Irena Blühová

Irena Blühová
Narození	2. března 1904 Považská Bystrica nebo Banská Bystrica
Úmrtí	30. listopadu 1991 (ve věku 87 let) Bratislava
Alma mater	Bauhaus
Povolání	fotografka
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Irena Blühová (2. března 1904, Považská Bystrica – 30. listopadu 1991, Bratislava) byla slovenská fotografka.

Irena Blühová se narodila 2. března 1904 v Považské Bystrici Morici Blühovi, obchodníkovi se smíšeným zbožím. V Považské Bystrici chodila do základní školy. Střední vyšší dívčí školu a gymnázium studovala v Trenčíně na piaristickém gymnáziu. V roce 1920 se vrátila do Považské Bystrice a začala pracovat jako pomocná bankovní úřednice. Od roku 1922 studovala při zaměstnání na reálném gymnáziu v Bratislavě. Již v této době se zajímala o veřejné dění. Ve svém okolí i na cestách pozorovala zaostalost a bídu tehdejšího Slovenska, i proto v roce 1921 vstoupila do vznikající komunistické strany. Patřila mezi jednu z mála žen, které v té době začínaly s fotografováním. Fotografickým přístrojem začala „dokumentovat“ společné výpravy s přítelem a pozdějším manželem, známým malířem Imrichem Weinerem-Králem. Spolu sdíleli společné přátele a zájmy o turistiku, horolezectví a cestování. Také měli stejné názory na svět, politiku a umění.^[1]

Od fotografií z turistických výletů a sportu, postupně přešla k zobrazování chudoby, nemocí a práce dětí, dokumentovala zaostalost lidí na slovenském venkově. Vytvořila cykly: Děti a dětská práce, Sezónní dělníci, Život a práce pastýřů, Pěstitelky tabáku, Jarmarky a další.

V roce 1931 odešla do německého Dessau na uměleckou, avantgardní a kosmopolitní školu Bauhaus. O té se dozvěděla z reportáží Ilji Erenburga, které psal z cest po Evropě ve dvacátých letech pro sovětský tisk. Irena studovala fotografii u Waltera Peterhansa, typografickou propagaci a dějiny umění u Vasilije Kandinského. Plánovala pracovat jako fotografka a publicistka v tisku. V roce 1933 studium ukončila, nacisté Bauhaus zavřeli.^[1][2]

Irena Blühová si díky Bauhausu zdokonalila fotografickou techniku a pobyt zde jí pomohl k racionálnějšímu poznání principů fotografie.

Po návratu vedla Irena Blühová nakladatelství a knihkupectví v Bratislavě. Stýkala se s levicovými intelektuály a společně založili „sdružení sociálně-kritické fotografie“ Sociofoto. Dále se vzdělávala, Zúčastňovala se prvních kolektivních výstav sociální fotografie. Její snímky používal John Heartfield pro své fotomontáže.^[2][3]

Během války se musela skrývat v horách. Nacisté na ni vydali zatykač. Zabezpečovala aktivistům protifašistického hnutí ilegální přechody z rakouského břehu Dunaje na bratislavský, obstarávala úkryt, stravu i oblečení.^[4] Po získání falešných dokladů na jméno Elena Fischerová byla zaměstnána v podniku vyrábějícím náhražky pohonných hmot v Humenném a později v Mlynárovcích. Její manžel žil během války ve Francii. Během posledního roku války zahynuli v Osvětimi a Terezíně její otec, čtyři sourozenci s rodinami a mnoho přátel. Sestra Tereza, která pracovala v odboji, byla popravena. Nepřežili ani blízcí Irenina manžela. Během války Irena přišla o archiv a o většinu negativů a fotografií.^[1][2]

Po válce, v roce 1945 se stala ředitelkou Vydavatelství Pravda. V roce 1951 pracovala ve Státním pedagogickém ústavu a byla pověřena vybudováním obsáhlé, celoslovenské knihovny. Při zaměstnání vystudovala knihovnictví a pedagogiku. Přednášela na katedře žurnalistiky a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Komenského. V letech 1955-1965 založila Slovenskou pedagogickou knihovnu a stala se její ředitelkou.

Po válce vytvořila soubor fotoportrétů slovenských spisovatelů. Při své práci se věnovala i literární tvorbě. S Kristou Bendovou vydala knihu pro mládež Prvé kroky (1959). Získaly ocenění za nejlepší prózu roku.^[1] Společně s Elenou Čepčekovou připravila knihu O jedno prosím (1966), tato kniha byla vydána i v německém jazyce.

Po odchodu do důchodu v roce 1966 se vrátila ke své milované fotografii. Zaměřila se na fotografování krajiny, vytvořila cyklus Stromy. V 80. letech fotografovala architekturu a městské zákoutí Londýna a Amsterdamu.^[2]

Bohatý a dramatický život Ireny Blühové skončil 1. prosince 1991 v Bratislavě, kde zemřela ve věku 87 let. Již od mládí se ve své tvorbě zaměřila na sociální témata a přispěla tak ke vzniku slovenské fotografické reportáže. Je autorkou prvého fotografického mužského aktu.^[5] Její jméno se nachází v rozsáhlé encyklopedii 5 000 fotografů, vynálezců a historiků, kteří významně ovlivnili vývoj světové fotografie.^[4]

Její fotografická tvorba byla objevena až v roce 1974. Irena Blühová měla první samostatnou výstavu v Bratislavě až v tomto roce. Pak následovaly výstavy v Berlíně, Helsinkách a Lipsku. S jejím dílem se lze seznámit ve sbírkách galerií na Slovensku, v Berlíně, ve Výmaru, Lipsku, ve Vratislavi nebo Spojených státech amerických.

• Neúprosné světlo. Sociální fotografie v meziválečném Československu. 14. 9. – 28. 10. 2012. Autoři: Karol Aufricht / Irena Blühová / Karel Hájek / Ján Halász / Tibor Honty / Josef Kubín / Ilja Jozef Marko / Sergej Protopopov / Oldřich Straka / Viliam Tóth / Josef Zeman, Galerie Leica, Praha.

• HLAVÁČ, Ľudovít. Dejiny fotografie. Martin: Osveta, 1987. (slovensky) 
• LACKOVÁ, Dana. Fotografka všedních dní Irena Blühová. Knižnica. Duben 2004, roč. 5, čís. 4, s. 206–207. Dostupné online. ISSN 1335-7026. (slovensky) 
• MRÁZKOVÁ, Daniela; REMEŠ, Vladimír. Cesty československé fotografie. Praha: Mladá fronta, 1989. Dostupné online. ISBN 80-204-0015-X. 

• Ženy ve fotografii
• Seznam slovenských fotografek

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Irena Blühová na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Irena Blühová
• (slovensky) Fotografka všedních dní Irena Blühová
• VONDRÁČEK, Jiří. Bauhausský hvizd. Dokument o průkopnici sociální fotografie Ireně Blühové [online]. Český rozhlas, 2019-04-25 [cit. 2020-05-04]. Dostupné online. 
• Bauhaus v době Ireny Blühová