Ivan Rakitić

Ivan Rakitić
Ivan Rakitić (2020)
Osobní informace
Datum narození	10. března 1988 (36 let)
Místo narození	Rheinfelden, Švýcarsko
Výška	184 cm
Klubové informace
Současný klub	Al Shabab
Číslo dresu	10
Pozice	střední záložník
Mládežnické kluby*
1992–1995 1995–2005 Möhlin-Riburg FC Basilej
Profesionální kluby*
Roky Klub Záp. (góly) 2005–2007 2007–2011 2011–2014 2014–2020 2020–2024 2024 2024– Basilej Schalke 04 Sevilla Barcelona Sevilla Al Shabab Hajduk Split 0340(11) 0970(12) 1170(25) 2000(25) 1210(11) 00800(1) 00000(0)
Reprezentace
Roky Reprezentace Záp. (góly) 2003–2004 2004–2005 2005–2006 2006–2007 2009 2007–2019 Švýcarsko U16 Švýcarsko U17 Švýcarsko U19 Švýcarsko U21 Chorvatsko U21 Chorvatsko 01000(6) 01200(7) 01600(6) 00400(1) 00400(2) 1060(15)
Úspěchy
Mistrovství světa ve fotbale MS 2018 Chorvatsko Liga mistrů UEFA 2014/2015 FC Barcelona Evropská liga UEFA 2013/2014 Sevilla FC Superpohár UEFA 2015 FC Barcelona 1. španělská fotbalová liga 2014/2015 FC Barcelona 2015/2016 FC Barcelona 2017/2018 FC Barcelona 2018/2019 FC Barcelona Španělský superpohár 2016 FC Barcelona 2018 FC Barcelona
Další informace
Web	rakiticivan.com
→ Šipka znamená hostování hráče v daném klubu. * Starty a góly v domácí lize za klub aktuální k 29. 1. 2024
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ivan Rakitić (* 10. března 1988 Rheinfelden) je chorvatský profesionální fotbalista narozený ve Švýcarsku, který hraje na pozici středního záložníka za chorvatský klub Hajduk Split. Mezi lety 2007 a 2019 odehrál Rakitić také 106 utkání v dresu chorvatské reprezentace, v nichž vstřelil 15 branek. Je stříbrným medailistou z Mistrovství světa 2018.

Ivan Rakitić se narodil 10. března 1988 v Rheinfeldenu, nacházejícím se ve švýcarském kantonu Aargau, chorvatským rodičům. Vyrůstal v blízké obci Möhlin. Jeho otec Luka je společně se svou rodinou původně z vesničky Sikirevci, nacházející se právě v Chorvatsku. Matka má pak kořeny v bosenském městě Žepče, je tedy bosenská Chorvatka. Má jednoho staršího bratra, Dejana, jehož jméno nalezneme na hráčově pravé paži. Společně s otcem byli oba aktivními fotbalisty a s takovým zázemí tedy není překvapením, že se Rakitić zajímal o stejnou životní cestu, a to už od raného věku, kdy si teprve plnil základní školní docházku. Jakmile ji dokončil, soustředil se na svou sportovní kariéru, až si jej v 16 letech všimli přední evropští skauti, kteří obdivovali jeho mladý potenciál. Sám hráč se však se svou rodinou rozhodl zůstat v Basileji, kde dal přednost častějším startům v nižší lize. Své dětství strávil a první fotbalové krůčky tedy udělal ve Švýcarsku.^[1][2]

Po krátkém čase v juniorských výběrech si Rakitić připsal svůj soutěžní debut za áčko 29. září roku 2005 v utkání tehdejšího Poháru UEFA (dnešní Evropské ligy UEFA) proti NK Široki Brijeg. V lize si odbyl premiéru až 15. dubna dalšího roku v duelu s Neuchâtelem Xamax. Ačkoliv se jednalo o jediné dva zápasy, které si ve své první sezóně v kádru prvního týmu Basileje odbyl, v té nadcházející už byl stabilním členem se 33 starty ve Swiss Super League a 11 brankami v nich vstřelenými. K tomu si pak připsal 9 zápasů v rámci Poháru UEFA a nakonec z toho byla cena pro nejlepšího mladého hráče švýcarské nejvyšší soutěže v ročníku 2006/07. Za svou úchvatnou trefu v utkání proti FC St. Gallen si k tomu vysloužil trofej za švýcarský gól roku a rovněž byl u triumfu ve švýcarském poháru.

