Ion Luca Caragiale

Ion Luca Caragiale
Narození	30. ledna 1852 Haimanale, Valašsko
Úmrtí	9. června 1912 (ve věku 60 let) Berlín
Místo pohřbení	Cimitirul Șerban Vodă
Povolání	jazykovědec, básník, spisovatel, novinář, dramatik, autor dětské literatury, překladatel a povídkář
Národnost	Greeks in Romania
Alma mater	Bukurešťská univerzita
Žánr	drama
Témata	literatura, drama, poezie, překlad a žurnalistika
Ocenění	Řád rumunské hvězdy
Politická příslušnost	Conservative-Democratic Party
Manžel(ka)	Alexandrina Burelly
Děti	Luca Caragiale Mateiu Ion Caragiale
Vlivy	Georges Courteline Eugène Labiche Victorien Sardou Eugène Scribe
Podpis
multimediální obsah na Commons
galerie na Commons
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ion Luca Caragiale [jon luka karadžiale] (30. ledna 1852 Haimanale, Valašsko – 9. června 1912 Berlín, Německo) byl rumunský dramatik, prozaik, publicista, básník a překladatel. Proslavil se především svými společenskokritickými komediemi. Je považován za zakladatele rumunského moderního dramatu. Jeho nejznámější hrou je Ztracený dopis.

Caragiale pocházel z divadelnické rodiny, otec i oba strýcové byli herci. Po středoškolských studiích na soukromých ústavech v Ploješti navštěvoval v letech 1866 - 1870 třídu uměleckého přednesu a mimiky na bukurešťské konzervatoři, kde vyučoval jeho strýc, dramatik Costache Caragiale.

V roce 1870 nastoupil jako nápověda a opisovač do Národního divadla v Bukurešti a v téže době začal přispívat do politických a satirických časopisů liberálního zaměření. V letech 1877 - 1881 psal články a reportáže pro konzervativní deník Timpul, v jehož redakci působil Mihai Eminescu (Eminovici). Eminescu ho uvedl do literacké společnosti Junimea vedené Titem Maiorescem, v jejíž časopisu Covorbiri literare uveřejnil své hlavní divadelní hry. Ve svém životě vystřídal řadu zaměstnání: byl soudním zapisovatelem v župě Prahova, soukromým učitelem, v letech 1881 - 1882 působil jako školní inspektor v župách Sučava (Suceava) a Neamț, potom jako úředník Správy monopolů. Několikrát si otevřel pivnici. V sezoně 1888 – 1889 byl jmenován ústředním ředitelem rumunských divadel, osvědčil se jako organizátor divadelního života a režisér. Řadu let vydával humoristické časopisy, kupříkladu Claponul a Moftul român.

Neuznání ze strany rumunských vlivných kulturních kruhů a nepodložené nařčení z plagiátu ho přiměly k rozhodnutí přestěhovat se v roce 1905 do Berlína, odkud se však stále účastnil literárního a společenského života v Rumunsku, kupříkladu pronikavým politickým esejem Rok 1907 od jara do podzimu.

Caragialova komedie ze soudobého společenského života napadají konzervativní i liberální demagogii, nemorálnost stranického politikaření, arivismus, nevzdělanost maloměšťáku i vysmívají volební a parlamentární hře na demokracii; prostředky komična vyplývají z dějových zvratů a častých qui pro qou, z přesně odpozorovaných charakterů a z jazykový individualizace postav.

V první hře Bouřlivá noc (1879) Caragiale uvádí scénu novou společenskou vrstvu zbohatlíků a staví do ostrého kontrastu její aspirace a skutečnou úroveň.

V jednoaktovce Pan Leonida proti reakci (1880) zamířil satirické ostří na užvaněnost a zbabělost politických demagogů, planě horujících pro republiku a revoluční změny. Promluvy pana Leonidy jsou karikaturou sdělování a jeho jednání je protipólem patetických gest.

