Isamu Noguči

Isamu Noguči 野口 勇
©David Finn Archive, Department of Image Collections, National Gallery of Art Library, Washington, DC, CC BY-SA 4.0 Isamu Noguči ve svém muzeu
Narození	17. listopadu 1904 Los Angeles (Kalifornie) Spojené státy americké Spojené státy americké
Úmrtí	30. prosince 1988 (ve věku 84 let) New York City Spojené státy americké Spojené státy americké
Příčina úmrtí	srdeční selhání
Místo pohřbení	Noguchi Museum
Národnost	japonští Američané a multiracial people
Alma mater	Kolumbijská univerzita (premedica) Constantin Brancusi
Povolání	výtvarník, designér zahradní architekt
Rodiče	Yonejiro Gilmour, Léonie Noguči
Manžel(ka)	Jošiko Noguči (1951-1957)
Příbuzní	Ailes Gilmour (1913-1991) sestra
Hnutí	biomorfismus
Významná díla	Cullen Sculpture Garden Playscapes
Ocenění	Řád posvátného pokladu Cena Kjóto za umění a folozofii
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Isamu Noguči, původně Isamu Gilmour (japonsky 野口 勇, 17. listopadu 1904 Los Angeles, 30. prosince 1988 New York City) byl japonsko-americký výtvarník, sochař, designér nábytku a zahradní architekt. Jeho kariéra trvala šest desetiletí od 20. do 80. let 20. století. Proslavil se zejména sochařskými díly ve veřejném prostoru.

Narodil se v rodině amerického učitele japonského původu Jonedžiró Gilmoura a jeho extravagantní americké manželky, spisovatelky a editorky Léonie Gilmour-Noguči (1873–1933)^[1][2] V šesti letech matka odvezla Isamu do Japonska, kde navštěvoval v Jokohamě japonskou základní školu a jezuitské gymnázium. Tam se narodila jeho nevlastní sestra Ailes Gilmourová (1913–1991), pozdější tanečnice. Do New Yorku se Isamu vrátil sám roku 1918, dostudoval školu Rolling Prairie a La Porte v Indianě. Po střední škole se přestěhoval do Connecticutu, kde krátce pracoval pro sochaře Gutzona Borgluma, a poté do New Yorku. Zaujat tvary lidské tváře a lidského těla, zapsal se ke studiu medicíny na na Kolumbijské univerzitě a současně navštěvoval večerní kurzy sochařství u sochaře Onoria Ruotoly na umělecké škole Leonarda da Vinciho v newyorské Lower East Side. Po přípravce (premedica) univerzitní studia opustil, aby se živil jako sochař, především portrétních bust a figur. Vytvořil první studie monumentálních soch faraóna a Pafnucia, Ježíše Krista, krále Dionýsia s Damoklovým mečem^[3] a kopíroval sochu Abrahama Lincolna.^[4]

V roce 1926 viděl Noguči v New Yorku výstavu díla Constantina Brancusiho, která zásadně změnila jeho umělecké směřování. Se stipendiem Johna Simona Guggenheima odejel do Paříže a v roce 1927 pracoval v Brancusiho ateliéru. Inspirován jeho jednoduchostí forem a filozofií obrátil se k modernismu a abstrakci. Vdechl svým dílům lyrickou a emocionální expresivitu a auru tajemství.^[5]

Po návratu do New Yorku a rozsáhlém cestování po Asii, Mexiku a Evropě na konci 20. a ve 30. letech Noguči měl stále ještě dost zakázek sochařských portrétů, ale již začal navrhovat design v krajině a dětská hřiště. Zapojil se do spolupráce s řadou významných osobností. Přesto jeho dílo nebylo ve Spojených státech dost známě až do roku 1940, kdy dokončil monumentální sochu symbolizující svobodu tisku, kterou u něj v roce 1938 objednala Asociace novinářů pro budovu Associated Press Building v Rockefellerově centru v New Yorku. Ta byla první z početných slavných realizací ve veřejném prostoru po celém světě, od hřišť po náměstí, zahrady až kašny, všechny odrážely jeho víru ve společenský význam sochařství.