Po úchvatném představení kolem něj znovu začaly kroužit evropské velkokluby, mezi nimiž nakonec zvítězilo německé FC Schalke 04.^[2][3] To poslalo do Švýcarska 5 milionů eur a 22. června 2007 se Rakitić stal jeho hráčem. Debutový start zaznamenal 21. července téhož roku v zápase posledního ročníku ligového poháru proti Karlsruhe. V rámci dnes již neexistujícího DFB-Ligapokalu si pak Ivan zahrál zbylé dva zápasy a Die Königsblau se stali finalisty. Dne 5. srpna si pak v klání s Eintrachtem Trier v prvním kole DFB-Pokalu (německého národního poháru) připsal první branku a podílel se tak na venkovní výhře 9:0. O pět dní později jej tehdejší kouč celku z Gelsenkirchenu, Mirko Slomka, poslal jako náhradníka do úvodního klání s úřadujícím mistrem ze Stuttgartu, které skončilo remízou 2:2. Po pouhých sedmi minutách na hřišti právě nadějný Chorvat vstřelil onu rozhodující branku, která pro něj byla první v Bundeslize.^[4]

Dojem na sobě zanechal hned 15. září, když dal jediný gól Schalke v zápase s Bayernem Mnichov, který skončil 1:1.^[5] O tři dny později si Rakitić zahrál vůbec poprvé Ligu mistrů, a to v utkání proti Valencii. Netopýři (Valencia) sice vyhráli 1:0, nicméně talentovaný záložník si zahrál v celkem 7 duelech tehdejšího ročníku nejprestižnějšího klubového turnaje v Evropě a hlavně v domácím měření sil s londýnskou Chelsea FC ve skupinové fázi byl hodně vidět. Počet startů mohl navíc být ještě větší, kdyby nebyl se svým tehdejším spoluhráčem Mladenem Krstajićem spatřen v nočním klubu v ten samý den, ve který nešli na trénink. Proti norskému Rosenborgu Trondheim si tak nezahrál. Následně však pomohl k historickému postupu do čtvrtfinále přes FC Porto, které Němci porazili až po penaltách. To si však Rakitić nezahrál kvůli zranění kotníku, které jej vyřadilo na měsíc. Schalke pak bylo vyřazeno Barcelonou.^[6]

Po svém návratu se objevil ve výborném formě a na výhře 3:0 nad VfL Bochum se podílel gólem a dvěma asistencemi. Díky zisku tří bodů Schalke skončilo třetí a v dalším roce si opět zahrálo UEFA Champions League. Skvělým výkonem se blýskl i v dalším kole, kde na modrobílé čekal Eintracht Frankfurt a v němž nahrával již jmenovanému Krstajići na jediný gól. Celkem pak ve 29 zápasech dal Rakitić 3 góly a 10 asistencí.^[7] Nadcházející ročník začal pro Chorvata také dobře, když nahrával na 2 ze 3 zásahů v zápase s Hannoverem.^[8]

V zimním přestupovém období sezóny 2010/11, přesněji 28. ledna, podepsal smlouvu se Sevillou, které se na 4,5 roku upsal za 2,5 milionu eur. Okamžitě po svém příchodu zamířil Rakitić do úvodní jedenáctky a premiéru si zahrál už 6. února v klání s Málagou.^[9] V dalším utkání, proti Racingu de Santander, si dal vlastní gól, avšak v následujícím kole vyrovnal tuto nelichotivou bilanci prvním zásahem v dresu Los Nervionenses a to do sítě Hérculesu. Kvůli zlomené noze pak zmeškal poslední 4 zápasy sezóny a na začátku odstavce zmíněný ročník zakončil se 13 zápasy, ve kterých byl pokaždé členem základní sestavy.

I v nadcházející sezóně byl důležitým členem A-týmu a díky změnám na trenérském postu došlo ke změně i na pozici na hřišti. Marcelino, jehož posléze nahradil Míchel, začal Rakitiće stavět jako defenzivního záložníka, na rozdíl od Gregoria Manzana, který blonďatého plejera stavěl do více ofenzivní role.^[10] Ročník s označením 2011/12 zakončil s 39 starty, 6 asistencemi a jedinou brankou, kterou dal v duelu španělského poháru. V La Lize se tehdy vůbec jedinkrát střelecky neprosadil.

