Ivan Štampach

doc. ThDr. Ivan Odilo Štampach
Ivan Odilo Štampach v roce 2011
Narození	18. února 1946 (78 let) Praha
Povolání	kněz, vysokoškolský pedagog, religionista a teolog
Alma mater	Univerzita Komenského Bratislava, Pedagogická fakulta v Trnavě
Politická příslušnost	Sociální demokracie
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ivan Odilo Štampach (též Ivan O. Štampach; * 18. února 1946, Praha)^[1] je český religionista, teolog a vysokoškolský pedagog, jeden ze zakladatelů a bývalý člen Křesťansko-sociální platformy ČSSD.^[2] Od roku 2000 působil na Univerzitě Pardubice jako docent na katedře religionistiky^[3], nyní^[kdy?] zde působí jako externí vyučující, od roku 1997 působí také na IES v Praze.^[4]

Roku 1983 byl Ivan Štampach tajně vysvěcen na římskokatolického kněze a později vstoupil do dominikánského řádu, kde přijal jméno Odilo. Od července 1999 působil jako duchovní v pražské farnosti Starokatolické církve, čímž z hlediska římskokatolické církve upadl do exkomunikace. V této církvi působil jako výpomocný kněz pouze do dubna 2002,^[5] v současné době se nadále hlásí ke křesťanství, jako duchovní nepůsobí v žádné církvi.

Jako badatel se věnoval mimo jiné novým náboženským hnutím, ekumenismu a mezináboženskému dialogu, spiritualitě a metodologii religionistiky.

Narodil se jako potomek amerického vojáka, přítomného roku 1945 v západních Čechách, a záhy po narození byl adoptován českými rodiči do rodiny navazující na staletou tradici.^[6]

Narodil se v Praze; žil v letech 1946 až 1948 v Plzni, poté v Trenčíně na Slovensku, kde 1963 až 1967 studoval učitelství 2. stupně ZDŠ na Pedagogické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě se sídlem v Trnavě, 1968 až 1970 dálkově filosofii a pedagogiku na Filozofické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Roku 1970 byl ze studia vyloučen „za přípravu na opuštění republiky a přípravu na podvracení republiky“ a vězněn v Bratislavě a Ilavě do roku 1974, pak se vrátil do Prahy, kde pracoval ve výpočetním středisku.

V roce 1978 vstoupil do privátního spolku Societas Incognitorum Eruditorum In Terris Austriacis (první učená společnost toho jména existovala v Olomouci 1746 - 52) a postupně se stal jedním z jeho nejpřednějších členů. SIE (12 - 18 přátel, převážně absolventů FFUK a MFFUK) od května 1976 do prosince 1988 vydávala v rozsahu nad sto hustě popsných stránek (řádkování 1) strojopisný kulturně-politický měsíčník Acta incognitorum. (Dnes^[kdy?] v Libri Prohibiti J. Gruntoráda.) Společnost už periodikum nevydává, pouze některé její členy lze i po Listopadu označit za publicisty (I. Štampach, J. Cieslar, J. Hozák, L. Křížek, P. Pavlovský, S. Pavlovská). Jinak ale existuje dodnes^[kdy?] a pravidelně se schází, ovšem už nikoli pracovně.

V letech 1978 až 1983 tajně studoval teologii, ukončení studia později potvrdil dominikánský řád. Na kněze byl vysvěcen v Berlíně roku 1983 kardinálem Meisnerem.^[7] Teologii v letech 1982–1989 učil v tajných kurzech a publikoval v samizdatových časopisech (Teologické texty, Sursum a Acta incognitorum). Roku 1987 vstoupil do dominikánského řádu, přijal řádové jméno Odilo.

Od roku 1990 zahájil veřejnou pedagogickou činnost. Roku 1992 získal licenciát teologie na Papežské teologické akademii v Krakově (práce Nástin ekumenické teologie) a roku 1994 doktorát teologie na Papežské teologické fakultě v Poznani, jeho disertační práce byla Život, Duch a všechno. Duchovní směry nového věku. Na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci se habilitoval roku 1996 (práce Náboženství v dialogu).