Fraška Když se slaví karneval (1885), plná záměn a pronásledování, se odehrává na bukurešťském předměstí během karnevalu, na němž místní „lepší společnost“ chce dokázat, jak vznešeně se umí chovat a mluvit; autor parodoval nejen tyto přízemní maloměšťáky, ale také dobový žánr melodramatu.

Série komedii vrcholí ostře satirickou hrou Ztracený dopis (1884), jejž místo a čas jsou určeny (začátek 80. let 19. století v rumunském, možná valašském, provinčním městě), ale celkový smysl hry toto vymezení daleko přesahuje. Zápletka se týká předvolebního střetnutí mezi místními konzervativci a liberály a dostává se do pohybu díky motivu několikrát ztraceného a opět nalezeného kompromitujícího milostného psaníčka. Komično je založeno na neočekávaných situačních zvratech, na vystižení dominantních slabostí a neřestí postav, na jejich barvité jazykové charakteristice. Řeč postav občas ztrácí smysl v záplavě bezobsažných proklamací a frází, jazyk jako by přestával sloužit ke komunikaci. Ještě naléhavější pocit absurdity však vyplývá z rozuzlení: kandidaturu na místo poslance nezískává ani jeden z místních rivalů, nýbrž obskurní „člověk z ústředí“, který všechny překonává hloupostí i nemorálností.

• 1889 – Teatru, cu o prefață de Titu Maiorescu (Bukurešť)

• 1894 – Teatru (Jasy)
• 1908 – Teatru. Opere complete (Bukurešť: «MINERVA», Institut de Arte Grafice și Editură)
• 1908 – Momente, schițe, amintiri. Opere complete (Bukurešť: «MINERVA», Institut de Arte Grafice și Editură)
• 1908 – Nuvele și povestiri. Opere complete (Bukurešť: «MINERVA», Institut de Arte Grafice și Editură)
• 1930–1940 – Opere, I–VII (Bukurešť)

• Hřích a jiné novely [Hřích. Velikonoční svíce. Šťastný člověk] – přeložil F. K. Hlaváček. Praha: František Šimáček, 1895^[1]
• Velikonoční svíce – in: 1000 nejkrásnějších novel... č. 23, úvod František Sekanina, přeložil Antonín Křečan, s. 37–54. Praha: J. R. Vilímek, 1912
• Muž ze tmy – 1929
• Ztracený dopis; veselohra o čtyřech dějstvích – přeložili Jiří Staca a Otakar Hink, předmluva Čeněk Šofferle. Praha: Česká grafická unie, 1931
• Ztracený dopis: komedie ve 4 dějstvích – přel. Otakar Jirouš; doslov Marie Kavková. Praha: Orbis, 1953
• Ztracený dopis: výbor z próz – Praha: SNKLHU, 1953
• Bouřlivá noc: veselohra o dvou dějstvích – přeložili Ivo Valenta a Václav Vlasák. Praha: Dilia, 1956
• Bibíček: veselohra o 3 dějstvích – přel. Rudolf Vávra. Praha: Dilia, 1960
• Když se slaví karneval: komedie o třech dějstvích – přeložily Marie Kavková a Jitka Lukešová. Praha: Dilia, 1975
• Pan Leonida proti reakci – přeložily Marie Kavková a Jitka Lukešová, scénická úprava Zuzana Kočová, Praha: Maringotka, 1970
• Pět her [Ztracený dopis. Bouřlivá noc. Když se slaví karneval. Pan Leonida proti reakci. Křivda] – přeložila Jitka Lukešová. Praha: Malvem, 2023

• Ion Luca Caragiale [rukopis]: vrchol kritického realismu v rumunské literatuře 19. století – Marie Nečasová, 1952
• Překlady z rumunské literatury do češtiny (1900–1991) – Libuše Valentová. Praha: Libuše Valentová, 1992

• Caragiale Ion Luca – Libuše Valentová, in: Slovník rumunských spisovatelů. Praha: Libri, 2001

• Mateiu Ion Caragiale

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ion Luca Caragiale na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ion Luca Caragiale
• (rumunsky) Ion Luca Caragiale projekt Ion Luca Caragiale