Italské královské námořnictvo

Italské královské námořnictvo
Vlajka italského královského námořnictva
Země	Itálie Itálie
Vznik	1861
Zánik	1946
Účast
Války	První světová válka Druhá italsko-etiopská válka Španělská občanská válka Druhá světová válka Italská invaze do Albánie

Italské královské námořnictvo (italsky Regia Marina) bylo založeno společně se sjednocením Itálie v Italské království v roce 1861. Po vzniku republiky v roce 1946 došlo ke změně oficiálního názvu na Italské námořnictvo (italsky Marina Militare).

Italské královské námořnictvo mělo hrát významnou úlohu ve válce s Rakouským císařstvím, ale v tomto střetnutí žalostně zklamalo. Jeho velitel admirál Persano se dlouhodobě vyhýbal boji a když se k němu nakonec odhodlal, byl v červenci 1866 poražen výrazně slabší rakouskou flotou v bitvě u Visu. V bitvě ztratil obrněnou šroubovou fregatu Re d'Italia a dělový člun Palestro. Rakušané zaostávali kvalitou svých děl, a proto odvážně zaútočili klouny, čímž na mnoho let ovlivnili konstrukci válečných lodí a taktiku.

Jelikož byla Itálie ještě před první světovou válkou ve spojeneckém svazku s Rakousko-Uherskem, počítalo se v případě války se společnými akcemi italského a rakousko-uherského námořnictva z Messiny. Tak mělo být zabráněno převozu vojáků z francouzských kolonií do Evropy. Ve skutečnosti však Itálie na počátku války zůstala neutrální a vyčkávala, kdo ji za vstup do války nabídne více.^[1]

Do konfliktu se proto zapojila až v květnu 1915 a to na straně Dohody. Hlavním nepřítelem italského námořnictva se tak stalo rakousko-uherské námořnictvo a hlavním operačním prostorem Jaderské moře. Hned druhý den po vstupu Itálie do války 24. května 1915, podniklo Rakousko-Uherské námořnictvo úspěšný útok na italské pobřeží, kterému italské námořnictvo nedokázalo zabránit a vysloužilo si za to silnou kritiku.^[2] Italové však zůstali po celou válku pasivní a spokojily se se zablokováním rakousko-uherského námořnictva v Jaderském moři (to zde celou válku vázalo také řadu britských a francouzských lodí),^[3] což ovšem neplatilo pro německé a rakousko-uherské ponorky operující z jaderských přístavů. Těm v akcích nezabránilo ani vybudování protiponorkové bariéry v Otrantské úžině. Hlavní tíhu bojů tak nesly lehké jednotky a křižníky.

Největší ztráty italskému námořnictvu způsobily sabotáže a ponorky. Po rakouských sabotážích vybuchl predreadnought Benedetto Brin a dokonce i moderní dreadnought třídy Conte di Cavour Leonardo da Vinci. Nepřátelské ponorky způsobily ztrátu predreadnoughtu Regina Margherita a pancéřových křižníků Amalfi a Giuseppe Garibaldi.

Největších úspěchů Italové paradoxně dosáhli nasazením těch nejmenších plavidel. Torpédové čluny MAS pod vedením Luigi Rizza nejprve v prosinci 1917 potopily rakousko-uherskou pobřežní obrněnou loď SMS Wien a 11. června následujícího roku jim za oběť padl dokonce rakousko-uherský dreadnought SMS Szent István. Tento den je v italském námořnictvu dodnes oslavován. Ještě po skončení bojů zničilo italské řiditelné torpédo Mignatta pomocí magnetické miny dreadnought SMS Viribus Unitis, který byl jen krátce předtím předán království Srbů, Chorvatů a Slovinců.

(c) Bundesarchiv, Bild 183-S54286 / CC-BY-SA 3.0

Do druhé světové války Itálie vstoupila dne 10. června 1940. Její námořnictvo tehdy bylo čtvrté nejsilnější na světě, ale ve válce utrpělo nemalé ztráty. Hlavním operačním prostorem bylo Středozemní moře. Rovněž v Italské východní Africe byly některé válečné lodě, italské ponorky také doplňovaly ty německé v Atlantiku a italské torpédové čluny s dalšími plavidly operovaly v rámci kampaně proti Sovětskému svazu v Černém moři a na Ladožském jezeře.

V roce 1943 italská vláda podepsala kapitulaci. Kapitulace znamenala předání části lodí do rukou Spojenců a ukořistění dalších lodí Německem (často je potopily vlastní posádky, řada z nich byla následně potopena v přístavech spojeneckým letectvem). Když jádro italského námořnictva odplouvalo na Maltu k internaci, pomocí kluzákových pum Fritz X ho napadly německé bombardéry, které docílily tří zásahů. Jednou pumou zasažená bitevní loď Italia byla těžce poškozena, zatímco Romu zasáhly pumy dvě. Loď se po výbuchu rozlomila a potopila.

Větší část lodí, které válku přečkaly, si poté rozdělily vítězné státy — například lehké křižníky Attilio Regolo a Scipione Africano převzalo francouzské námořnictvo, Duca d'Aosta sovětské námořnictvo a Eugenio di Savoia řecké námořnictvo. Sovětskému svazu byla navíc předána bitevní loď Giulio Cesare. Rovněž italské přístavy byly po válce poškozené a mnohdy zablokované potopenými plavidly.

Jelikož se Itálie změnila roku 1946 z království na republiku, bylo její námořnictvo přejmenováno na Marina Militare. Mírová smlouva podepsaná Itálií roku 1947 přinesla obnovovanému námořnictvu řadu omezení — nesmělo vlastnit jaderné zbraně, bitevní lodě, ponorky a rovněž mělo zakázáno provozovat letouny s pevnými křídly z palub lodí. Během několika let však kulminovala studená válka a z Itálie se brzy stal důležitý spojenec USA proti Sovětskému svazu ve strategickém prostoru Středomoří.

• BRESCIA, Maurizio. Mussolini's Navy: A Reference Guide To The Regia Marina 1930–1945. Barnsley: Seaforth Publishing, 2012. ISBN 978-1-84832-115-1. (anglicky) 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Italské královské námořnictvo na Wikimedia Commons
• The Italian Royal Navy [online]. Regiamarina.net [cit. 2019-09-13]. Dostupné online. (anglicky) 
• Important History: A Brief Introduction to the Regia Marina 1861-1919ish na YouTube (anglicky)
• Skynea History: Italian Battleship Rebuilds - Like New, But Still Outdated. Were They Worth It? na YouTube (anglicky)
• Military Clips Restored: Regia Marina naval parade in 1938 - Italian navy in ww2 [Colorized & Enhanced] na YouTube