V polovině 90. let se Ivan Štampach profiloval jako výrazný kritik kurzu římskokatolické církve.^[8] Roku 1996 neprodloužilo tehdejší vedení za rektorování Václava Volfa Katolické teologické fakulty UK Štampachovi učitelskou smlouvu.^[9] V letech 1998 až 2000 byl spolu s brněnským historikem Jiřím Hanušem a publicistkou Hanou Holcnerovou mluvčím iniciativy Kairos 98. V této funkci ho v roce 2000 vystřídal sociolog Jan Spousta.

28. června 1999 požádal o přijetí mezi duchovní starokatolické církve, starokatolická církev jeho žádost přijala. Ve veřejnou známost to vešlo 9. července téhož roku, o 13 dnů později byl oficiálně představen jako starokatolický duchovní.^[10] 29. července proto Damián Němec, provinciál české provincie dominikánů, vydal dekret, v němž konstatoval, že se bratr Štampach svým činem dopustil deliktu schizmatu, čímž automaticky upadl do exkomunikace, automaticky byl propuštěn z dominikánského řádu a ztratil pravomoci plynoucí z jeho kněžského svěcení.^[11] Od července 1999 byl členem starokatolické církve, do dubna 2002 jako výpomocný duchovní při kapli sv. Máří Magdalény v Praze. Od října 1999 do roku 2002 byl členem synodní rady starokatolické církve.^[12][13]

V roce 1991 se stal Štampach členem zednářské Velké lóže České republiky.^[14] Ke svému členství v lóži se veřejně hlásil.^[15] O zednářství a podobná hnutí se dlouhodobě zajímá i jako religionista.

Zastával řadu akademických a veřejných funkcí: je předsedou Společnosti pro studium sekt a nových náboženských směrů, členem předsednictva Českého helsinského výboru a místopředsedou správní rady nadace Světový Étos - Centrum Prokopios. V parlamentních volbách v červnu 2002 byl jako nestraník lídrem kandidátky Strany zelených v Pardubickém kraji. Byl členem Křesťansko-sociální platformy ČSSD.^[16] Byl také jedním z mluvčích iniciativy ProAlt.^[17][18]

Od roku 1990 Ivan Štampach učil na řadě vysokých a vyšších odborných škol. Mimo jiné v letech 1990 až 1996 učil na Katolické teologické fakultě UK kurs fundamentální teologie, od roku 1995 na Vyšší sociálně-pedagogické a teologické škole Jabok religionistiku, od roku 1996 dosud na Evangelické teologické fakultě UK v Praze religionistická témata v rámci studia Teologie křesťanských tradic, od roku 2000 působil na Univerzitě Pardubice, naposledy jako docent na tehdejší katedře religionistiky.

Po přemístění Literárních novin jejich šéfreraktorem Jakubem Patočkou do Brna v roce 2000 (v rozporu s částí redakce, která pak v Praze ustavila dvoutýdeník A2) stal se členem výboru Společnosti pro Literární noviny, která tento týdeník vydávala.

Ve své pedagogické a publikační činnosti reflektuje především současnou žitou religiozitu. Religionistika je v jeho pojetí hermeneutikou znakových struktur chápaných jako náboženské, jakož i reflektovaným a nutně omezeným sdílením náboženské zkušenosti. Dává přednost fenomenologii náboženství před pouhou deskripcí a komparací religiózních faktů. V tomto smyslu se věnuje i metodologii religionistiky jako oboru. Sleduje mimo jiné témata:

• vztah spirituality a institucionalizovaného náboženství
• dialog mezi náboženstvím a profánní kulturou (filosofií, uměním, politikou, vědami)
• vztah religionostiky, filosofie a teologie
• nová religiozita
• mezináboženské vztahy (hlubinný ekumenismus, sdílená náboženská identita, interspiritualita, intrareligiózní dialog)
• náboženské autority včetně náboženského sektářství
• vnitrokřesťanský ekumenismus
• alternativní křesťanství
• metodologie religionistiky, například definice náboženství, třídění náboženských fenoménů

