Ivan Sergejevič Turgeněv

Ivan Sergejevič Turgeněv
Ilja Repin: I. S. Turgeněv, 1874
Narození	28. říjnajul. / 9. listopadu 1818greg. Orel
Úmrtí	22. srpnajul. / 3. září 1883greg. (ve věku 64 let) Bougival
Příčina úmrtí	Nádory míchy
Místo pohřbení	Litěratorskije mostki
Pseudonym	.....въ
Povolání	spisovatel, básník, dramatik, romanopisec, překladatel, prozaik, dramaturg a publicista
Alma mater	Berlínská univerzita Imperátorská moskevská univerzita Filozofická fakulta Petrohradské státní univerzity Humboldtova univerzita
Žánr	povídka, novela, román, elegie a drama
Témata	ruská literatura
Významná díla	Lovcovy zápisky Otcové a děti Měsíc ve vsi Mumu Home of the Gentry … více na Wikidatech
Rodiče	Sergej Nikolajevič Turgeněv a Varvara Petrovna Turgeněvová
Příbuzní	Varvara Nikolajevna Žitovová a Nikolaj Sergejevič Turgeněv (sourozenci)
Podpis
multimediální obsah na Commons
galerie na Commons
původní texty na Wikizdrojích
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ivan Sergejevič Turgeněv (rusky Иван Сергеевич Тургенев, 28. října^jul./ 9. listopadu 1818^greg. Spasskoje u Orlu – 22. srpna^jul./ 3. září 1883^greg. Bougival) byl ruský realistický spisovatel, prozaik, básník, dramatik, publicista a překladatel.

Ivan Sergejevič Turgeněv pocházel z velmi zámožné šlechtické rodiny, jeho otec byl důstojník, který brzy odešel do výslužby a doma velmi autoritářsky vládl. Dětství strávil Turgeněv většinou na rodném panství Spasskoje-Lutovinovo v Orelské oblasti, kde jeho výchovu zajišťovali domácí učitelé. Dětství na panství mělo vliv na Turgeněvův odmítavý postoj k nevolnictví, který se projevil i v jeho pozdější tvorbě. Od roku 1827 pobýval v penzionátu v Moskvě. Po maturitě studoval literaturu v letech 1833–1834 v Moskvě, 1834–1837 v Petrohradě. Už v té době se pokoušel o první literární tvorbu, chtěl se stát básníkem. V roce 1834 napsal dramatickou poemu Stenio (Сте́но) v pětistopých jambech a povzbuzen kladným vyjádřením svého profesora napsal řadu dalších básní. V roce 1838 byly dvě jeho básně zveřejněny v časopis Současník (Современник).^[1] V letech 1837–1841 žil v Berlíně, kde studoval i klasické jazyky a v Heidelbergu. Naučil se starořečtinu a latinu, což mu umožnilo číst antickou klasickou literaturu. Navštěvoval také přednášky z filozofie a velký dojem na něj učinilo především hegelovské myšlení a německý idealismus. Mezitím navštívil také Itálii a Rakousko. V letech 1840 a 1842 krátce pobýval i v Mariánských Lázních.^[2]

V roce 1842 se usadil v Moskvě, složil magisterské zkoušky z řecké a latinské filologie a napsal dizertační práci. Chtěl se stát profesorem filosofie, tento obor byl však v té době jako zbytečný zrušen. Roku 1843 se v Petrohradu seznámil se slavnou francouzskou zpěvačkou Pauline Viardotovou, s níž navázal celoživotní přátelství.

Pracoval dva roky jako úředník na Ministerstvu pro vnitřní záležitosti. Během těchto let si vytvořil široký okruh literárních kontaktů, které měly vliv i na jeho vlastní tvorbu. Zpočátku měla romantické rysy, zejména pod vlivem Lermontovovy poezie, jak je patrné v básních Starý pronajímatel (Старый помещик, 1841), Balada (Балладa, 1841) nebo Vyznání (Исповедь, 1845). V roce 1843 mu první větší úspěch přineslo knižní vydání veršované básně Paraša (Параша). Dílo vysoce ocenil kritik V. G. Bělinskij, který se stal jeho blízkým přítelem. ^[1] Věnoval se dramatu a současně překládal Byronova a Shakespearova díla. Stále více psal prózu, jeho povídky, drobné črty a romány navazující na tradici ruského romantismu získávaly značnou oblibu čtenářů.

Rozhodl se opustit úřednické místo a věnovat se plně literatuře. V roce 1847 zaznamenala velký úspěch povídka Tchoř a Kalinyč (Хорь и Калиныч), publikovaná v časopise Současník s podtitulem z Lovcových zápisků. Příběh obsahující poetické líčení krás ruské krajiny a přírody byl vykládán také jako Turgeněvův protest proti nevolnictví. Povídky popisující život a přírodu na ruském venkově očima lovce vycházely postupně až do roku 1852. Knižně byly vydány poprvé roku 1854 v Paříži, v Rusku pak roku 1856 pod názvem Lovcovy zápisky (Записки охотника).