Následující rok začal gólovou asistencí v zápase s Getafe CF. Další si připsal 12. září při výhře 1:0 nad Realem Madrid, kterou zařídil Piotr Trochowski. První gól sezóny vsítil v 5. kole Deportivu de La Coruña. V sevillském derby dal Raktić na jaře roku 2013 hned dvě branky a to v úvodních 20 minutách. Celkem se tak do brány Realu Betis trefil už potřetí, poprvé tomu bylo na podzim v té samé sezóně, kdy Rojiblancos zvítězili 5:1. Další dva zásahy zaznamenal v duelu s Realem Sociedad, jeden z nich však byl vlastní, čímž anuloval vedení 1:0, které svým spoluhráčům sám zařídil. Na konci sezóny z toho pak bylo 42 startů a 12 gólů, 3 z nich v Copa del Rey. K tomu pak Chorvat rozdal 10 asistencí a vytvořil na stovku šancí, čímž se stal čtvrtým nejlepším hráčem v celé Evropě.

Na počátku jeho poslední sezóny v Seville jej kouč Unai Emery jmenoval kapitánem a už od začátku byl klíčovým prvkem jeho kádru. 14. září se hokejovým skóre 1+1 snažil o zvrácení prohry 2:3 nad Barçou. V posledních dvou zápasech devátého měsíce roku vstřelil Rakitić dva góly Rayu Vallecanu, které nakonec prohrálo 1:4, a dal jedinou asistenci při remízovém klání se San Sebastianem, jež skončilo 1:1. Závěr října pak znovu ovládl a to celkem 4 brankami ve 3 zápasech - jednou se prosadil do sítě Freiburgu (2:0) a Almeríe (2:1) a dvakrát snížil drtivou porážku 3:7 od Realu Madrid. V listopadu zaznamenal 3 asistence - 1 ve venkovním klání s Espanyolem (1:3) a 2 v domácím derby s Realem Betis (4:0). V posledním utkání prosince a zároveň první poloviny sezóny si pak připsal další gólovou nahrávku při výhře 2:1 nad Villarrealem a pomohl svému celku po nepříliš vydařeném vstupu do soutěže "přezimovat" v nejlepší desítce. O jeho služby pak začal být znovu zájem mezi špičkovými evropskými celky.

V prvním utkání roku 2014 vstřelil jednu branku při výhře 3:0 nad Getafe a v průběhu ledna stihl takové dát ještě dvě - jednu do sítě Atlética a druhou do sítě Levante. Právě proti valencijskému klubu pak nedal penaltu, ovšem i přesto nakonec bral ocenění pro hráče měsíce. Na svou dobrou formu navázal i mezi únorem a květnem. Dvě přihrávky vedoucí ke gólu například rozdal v úvodním pohárovém klání druhého vyřazovacího kola playoff proti NK Maribor, které skončilo 2:2. V zápase s „Bílým baletem“ pak elegantním způsobem přešel přes Pepeho a nahrál na vítěznou branku na 2:1. V prvním zápase semifinále Evropské ligy nahrával na jeden ze dvou gólů Andalusanů a díky výsledku 3:3 postoupil přes Valencii do finále, v němž se stal nejlepším hráčem na hřišti jako vůbec první kapitán vítězného týmu. Zároveň se pak Rakitić dostal i do týmu sezóny a to jak v této evropské soutěži, tak v té domácí, kde se objevil i v nejlepší jedenáctce 1. kola. Svůj poslední ročník u výběru ze stadionu Ramóna Sáncheze Pizjuána zakončil s 15 góly a 17 asistencemi.

Dne 16. června roku 2014 byla oznámena dohoda s Barcelonou, kam Rakitić přestoupil na pět let za blíže nespecifikovanou částku,^[11] podle spekulací pohybující se kolem 15 milionů eur.^[12] Stal se první zásadní posilou nového trenéra Luise Enriqueho,^[11] v mužstvu měl oblékat dres s číslem 4.^[13] Soutěžní debut si odbyl dne 24. srpna v zápase proti Elche (1. kolo La Ligy), ve kterém operoval na levé straně tříčlenné záložní řady. Asistencí na gól Munira pomohl doma vyhrát 3:0.^[14] V zápase proti Levante 21. září vstřelil Rakitić první gól v novém působišti a pomohl vyhrát 5:0, čímž měla Barcelona i po čtvrtém kole plný počet bodů a neobdržela ani gól.^[15] S Barcelonou vyhrál v sezóně 2014/15 treble, čili titul v Lize mistrů, Primera División a španělském poháru.