Japonský útok na Pearl Harbor a odpor proti japonským Američanům ve Spojených státech Nogučího osobně zasáhly a motivovaly, aby se stal politickým aktivistou. V roce 1942 spoluzaložil hnutí spisovatelů a výtvarných umělců za demokracii Nisei Writers and Artists Mobilization for Democracy. Skupina chtěla veřejně manifestovala vlastenectví japonských Američanů. Noguči dobrovolně vstoupil do koncentračního tábora Colorado River Relocation Center (Poston) v Arizoně, kde zůstal šest měsíců.

Po svém propuštění založil své nové studio v New Yorku, na MacDougal Alley 33 v Greenwich Village. Vrátil se ke kamenosochařství, a také ke zkoumání nových materiálů a metod. Jeho myšlenky z tohoto období se odrážejí zejména v geometrických tvarech plastik, které prezentoval v roce 1946 na výstavě Čtrnáct Američanů (Fourteen Americans) v Muzeu moderního umění v New Yorku. V roce 1947 začal Noguči spolupracovat s firmou Herman Miller, když se spojil s designéry Georgem Nelsonem, Paulem Lászlem a Charlesem Eamesem, a vytvořili katalog moderního nábytku. Tak byl v roce 1957 publikován Nogučiho ikonický konferenční (kávový) stolek.

Noguči nepatřil k žádnému konkrétnímu hnutí, spolupracoval s umělci různých oborů a škol. Pro tanečnici Marthu Grahamovou navrhoval jevištní výpravy již od roku 1935 opakovaně, stejně jako pro Merce Cunninghama, Ericka Hawkinse, George Balanchina a skladatele Johna Cage. Kdykoli dostal Noguči příležitost pustit se do realizace svých návrhů, chopil se jí. V roce 1937 navrhl bakelitový design radiopříjímače pro Zenith Radio Corporation a v roce 1947 zhotovil Herman Miller jeho stolek se skleněnou deskou, který se vyráběl dlouhodobě, stejně jako jeho návrhy světelných soch Akari, které byly vyvinuty v roce 1951 s použitím tradičních japonských materiálů.

V 60. letech 20. století začal Noguči v Japonsku na ostrově Šikoku spolupracovat s japonskou kamenosochařkou Masatoši Izumi, spolupráce pokračovala po zbytek jeho života. V letech 1961 až 1966 pracoval na projektu dětského hřiště s architektem Louisem Kahnem.

Nogučiho první retrospektiva ve Spojených státech byla v roce 1968 ve Whitney Museum of American Art v New Yorku. V roce 1985 Noguči otevřel The Isamu Noguchi Garden Museum, (nyní známé jako Nogučiho muzeum) na Long Islandu City v New Yorku. Je v industriální zóně, v průmyslové budově z 20. let 20. století, kde měl Noguči od roku 1960 svůj ateliér. V roce 1986 Noguči reprezentoval Spojené státy na Benátském bienále. V roce 1982 obdržel medaili Edwarda MacDowella za mimořádný celoživotní přínos umění; následovala Kjótská cena za umění v roce 1986; National Medal of Arts v roce 1987 a v roce 1988 Řád posvátného pokladu od japonské vlády.

• Výběr z Nogučiho díla je vystaven ve stálé expozici Nadace Isamu Noguchi Foundation v Zahradním muzeu v New Yorku.^[6]
• Druhý ateliér v Mure v Japonsku byl zpřístupněn v roce 1999.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Isamu Noguchi na anglické Wikipedii. (z menší zčásti)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Isamu Noguči na Wikimedia Commons
• DUUSOVÁ, Masajo. The Life of Isamu Noguchi. Journey without borders [online]. Princeton University Press, 2004. Dostupné online. ISBN 9780691120966. (anglicky) 
• Isamu Noguči na webu Czech Design.cz (má chyby)