V Moskvě se seznámil s významnými slavjanofily (Chomjakov, Kirejevskij), ale přiklonil se ke směru, který usiloval o přiblížení Ruska k západní Evropě a později se nazýval západnický (Bělinskij, Gercen).^[3]

V roce 1847 Turgeněv spolu s přítelem Bělinským odcestoval do zahraničí. V Paříži byl svědkem revolučních událostí roku 1848 a prožitá zkušenost měla vliv na jeho negativní postoj k revolucím obecně. V roce 1850 se vrátil do Ruska, kde mezitím zemřela jeho matka. S bratrem Nikolajem si rozdělili majetek a na zděděném panství se snažil zlepšit životní podmínky nevolníků. Osvobodil všech asi 1000 nevolníků.    

Roku 1852 zemřel jeho velký literární vzor N. V. Gogol. Turgeněv uctil jeho památku v nekrologu, který petrohradská cenzura zakázala publikovat. Turgeněv ji však obešel a článek publikoval v Moskvě. Za to byl zatčen a vykázán do vyhnanství ve své rodné vesnici. Věnoval se tam studiu literatury, další literární tvorbě a také své velké zálibě, lovu.^[1] Ve vyhnanství napsal jednu ze svých nejznámějších povídek Mumu (Мумy), která byla zveřejněna v časopise Současník roku 1854. Roku 1854 bylo vyhnanství na přímluvu následníka trůnu, pozdějšího cara Alexandra II., zrušeno a Turgeněv odjel do Paříže.

V roce 1856 napsal svůj první román Rudin (Рудин), po kterém následovalo dalších pět velkých próz, ve kterých vytvořil kroniku života ruské společnosti konce 19. století: Šlechtické hnízdo (Дворянское гнездо, 1858), V předvečer (Накануне, 1859), Otcové a děti (Отцы и дети, 1861), Dým (Дым, 1867) a Novina (Новь, 1876). Aktivně se angažoval v diskusi o nadcházející rolnické reformě, psal články do ruských novin, zprostředkoval kontakty se zahraničím (Gercen, Bakunin), i když později se kvůli rozdílným názorům jejich vztahy zkomplikovaly.

Od roku 1861 žil téměř stále v cizině. Svou vlast navštěvoval jen příležitostně, v době honů zajížděl do rodného Orla.^[4] Postavil si dům v Baden-Badenu v blízkosti domu, kde žila jeho přítelkyně Pauline Viardotová. V roce 1870, po francouzsko-pruské válce, opustil město a usadil se ve Francii. Aktivně se podílel na kulturním životě západní Evropy. Seznámil se s největšími spisovateli Německa, Francie a Anglie, propagoval ruskou literaturu v zahraničí a představil ruským čtenářům nejlepší díla současných západních autorů. Působil jako konzultant a editor zahraničních překladatelů ruských spisovatelů, psal předmluvy a poznámky k překladům ruských spisovatelů do evropských jazyků, stejně jako k ruským překladům děl slavných evropských spisovatelů. Překládal západní spisovatele do ruštiny a díla ruských spisovatelů a básníků do francouzštiny a němčiny. Do kroužku jeho blízkých přátel patřili například Gustave Flaubert, Prosper Mérimée, Gustav Freytag a Theodor Storm. Úzké kontakty udržoval také s Edmondem de Goncourtem, Daudetem a Zolou. Získal si renomé v celé západní Evropě. V roce 1879 mu byl udělen titul čestného doktora Oxfordské univerzity. Koncem sedmdesátých let se Turgeněv přiblížil k vůdcům revoluční emigrace z Ruska, jeho kruh známých zahrnoval P. L. Lavrova, P. A. Kropotkina, G. A. Lopatina a mnoho dalších. V Rusku se těšil velké popularitě, jeho návštěvy Ruska v letech 1878–1881 byly skutečnými triumfy. Naposledy byl Turgenev ve svém rodišti v létě 1881.

V letech 1874 a 1875 se léčil s bolestivými záchvaty dny v Karlových Varech. Zde o něj pečoval rakouský balneolog Josef Seegen.^[5] Od roku 1882 Turgeněv trpěl velkými bolestmi, které mu způsobovala rakovina kostí. Nemocný spisovatel strávil zimu v Paříži a na léto byl převezen do Bougivalu na panství Viardotových. Pokračoval v práci a krátce před svou smrtí nadiktoval Pauline Viardotové svou poslední povídku Konec (Une fin). Ivan Sergejevič Turgenev zemřel 22. srpna 1883. Po smutečním ceremoniálu byl podle svého posledního přání převezen z Paříže do Petrohradu. Je pohřben na Volkovském hřbitově, v blízkosti hrobu přítele Belinského.

