Italia

Italia byla poloztužená vzducholoď, na které podnikl její konstruktér a kapitán Umberto Nobile výzkumné výpravy do severních polárních oblastí. Při návratu z výpravy k severnímu pólu vzducholoď dne 25. května 1928 ztroskotala nedaleko Severovýchodní země (Špicberky). Při rozsáhlé záchranné akci, při které zemřel slavný polárník Roald Amundsen, se polovinu z 16 pasažérů, včetně Nobileho a českého vědce Františka Běhounka, podařilo zachránit.

Parametry vzducholodi

délka 106 m
max. průměr tělesa 19,5 m
objem 19 000 m³
motory 3 zážehové Maybach 245 HP v samostatných gondolách
max. rychlost 113 km/h

Jednalo se o sesterskou loď vzducholodi Norge, s níž provedl Nobile spolu s Amundsenem úspěšnou polární expedici v roce 1926. Oproti Norge měla Italia tenčí obal a další vylepšení, která měla snížit hmotnost kostry a tím zvýšit množství užitečného vybavení.

Polární výprava

Příprava projektu

Mussoliniho fašistický režim se chlubil už první Nobileho výpravou na vzducholodi Norge (kterou Norsko pro potřeby výpravy koupilo od Itálie). Projekt se měl stát propagandou italského rozvoje a technické vyspělosti. Amundsen však odmítl nést na Norge italskou vlajku jako symbol toho, že se země zúčastňuje výpravy.^[zdroj?] I tak Mussolini výpravu podpořil a Nobile se dočkal po návratu patřičného uznání. To vedlo Mussoliniho k podpoře nového projektu se vzducholodí Italia. Jednou z podmínek bylo, že z nacionalistických důvodů bude posádka téměř výlučně italská. Jedinými cizinci na palubě byli Švéd Finn Malmgren a Čech František Běhounek.

Posádka

gen. Umberto Nobile – velitel výpravy
Finn Malmgren (†††) – švédský meteorolog a fyzik
František Běhounek – český fyzik, specialista na elektrické jevy a kosmické záření
prof. Aldo Pontremoli (†) – fyzik z milánské univerzity, střídal se s Běhounkem v pozorování
Ugo Lago (†) – zpravodaj italského listu Popolo d'Italia
korv. kapitán Adalberto Mariano – kapitán vzducholodi, šel s Malmgrenem pro pomoc
Filippo Zappi, Alfredo Viglieri – důstojníci
Natale Ceccioni – hlavní mechanik
Giuseppe Biagi – radista
Felice Trojani – letové přístroje
Calisto Ciocca (†), Attilio Caratti (†), Vincenzo Pomella (††) – strojníci motorů, por. Ettore Arduino (†) – jejich velitel
Renato Alessandrini (†) – technik

S šestnácti muži na palubě byl i živý maskot – Nobileho fenka (foxteriér) Titina, která byla také nakonec s osmi přeživšími členy posádky zachráněna.

(†) Zmizeli beze stopy se zbytkem vzducholodi po nárazu.

(††) Zahynul bezprostředně při nárazu na led.

(†††) Zemřel při pokusu dojít pěšky pro pomoc.

Let a ztroskotání

Nově postavená vzducholoď měla za úkol prozkoumat ze vzduchu další, dosud neznámé polární končiny. Dne 15. dubna 1928 odstartovala z Milána východně kolem Alp na sever přes Moravu. Zde ji zdravili obyvatelé Brna a u Olomouce ji doprovodilo československé letadlo. Nad Jeseníky a Beskydy se dostala do silné bouře, kterou se jí podařilo proletět a trefit na letiště ve Stolpu, dnešním Słupsku. Zde kvůli počasí a zdržení doprovodné lodi Citta di Milano byl let přerušen až do začátku května. Pak loď pokračovala přes Baltské moře, Stockholm a Skandinávii do Vadsø, kde byla další zastávka u stožáru, který zde byl již dříve zbudován kvůli vzducholodi Norge.^[1]

