Ivan Skála

Ivan Skála
Ivan Skála (Orbis, 1959)
Ivan Skála (Orbis, 1959)
Poslanec Národního shromáždění ČSSR
Ve funkci:
1960 – 1964
Ve funkci:
1964 – 1968
Poslanec Federálního shromáždění (SL)
Ve funkci:
1969 – 1971
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ
Narození6. října 1922
Brandýs nad Labem
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí6. února 1997 (ve věku 74 let)
Praha
ČeskoČesko Česko
Místo pohřbeníKrematorium Strašnice
Vinohradský hřbitov
Profesepřekladatel, politik, básník a novinář
Oceněnínárodní umělec (1979)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ivan Skála, původním jménem Karel Hell, (6. října 1922 Brandýs nad Labem – 6. února 1997 Praha), byl český básník, překladatel ze slovenštiny, československý politik Komunistické strany Československa a poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSSR a Sněmovny lidu Federálního shromáždění. Představitel dogmatického komunistického směru české kultury v období normalizace.

Biografie

Maturoval v roce 1941 a poté byl totálně nasazen v Německu. Po druhé světové válce (od roku 1946) se stal redaktorem Rudého práva (až do roku 1959). Angažoval se i politicky, stal se funkcionářem Svazu české mládeže a začal studovat na Vysoké škole politické a sociální v Praze. Patřil do skupiny komunistických intelektuálů soustředěných okolo redakce Rudého práva. V jeho prvních sbírkách (Křesadlo a Přes práh) jsou ještě znát ohlasy estetiky Vladimíra Holana a Františka Halase. Od počátku 50. let 20. století ale přechází k militantní a ideologické poezii. Během procesu s Rudolfem Slánským publikoval v Rudém právu slogan Psovi psí smrt!.[1] V letech 1957 – 1968 byl ředitelem nakladatelství Mladá fronta a v letech 1959-1963 prvním tajemníkem Svazu československých spisovatelů.[2]

Na 3. sjezdu Svazu československých spisovatelů roku 1963 přednesl hlavní referát.[3] Na 4. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967 naopak vystupoval jako představitel výrazně menšinového názoru, když agitoval proti antisocialistickým živlům, zatímco většina vystoupení (zejména českých) delegátů byla nesena silnou kritikou politických a kulturních poměrů ČSSR. V týdnech a měsících po sjezdu, kdy se vedení strany dočasně pokusilo o silové řešení revolty v řadách umělců, tyto své názory obhajoval ve veřejných debatách.[4]

Ve volbách roku 1960 byl zvolen za KSČ do Národního shromáždění ČSSR za hlavní město Praha. Mandát získal i ve volbách v roce 1964. V Národním shromáždění zasedal až do konce jeho funkčního období v roce 1968.[5][6][7]

XII. sjezd KSČ ho zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. XIII. sjezd KSČ ho ve funkci potvrdil.[8] K roku 1968 se profesně uvádí jako pracovník Kanceláře Národního shromáždění z obvodu Praha 1-střed-Letná.[9]

Po federalizaci Československa usedl roku 1969 do Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvod Praha 1-střed Letná), kde setrval do konce volebního období parlamentu, tedy do voleb roku 1971.[10]

Reformní proud během pražského jara roku 1968 sledoval s podezřením. Bezprostředně po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa se sice podílel na stylizování rezoluce Národního shromáždění adresované parlamentním sborům světa na protest proti okupaci, ale brzy nato se jako politik i básník zcela ztotožnil s husákovskou linií, kterou aktivně podporoval. V době normalizace byl organizátorem normalizačního procesu v české literatuře. Od roku 1970 byl ředitelem nakladatelství Československý spisovatel, roku 1982 se stal předsedou Svazu československých spisovatelů, kterým byl až do listopadu 1989.[2]

Dílo

Jeho básnické sbírky jsou, zvlášť po roce 1968, plně v souladu s oficiální politickou situací a s dobovými literárními zvyklostmi.

  • Křesadlo, 1946
  • Přes práh, 1948
  • Máj země, 1950
  • Fronta je všude, 1951
  • A cokoliv se stane, 1957
  • Ranní vlak naděje, 1958
  • Zdravím vás okna, 1962
  • Blankytný kalendář, 1963
  • Posel přichází pěšky, 1968
  • Malé zázraky, 1974
  • Co si beru na cestu, 1975
  • Oheň spěchá, 1979

Odkazy

Reference

  1. ↑ Jiří Sezemský, Nová doba: Kandidát na ministra kultury Staněk hájí „disidenta“ Karla Sýse, Fórum 24, 2.6.2018
  2. ↑ a b CHURÁŇ, Milan, et al. Kdo byl kdo v našich dějinách 20. století. 1. vyd. Praha: Libri, 1994. ISBN 80-901579-5-5. S. 474–475. 
  3. ↑ URBAN, Zdeněk, et al. Československé dějiny v datech. 2. vyd. Praha: Svoboda, 1987. S. 528. 
  4. ↑ RYCHLÍK, Jan. Češi a Slováci ve 20. století : spolupráce a konflikty 1914–1992. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 458. 
  5. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-14]. Dostupné online. 
  6. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-14]. Dostupné online. 
  7. ↑ BOX-FOLDER-REPORT: 17-1-99 TITLE:On the Eve of Elections [online]. osaarchivum.org [cit. 2012-02-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-08. (anglicky) 
  8. ↑ Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945–1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2012-02-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-01-29. 
  9. ↑ 26. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-14]. Dostupné online. 
  10. ↑ jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-02-14]. Dostupné online. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Ivan Skála (Orbis, 1959).png
Ivan Skála (Orbis, 1959)