Turgeněv měl během svého života několik milostných vztahů, ale nikdy se neoženil. Měl nemanželskou dceru Pelageju (Pauline), která se narodila v roce 1842. Její matkou byla chudá švadlena a dítě bylo později svěřeno do péče rodiny Viardotových. Turgeněv ji oficiálně uznal za svou dceru až v roce 1857. Nejdůležitější ženou Turgeněvova života byla francouzská operní zpěvačka Pauline Viardotová, i když skutečná povaha jejich vztahu zůstává předmětem dohadů. Setkali se v Petrohradě roku 1843 a zůstali blízkými přáteli téměř čtyřicet let, přestože Viardotová byla provdána. Tento osudový vztah ovlivnil celý jeho život, následoval ji do ciziny a žil v blízkosti její rodiny. Zpěvačka byla inspirací i v jeho v literární tvorbě pro řadu ženských postav, Turgeněv pro ni napsal také několik písňových textů.^[6]

Turgeněv byl už mládí vášnivým lovcem. Podnikal řadu loveckých výprav v okolí svého statku nebo do centrálních ruských provincií. Zážitky z lovu jsou námětem povídek v jedné z jeho nejpopulárnějších knih Lovcovy zápisky. Druhým jeho velkým koníčkem byly šachy. Hrával nejen se svými přáteli spisovateli, ale byl známý také v Itálii nebo Francii. Úroveň jeho hry byla velmi dobrá a těšil se velké autoritě i mezi profesionálními šachisty. Šachy se objevují i v jeho literární tvorbě, např. básni Andrej (Андрей, 1846 ) nebo povídkách Nešťastná (Несчастная, 1869), Zátiší (Затишье, 1854), Požár na moři (Пожар на море,1883).

Turgeněv začínal jako jemný lyrický básník, tuto svoji ranou tvorbu však později zavrhl a začal psát prózu, silně ovlivněnou Lermontovem a tzv. naturální školou, jejíž rámec však postupně přerostl. Lovcovy zápisky podávají velmi poetický pohled na prosté venkovské lidi i ruskou přírodu, zároveň však ostře kritizují nevolnictví, k jehož zrušení později významně přispěly. Turgeněv vynikal jemným, citlivým až melancholickým líčením svých témat a schopností stručně charakterizovat i velmi složité postavy.

• Paraša (Параша) 1843 – poema

• Rudin (Рудин), 1856 – tento román byl pojmenován po hlavním hrdinovi. Rudin je schopný a vzdělaný. Nedaří se mu uplatnit, proto se cítí být zbytečný. Rudin nakonec zcela zbytečně zemřel na barikádě. Toto dílo znovu otevřelo problém tzv. zbytečného člověka.
• Šlechtické hnízdo (Дворянское гнездо), 1858
• V předvečer (Накануне), 1859.^[7]
• Otcové a děti (Отцы и дети), 1861 – sociálně-psychologický román; boje za zrušení nevolnictví; názorový střet mezi konzervativními ruskými statkáři (otcové) a radikály (děti)
• Dým (Дым), 1867
• Novina (Новь), 1876

• Lovcovy zápisky (Записки охотника), 1852 – kniha povídek, kde sepsal nejen vlastní zážitky z lovu, ale i příběhy, které se mezi lovci vyprávěly. Nejznámější povídky se jmenují Šafář, Běžin Luh nebo Pěvci.
• Asja (Ася), 1857
• První láska (Первая любовь), 1860
• Jarní vody (Вешние воды), 1872
• Hodinky (Часы), 1875

• Venkovanka (Провинциалка), 1851
• Měsíc ve vsi (Месяц в деревне), 1855
• Snídaně u maršálka (За́втрак у предводи́теля), 1856

• 
  Ivan Sergejevič Turgeněv
• 
  Ivan Sergejevič Turgeněv (1856)
• 
  Zcela vpravo: Ivan Sergejevič Turgeněv (1867)
• 
  Ivan Sergejevič Turgeněv
• 
  Ivan Sergejevič Turgeněv
• 
  Ivan Sergejevič Turgeněv
• 
  Jeho hrob v Petrohradě (Volkovský hřbitov)

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Тургенев, Иван Сергеевич na ruské Wikipedii.

• J. Hrubý, doslov v I. S. Turgeněv, Lovcovy zápisky. Praha: J. Otto 1891
• Ottův slovník naučný, heslo Turgeněv, Ivan Sergejevič. Sv. 25, str. 923

• Lovcovy zápisky
• Seznam ruských spisovatelů

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ivan Sergejevič Turgeněv na Wikimedia Commons
• Autor Ivan Sergejevič Turgeněv ve Wikizdrojích
• Osoba Ivan Sergejevič Turgeněv ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ivan Sergejevič Turgeněv
• (rusky) Ivan Sergejevič Turgeněv na Lib.ru