6. května 1928 vzducholoď doletěla do Kings Bay na Západních Špicberkách. Poté provedla 15.–18. května úspěšný výzkumný let nad Zemí Františka Josefa. K severnímu pólu odstartovala ráno 23. května. Vzhledem k bouři nad severním pólem jen proletěla a vracela se zpět na základnu. Zatížena námrazou ztroskotala na ledové kře asi 100 km na sever od Severovýchodní země. Z šestnácti členů posádky přežilo katastrofu devět lidí ve velitelské gondole. Naštěstí se podařilo zachránit i vysílačku (jednolampový přístroj o výkonu 5 W s přímým dosahem 700 km, laditelný v pásmu 30–55 metrů).^[2] Tou se radistovi Giuseppemu Biagimu podařilo po dvanácti dnech přivolat pomoc, vysílání jako první zachytil ruský radioamatér Nikolaj Schmidt ve vzdálenosti 2 400 km, díky odrazu v ionosféře.^[3]

Záchranná akce

Byla zorganizována rozsáhlá mezinárodní záchranná akce, která vzhledem k jindy napjatým politickým vztahům neměla obdoby. Záchrannou akci ovšem obklopuje několik kontroverzí. Stan ztroskotaných byl poprvé spatřen 20. června. Na místě ztroskotání poprvé přistál o tři dny později švédský letec Einar Lundborg, který přiletěl z italské lodi Citta di Milano. Podařilo se mu přistát a jako prvního s sebou vzal do bezpečí velitele výpravy Nobileho (ve svém letounu Fokker C.V měl pouze jedno dodatečné místo). Za to se poté snesla na Nobileho hlavu kritika. Ukázalo se ovšem, že Nobile se jakožto velitel opravdu chystal opustit místo havárie jako poslední, nicméně Lundborg měl příkaz od italských zachránců, že Nobile musí být bezpodmínečně zachráněn jako první. Nobile byl navíc zraněný, takže to Lundborgově podmínce dodalo váhu. Při druhém letu pro další přeživší sám Lundborg havaroval a musel být posléze zachráněn.

Zbytek posádky Italie byl zachráněn 12. července sovětským ledoborcem Krasin. Do té doby se zachráncům podařilo z letadel shodit pouze zásoby jídla a teplé oblečení.

Při počátečním pátrání po trosečnících zahynul 18. června při havárii francouzského letadla Latham 47 i slavný norský polárník Roald Amundsen, Nobileho bývalý společník, přítel a rival. Tím si Nobile vysloužil zášť norských obyvatel při své cestě zpět do vlasti.

Odkaz

Nobileho odpůrci v Itálii, prosazující vývoj letectví oproti vzduchoplavbě, havárie využili ve svůj prospěch. Nobile ztratil popularitu a upadl téměř v zapomenutí. S Mussoliniho svolením se dále zabýval vzduchoplavbou v sovětské Moskvě.

Havárií Italie ovšem polární průzkum pomocí vzducholodí neskončil. Severní oblasti Ruska byly ještě jednou v roce 1931 prozkoumávány německou vzducholodí Graf Zeppelin. Tato úspěšná výprava proběhla bez jakýchkoliv problémů, a proto je dnes téměř neznámá.

Český vědec František Běhounek se zabýval výzkumem elektřiny a kosmického záření v polárních oblastech. Běhounek cestu a ztroskotání popsal v knize Trosečníci na kře ledové, později přepracované jako Trosečníci polárního moře.

Podle události vznikl roku 1969 koprodukční italsko-sovětský film Červený stan režiséra Michaila Kalatozova, s Peterem Finchem v roli Nobileho a Seanem Connerym v roli Amundsena, Běhounka hrál Jurij Vizbor. Název filmu odkazuje na fialovočervené barvivo, kterým se trosečníci snažili zvýraznit svoji polohu v bílém poli polární pouště pro průzkumná letadla.

Reference

↑ Běhounek (1928), s. 47–68
↑ Technický popis a schéma krátkovlnné vysílačky na palubě vzducholodi
↑ The role of radio in rescuing the survivors of the airship Italia

Literatura

Peroni, Irene. "Into Thin Air" v History Today, červen 2009, str. 43–49
BĚHOUNEK, František. Trosečníci polárního moře. Praha: SNDK, 1955.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Italia na Wikimedia Commons

[1] Běhounek (1928), s. 47–68

[2] Technický popis a schéma krátkovlnné vysílačky na palubě vzducholodi

[3] The role of radio in rescuing the survivors of the airship Italia

[1]

[2]

[3]

Navigation

Navigace

Tématické portály