Příchod záložníka Frenkieho de Jonga před sezónou 2019/20 odsunul Rakitiće ze základní sestavy skládané trenérem Quiquem Setiénem.^[16] Rakitić odehrál ligové utkání s Mallorcou 13. června 2020, které bylo jeho 300. utkáním ve dresu Barcelony napříč různými soutěžemi.^[17]

Rakitić po sezóně 2019/20 zamířil do Sevilly, kde již v minulosti působil.^[18]

Až do výběru U21 reprezentoval Rakitić Švýcarsko, nicméně pak se rozhodl pro Chorvatsko, kam jej poprvé povolal trenér Slaven Bilić.^[19] Ten mu umožnil navléci dres seniorského mančaftu poprvé 8. září roku 2007 v Záhřebu při zápasu kvalifikace na Euro 2008 proti Estonsku. Při svém nástupu na trávník z pozice náhradníka se dočkal vřelého přijetí od fanoušků. V následujícím mezinárodním klání dal svůj první gól a to Andoře při výhře 6:0. Rok 2007 završil s pěti starty za mužský tým, čtyři z nich byly soutěžními.^[19]

Na počátku května 2008 se pak dostal do sestavy pro Mistrovství Evropy ve fotbale 2008, kde byl druhým nejmladším hráčem. Svůj první zápas na turnaji si zahrál proti Německu a právě jeho střela skončila na tyči a posléze před Ivicou Olićem, který ji doklepl do brány a postaral se tak o důležité vítězství 2:1. Kolegy v záložní řadě mu dělali Luka Modrić a Niko Kranjčar. Ačkoliv byl Rakitić ve čtvrtfinále s Turky hodně aktivní, nedal jednu ze tří penalt Chorvatů a měl tak podíl na vyřazení.^[20][21]

Na Mistrovství světa v roce 2010 Vatreni nepostoupili, jelikož ve skupině skončili třetí. V kvalifikaci sehrál Ivan 10 zápasů, ve kterých se třikrát zapsal mezi gólové střelce. 15. října roku 2008 dal hned dvě branky Andoře, která nakonec odešla se čtyřgólovým přídělem. 5. září dalšího roku pak rozhodl o výhře 1:0 nad Běloruskem.^[22]

Po účasti v kvalifikačním procesu na EURO 2012 se dostal i do nominace na závěrečný turnaj, kam Chorvaté dostali do skupiny C Španělsko, Itálii a Irsko. Po úvodních dvou kolech měli Balkánci 4 body a šli na obhájce z Pyrenejského poloostrova. V Gdaňsku platil 88 minut bezbrankový stav, než o těsném vítězství La Rojy Jesús Navas. Po zhruba hodině hry však měl Rakitić skvělou šanci, když jej skvělým passem nalezl Modrić. Pokus hlavou uvnitř vápna nakonec lapil Iker Casillas. I přes toto nevyužití jasné gólové příležitosti byl nejaktivnějším hráčem Chorvatska s 53 dotyky, 6 centry do vápna a 2 střelami.

Po vynechání světového šampionátu 2010 v Jižní Africe nechyběla chorvatská reprezentace, tentokrát pod vedením Nika Kovače, na Mistrovství světa 2014 v Brazílii.^[23] Tam se kvalifikovala po evropské baráži, kde vyřadila Island. Ještě v základních skupinách dal Rakitić jednu branku a to z přímého kopu 12. října roku 2012 v aréně Philipa II. v Makedonii. Na samotném turnaji pak odehrál všechny tři zápasy proti domácí Brazílii (porážka 1:3), Kamerunu (výhra 4:0) a Mexiku (prohra 1:3). Chorvaté byli vyřazeni již v základní skupině A.^[24]

V dubnu roku 2013 se Rakitić oženil po dvouletém vztahu s Raquel Mauriovou a v červenci se jim narodila dcera Althea.^[25]

• Švýcarský fotbalový pohár: 2006/07

• Evropská liga UEFA: 2013/14, 2022/23

• La Liga: 2014/15, 2015/16, 2017/18, 2018/19
• Copa del Rey: 2014/15, 2015/16, 2016/17, 2017/18
• Supercopa de España: 2016, 2018
• Liga mistrů UEFA: 2014/15
• Superpohár UEFA: 2015
• Mistrovství světa klubů: 2015

• Sestava sezóny Ligy mistrů UEFA – 2014/15^[26]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ivan Rakitić na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ivan Rakitić na Wikimedia Commons
• Profil hráče na Transfermarktu (anglicky) (německy)
• Profil hráče na National Football Teams.com (anglicky)