) podepsat, byl předseda Národní fronty František Kriegel.[24]

Po dalších jednáních v Moskvě ve dnech 3.–4. 10. a 14.–15. 10. 1968[34] byla 16. října podepsána a 18. října i ratifikována smlouva o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR.[35][36][37][38] Tím byla legalizována přítomnost okupačních vojsk na neurčito, a to pod záminkou „zajištění bezpečnosti zemí socialistického společenství před sílícími revanšistickými snahami západoněmeckých militaristických sil“.[35]

Pomníček Marie Charouskové, smrtelně postřelené 26. srpna 1968 v Praze na Klárově

Ztráty

Od 20. 8. do 31. 12. 1968 zemřelo při střetech cizích vojáků s civilisty a při okupanty zaviněných dopravních nehodách celkem 108 občanů Československa,[39][40] až do konce roku 1989 pak 402 civilistů, nejvíce z nich při autonehodách.[41] Invaze měla za následek také emigraci přibližně 100 000 lidí do konce roku 1969, dalších 140–250 tisíc lidí pak emigrovalo do roku 1989.[42] Sověti uváděli během prvního měsíce invaze 104 svých mrtvých.[41]

Do ztrát lze počítat i pozdější protestní sebevraždy v ČSSR: 16. ledna 1969 se na protest proti potlačování svobod a pasivnímu přístupu veřejnosti k okupaci Československa upálil na Václavském náměstí v Praze student Jan Palach. Jeho čin inspiroval řadu napodobitelů, jichž do konce dubna 1969 bylo zřejmě 26, z toho 7 zemřelo.[43] Mezi nejznámějšími byli Josef Hlavatý (čin spáchal 20. 1. 1969), Jan Zajíc (25. 2. 1969), Evžen Plocek (4. 4. 1969) a Michal Lefčík (11. 4. 1969).

Zahraniční ohlasy

Neutrální přístup

Za vaši i naši svobodu – transparent z protestu tzv. „Osmi statečných“ sovětských občanů na Rudém náměstí v Moskvě

Spojené státy americké na tuto skutečnost nijak nereagovaly, neboť pro ně byla přednější bilaterální dohoda se Sovětským svazem a poválečné rozdělení tehdejší Evropy respektovaly. Britská vláda nechtěla ohrozit své obchodní zájmy se SSSR a dalšími zeměmi Varšavské smlouvy. Některé socialistické státy odmítly vyslat své jednotky do ČSSR (například Rumunsko), jiné (například Jugoslávie) vyjádřily vedení KSČ podporu, nabídly dokonce i materiální pomoc. Rakouský kancléř Josef Klaus v reakci na invazi zdůrazňoval neutralitu Rakouska a ministr zahraničí Kurt Waldheim nařídil rakouskému velvyslanci v Praze, aby československým občanům přestal vydávat rakouská víza, což velvyslanec Rudolf Kirchschläger ignoroval.[44]

Německo, Itálie a Francie byly v roce 1968 zasaženy studentskými nepokoji a protest jejich vlád proti srpnové invazi byl spíše opatrný.[44] Západoevropské vlády však poté začaly zvyšovat výdaje na obranu, a Francie přehodnotila svoji politiku nových vazeb se Sovětským svazem. Podle rakousko-amerického historika Güntera Bishofa „role NATO v obraně západní Evropy najednou opět nabyla na důležitosti a československá krize jí umožnila chytit druhý dech.“[45]

Souhlas s invazí

Invazi podpořil kubánský vůdce Fidel Castro,[46] podporu invazi vyjádřily i dva asijské komunistické státy: Korejská lidově demokratická republika a Vietnamská demokratická republika.[44]

Nesouhlas s invazí

Související informace naleznete také v článku Ceaușescův projev ze dne 21. srpna 1968.
Pražané pochodují na Václavském náměstí, se zakrvácenou vlajkou
Protiokupační manifestace v Helsinkách, srpen 1968
Uprchlický tábor pro Čechoslováky u Říšského mostu ve Vídni (Rakousko, 26. srpna 1968)
Protestní transparent na náměstí Svobody v Brně

Už 21. srpna se sešla Rada bezpečnosti OSN.[22] Sovětský zástupce Jakov Malik na ní prohlásil, že se v Československu nic zvláštního neděje a všechno funguje normálně.[22] Rezoluci odsuzující invazi připravenou Spojenými státy a Velkou Británií schválilo 10 zemí, tři státy (Indie, Pákistán, Alžírsko) se zdržely, proti byl Sovětský svaz a Maďarsko. Malik však následně přijetí rezoluce vetoval.

Navzdory zdrženlivé reakci západních evropských vlád měla invaze významný ohlas mezi veřejností.[22]

Jiné socialistické a komunistické státy se více či méně postavily proti invazi. Zatímco Rumunsko „pouze“ odmítlo vyslat své vojenské jednotky do ČSSR, pak Jugoslávie dokonce vyjádřila podporu reformnímu vedení KSČ a nabídla i materiální pomoc.

Invazi ostře odsoudil čínský vůdce a předseda Komunistické strany Číny Mao Ce-tung, přičemž prohlubující se roztržka mezi SSSR a Čínou vedla v roce 1969 k ozbrojenému čínsko-sovětskému konfliktu a pročínsky orientovaná Albánie pod vedením Envera Hodžy dokonce na protest proti invazi vystoupila z Varšavské smlouvy.[45]

Také téměř všechny západoevropské komunistické strany invazi odsoudily, včetně