Kloní se k nedualistickému personalismu, inspirací jsou mu mimo jiné Emmanuel Mounier, Jean Lacroix, Nikolaj Berďajev, Pavel Florenskij, z českých filosofujících autorů částečně Vladimír Hoppe, Zdeněk Neubauer, Petr Vopěnka, Karel Floss. Chápe myšlenkový odkaz Rudolfa Steinera jako metodu přístupu ke skutečnosti, nikoli jako soubor dogmat; jeho pozdější texty čte ve světle Filosofie svobody. Ze současných myslitelů této linie oceňuje a studuje tyto: Massimo Scaligeri, Georg Kühlewind a Christian Bamford. Sleduje s kritickým zájmem též zejména tyto stoupence perennialismu: Frithjof Schuon, Titus Burckhardt, Seyyed Hosein Nasr. Jako publicista se věnuje i politickým tématům. Hlásí se k sociálně a ekologicky orientované politice, k socialismu v demokratickém a liberálním rámci.

Ani po odchodu z profesionální církevní činnosti není v osobním životě vůči náboženství neutrální. Hlásí se k žité široce pojaté katolické tradici, k radikálnímu, občansky a sociálně angažovanému křesťanství, ke hlubinnému sdílení s jinými náboženstvími. Sleduje linii sofiálního a mystického křesťanství, jakož i křesťanské teosofie (např. Jakob Böhme a Louis Claude de St.Martin)^[zdroj⁠?!] a je spřízněn rovněž s antroposofií.^[zdroj?] Věnuje osobní zájem buddhismu.

• 1992 – Sekty, Pastorační středisko pražské arcidiecéze
• 1992 – Malý přehled náboženství, SPN Praha
• 1993 – Život, Duch a všechno. Duchovní směry nového věku
• 1995 – Sekty a nová náboženská hnutí. Naděje a rizika, Oliva Praha, 1994
• 1995 – Nástin ekumenické teologie. Informace a úvahy s ohledem na českou ekumenickou situaci
• 1997 – Snění v plné bdělosti. Rozhovory s Odilonem Ivanem Štampachem (ptal se Jiří Hanuš), CFK Brno
• 1998 – Náboženství v dialogu. Kritické studie na pomezí religionistiky a teologie
• 2000 – A nahoře nic… O možnostech postmoderního člověka žít duchovně, Portál, Praha
• 2001 – Tušili světelné záplavy, Cherm Praha
• 2004 – Čaroděj dřímá v každém z nás. Hovory s Ivanem O. Štampachem (ptala se Božena Správcová), Lubor Kasal Praha
• 2008 – Přehled religionistiky
• 2010 – Na nových stezkách ducha. Přehled a analýza současné religiozity, Vyšehrad Praha

• HANUŠ, Jiří. Malý slovník osobností českého katolicismu 20. století s antologií textů. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2005. 308 s. ISBN 80-7325-029-2. S. 152. 
• Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 704. 
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 301. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ivan Odilo Štampach na Wikimedia Commons
• Osoba Ivan Štampach ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ivan Štampach
• Seznam prací v Bibliografii dějin českých zemí (Historický ústav AV ČR)
• Ivan Odilo Štampach – osobní stránka (blog)
• doc. Ivan Štampach (Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická, Katedra religionistiky a filosofie)
• články Ivana Štampacha Archivováno 14. 6. 2006 na Wayback Machine. (Literární noviny)
• články Ivana Štampacha (Britské listy)
• články Ivana Štampacha (Deník Referendum)
• Jan Grzegorczyk: Kościół w czasach barwnej szarości (rozhovor s prof. Tomaszem Węcławskim, polsky) na Mateusz.pl, placená verze
• Ilona Manolevská: Nepropadám beznaději: Rozhovor s religionistou I. O. Štampachem (Regenerace, 3/2003)
• Český rozhlas radiožurnál, Eva Hůlková: Doteky víry: Religionista Ivan Štampach rozhovor, audio, 31.05.2008
• Ivan Odilo Štampach na stránkách Centra dějin české teologie KTF UK Archivováno 5. 3. 2016 na Wayback Machine.
• Ivan Štampach v rozhlasovém pořadu Pro a proti o papeži Františkovi