Italské království (1805–1814)

Italské království Regno d'Italia Royaume d'Italie ↓ 1805–1814 ↓ vlajka znak
Geografie
Hlavní město	Milán[1]
Obyvatelstvo
Jazyky	italština, francouzština
Státní útvar
Státní zřízení	absolutní monarchie
Mateřská země	Francouzské císařství
Vznik	1805 – vyhlášení království
Zánik	1815 – Vídeňský kongres[2]
Státní útvary a území
Předcházející První Francouzské císařství Italská republika (1802–1805) Benátská provincie Rakouského císařství Papežský stát Republika Noli Republika Dubrovník Následující Lombardsko-benátské království Sardinské království Modenské vévodství Papežský stát

Italské království (italsky Regno d'Italia, francouzsky Royaume d'Italie) byl státní útvar, který se v letech 1805–1814 rozkládal na severu Itálie. Stát byl pod přímou kontrolou Francie a králem byl sám Napoleon Bonaparte.

Historický vývoj

Stát vznikl v roce 1805 přetvořením Italské republiky na Italské království, byla zřízena italská armáda. Francouzskou moc v zemi měl zastupovat Napoleonův nevlastní syn Evžen de Beauharnais, který ovšem neměl v rámci rozhodovacího procesu takřka žádné pravomoce – převážná část rozhodnutí závisela vždy na Napoleonovi, který si po své korunovaci císařem přisvojil i titul italského krále. Vedle původního území Italské republiky zahrnovalo Italské království oblasti získané v Napoleonových taženích během let 1806 až 1809 – Benátsko, Marky a Tridentsko. Vnitřní organizace země kopírovala francouzské dělení na departementy s velkým důrazem na centralizaci moci, byl rovněž zaveden napoleonský občanský zákoník. Dříve rozdrobené městské republiky a monarchie tak nahradil ucelenější státní útvar. Byly také zrušeny feudální povinnosti či právo prvorozenství a došlo ke konfiskaci církevního majetku.^[3]

Nová vláda, tlačená nedostatkem peněz,^{[pozn. 1]} rozprodávala národní majetek, na čemž bohatě profitovaly městské vrstvy a některé aristokratické rody. Zatímco k roku 1789 bylo v držení měšťanstva 24 % obhospodařované půdy, o 15 let později to již bylo 40 %.^{[pozn. 2]} Naopak majetek šlechty poklesl ze 73 % na 58 %. Protože napoleonská armáda rovněž potřebovala ke svému chodu velké množství surovin a výrobků, příslušníci zámožnějších vrstev se stávali i armádními dodavateli, případně se podíleli na výstavbě veřejných děl a infrastruktury a dále rozvíjeli své podnikatelské aktivity.^[5]

Na druhou stranu zasáhly italské obyvatelstvo odvody do armády, velmi nepopulární v zemi takřka bez vojenské tradice, a v oblasti hospodářství se italských poměrů citelně dotkla i pozdější kontinentální blokáda. Katastrofálně se projevila především v exportu surového hedvábí, v ostatních oblastech nebyl dopad tak znatelný, pro některé typy zboží blokáda naopak fungovala jako účinná ochranná bariéra před anglickou konkurencí.^[4]

Pod napoleonskou nadvládou se utvářela nová italská intelektuální vrstva, povětšinou z řad lidí, kterým bylo dříve kvůli jejich původu bráněno v kariérním a sociálním vzestupu. Pro tuto vrstvu, jakož ale i pro příslušníky aristokracie, se otevíraly pozice ve správě, v armádě, ve vzkvétajících univerzitách, výtvarných akademiích a dalších specializovaných školách. Významnou pozici mělo také novinářství. Tito lidé měli často tendenci i k politickému sdružování. Protože něco takového nebylo v italském státě možné,^{[pozn. 3]} docházelo ke vzniku tajných organizací a sekt, v severních oblastech to byla především společnost Adelfia.^{[pozn. 4]} V těchto spolcích se mísily nejrůznější vlivy a názory, snažící se prosadit v prostředí, které dosud nedávalo k politické reprezentaci prostor.^[7]

Konec napoleonské nadvlády

Po zprávách o ústupu Napoleona od Moskvy roku 1812 a po bitvě u Lipska o rok později bylo lidem, kteří Itálii vládli v Napoleonově jménu, jasné, že stávající režim skončil. V dramatické situaci se pokoušeli distancovat od Napoleona. Přes uzavření příměří s nepřátelskými stranami ovšem nedokázal Evžen de Beauharnais udržet moc ve svých rukou – v dubnu 1814 byly v Miláně stranou takzvaných ryzích Italů rozpoutány nepokoje, které vyústily v zavraždění ministra financí Priny. V brzké době byla ve městě a celé Lombardii obnovena rakouská nadvláda, kterou stvrdil Vídeňský kongres roku 1815. Vedle obnovy starých italských států si severní část Italského království, tedy vedle Lombardie i Benátsko, ponechalo Rakouské císařství.^[8]

Odkazy

Poznámky

Reference

Literatura

• BROERS, Michael. The Napoleonic empire in Italy, 1796-1814: cultural imperialism in a European context?. New York: Palgrave Macmillan, 2005. Dostupné online. ISBN 1-4039-0565-7. 
• SCHNEID, Frederick C. Napoleon's Italian campaigns: 1805-1815. Westport, Connecticut, USA: Praeger, 2002. Dostupné online. ISBN 0-275-96875-8. 

Související články

• Dějiny Itálie
• Napoleonské války

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Italské království na Wikimedia Commons
• HICKS, Peter. How Napoleon became ‘King of Italy' [online]. Napoleon.org [cit. 2010-01-08]. Dostupné online. (anglicky)