Islandské společenství

Islandské společenství Þjóðveldið Ísland (is) Íslands þjóðveldi (staroseversky) 930–1262  →  → vlajka znak
geografie Historická mapa Islandu z roku 1590 od Abrahama Ortelia
hlavní město:	Þingvellir (Thingvellir)
rozloha:	103 000 km² (rok 950)
obyvatelstvo
počet obyvatel:	50 000 (rok 950)
národnostní složení:	Norové, Gaelové (Irové, Skotové)
jazyky:	staroseverština (později staroislandština)
náboženství:	staroseverské (státní do 1000), římskokatolické (státní od 1000), „goðlauss“ (nedostatek nebo absence víry)
státní útvar
státní zřízení:	federace s demokratickou formou vlády
vznik:	930 – založení Althingu
zánik:	13. století – islandští náčelníci se podrobili norské nadvládě
státní útvary a území
předcházející:  Věk Osídlení následující: Norské království (872–1397) islandská hrabství

Islandské společenství (islandsky þjóðveldið, či méně často goðaveldið, staroseversky Íslands þjóðveldi) neboli také Islandská republika, byl nezávislý středověký stát na ostrově Islandu v letech 930–1262 založený norskými osadníky. Před příchodem osadníků byl ostrov neobydlený. Od příchodu kolonizátorů a založení společného celonárodním sněmu Althing (Alþingi) v roce 930 si Island počíná jako jednotná země. Stát byl pro období středověku unikátní. Spravován byl mocnými náčelníky (tzv. goði, plurál goðar) a vládlo se demokratickým způsobem na společném sněmu Althing, de facto nejstarším evropském parlamentu v dějinách.

První osadníci

Písemné přiblížení tří staletí Věku Osídlení jsou obsaženy v Landnámabóku (Knize Osídlení). Za prvního stálého obyvatele Islandu je obvykle považován norský náčelník Ingólfur Arnarson, který se usadil v místě, které pojmenoval jako Rejkjavík (záliv Kouře). S tím se shodují archeologické nálezy v Rejkjavíku, že k jeho osídlení došlo kolem roku 870.

Posléze následovala další řada norských náčelníků, jejich rodin a otroků, kteří se usadili na všech neobydlených oblastech ostrova v následujícím desetiletí. Tito lidé byli převážně norského, skotského a irského původu, Irové a Skotové byli především otroci a služebníci severských velitelů, jak tvrdí islandské ságy, Landnámabók a další historické dokumenty.

Sjednocení země

Harald I. získává Norské království od svého otce

Kolem roku 930 byl založen Althing a tento národní sněm lze pokládat za nejstarší evropský parlament.

Přijetí křesťanství

Křesťanství se na Island dostalo poměrně pozdě. První pokus zde učinil Islanďan Thorvaldr Kodránsson roku 981, který se pokoušel šířit křesťanství mezi svými soukmenovci. Když s tím však přišel na Althing, dal se v debatě natolik vyprovokovat, že zabil dva oponenty a byl proto vypovězen. Když se v Norsku, k němuž Island patřil, prosadil Olaf Trygvason a zahájil budování státu ve znamení křesťanství tou nejtvrdší metodou (kdo se nevzdal pohanských bohů, byl zabit, zmrzačen nebo vypovězen ze země), pokoušeli se jeho misionáři na Islandu nejprve postupovat stejně a snažili se především ničit pohanské svatyně. Althing je prohlásil za psance a vydal usnesení, že každý, kdo se bude rouhat bohům, má být vypovězen. Olaf se nevzdal a roku 997 poslal na Island německého kněze Daknbranda, ale ani ten neuspěl. Olaf dal nakonec zatknout Islanďany, kteří přebývali v Norsku a na Island poslal ultimátum, aby přijali křesťanství, jinak budou rukojmí popraveni. Olafovy hrozby nebylo možno podceňovat, na Islandu se dobře vědělo, jak krutými prostředky prosazuje křesťanství v Norsku. Islanďané se však v této otázce rozdělili na dvě strany, a hrozili, že mezi nimi vypukne boj. Aby tomu zabránil, obrátil se předák křesťanství nakloněné strany na „soudce“ Thorgeira, který Althingu předsedal, a požádal ho, aby našel kompromis, který by vyhovoval oběma stranám. Thorgeir si vzal čas na rozmyšlenou a příštího dne pronesl řeč, v níž poukazoval zejména na to, že spor mezi oběma stranami hrozí katastrofálními následky. Aby byla jednota zachována, navrhl, že se všichni dají pokřtít, že však bude i nadále dovoleno obětovat bohům, ovšem v soukromí. To uspokojilo obě strany, Althing tento zákon v letech 999–1000 přijal a Island se stal křesťanskou zemí.^[1]

Konec samostatnosti

Ve 13. století se islandští náčelníci podrobili norské nadvládě, v roce 1397 se Island společně s Norskem dostal pod nadvládu Dánska a poté následovalo dlouhé období hospodářského úpadku. Až v roce 1874 byla dosažena autonomie.

Související články

• Dějiny Islandu
• Islandské království
• Island

Reference