Ivan Vladimirovič Mičurin

Ivan Vladimirovič Mičurin
Narození15.jul. / 27. října 1855greg.
Michurovka
Úmrtí7. června 1935 (ve věku 79 let)
Mičurinsk
Místo pohřbeníMičurinsk
Povoláníbotanik, genetik, pomolog a inženýr
OceněníLeninův řád
Řád sv. Anny 3. třídy
Řád rudého praporu práce
zasloužilý vědecký a technický pracovník RSFSR
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ivan Vladimirovič Mičurin (rusky Иван Владимирович Мичурин; 15. říjnajul./ 27. října 1855greg. Dolgoje, dnes Mičurovka,[1] Rjazaňská oblast7. června 1935 Mičurinsk, Tambovská oblast)[1] byl ruský botanik, šlechtitel a ovocnář, dvojnásobný nositel Leninova řádu.

Významně přispěl do vědy o genetice, přičemž zvláštní pozornost věnoval výzkumu bobulovin a ovocných rostlin. Je považován za zakladatele vědeckého šlechtění plodin. Vyvinul teorii a praktické techniky v oblasti vzdálené hybridizace. Vytvořil více než 300 nových odrůd rostlin.[2]

Život

Pocházel z rodiny drobných šlechticů žijící na panství Věršina u vesnice Dolgoje v Rjazaňské oblasti. Jeho předkové se zajímali o zahradnictví a shromáždili bohatou sbírku ovocných stromů a knihovnu zemědělské literatury. Otec se po odchodu ze státní služby zabýval zahradnictvím a včelařstvím. Ivan Vladimirovič Mičurin se narodil jako sedmé dítě, jeho bratři a sestry se nedožily dospělého věku. Matka zemřela, když mu byly čtyři roky. Ivan studoval nejprve doma a pak na okresní škole v Pronsku, volný čas a prázdniny věnoval práci na zahradě a ve včelíně. S otcem se naučil vysazovat rostliny, očkovat je a pečovat o ně. V roce 1872 jeho otec náhle onemocněl, panství bylo zadlužené, o Ivana se starali strýc a teta, která byla také nadšená zahradnice. Nastoupil na gymnázium v Rjazani, ale hned v prvním ročníku byl vyloučen pro neúctu k autoritám.

Mičurinův dům a zahrada

V roce 1872 se Mičurin přestěhoval do Kozlova, kde získal místo skladníka na železniční stanici.[3] Do roku 1889 vykonával různé funkce na železničním úseku v Rjažském okrese. V roce 1874 se oženil, s manželkou Alexandrou Vasiljevnou Petrušinovou měl syna Nikolaje a dceru Marii. Aby uživil rodinu, Mičurin po večerech si přivydělával opravami drobných mechanických přístrojů.[4]

V roce 1875 si u Kozlova pronajal pozemek o výměře asi 500 m², na kterém začal provádět experimenty se šlechtěním rostlin. Tam shromáždil sbírku ovocných a bobulových rostlin čítající více než 600 druhů. V roce 1888 se mu přes značné finanční problémy podařilo získat větší pozemek poblíž osady Turmasovo, kde postupně vytvořil jednu z prvních pěstitelských školek v Rusku.[3] Přestože neměl žádné odborné vzdělání, svou pílí a systematičností dosáhl praktickými postupy velkých pokroků v oblasti sadařství a pěstitelství rostlin. V Rusku však byl oficiální vědou dlouho opomíjen, jeho práce byla podceňována.[4]

Stránka z Mičurinova deníku s nákresem hybridu višně a třešně (1920–1922)

Zpočátku pěstoval ovocné odrůdy švestek, třešní, meruněk a hroznů vhodné pro oblast středního Ruska. Využil ovocné odrůdy z různých oblastí Asie, rostoucí ve studeném klimatu s krátkou vegetační dobou. Křížením těchto odrůd s evropskými vypěstoval cca 300 nových odrůd ovoce, zejména jabloní, vhodných pro drsné podmínky vnitrozemského klimatu středního Ruska. Posunul tím hranice pěstování ovoce výrazně severněji. Podařilo se mu vypěstovat i jabloně plodící za polárním kruhem. [2] Předpokládal možnost změny genotypu působením vnějšího vlivu. Tyto myšlenky v roce 1905 zveřejnil v práci Jak uskutečnit aklimatizaci rostlin.[3]

V roce 1906 byly publikovány Mičurinovy první vědecké práce věnované problematice šlechtění nových odrůd ovocných stromů. V roce 1912 mu byl udělen Řád sv. Anny 3. stupně. Jeho práce měla velký ohlas v zahraničí, zejména v USA a Kanadě. V roce 1913 odmítl nabídku amerického ministerstva zemědělství, aby se přestěhoval do USA nebo prodal svou sbírku rostlin. [4][3]V roce 1915 zemřela během epidemie cholery Mičurinova manželka.

Po říjnové revoluci 1917 nabídl nové vládě své služby. Podílel se na agronomické práci lidového komisariátu zemědělství, radil zemědělským odborníkům v oblasti chovu, kontroly sucha, zvyšování výnosů a navštěvoval místní agronomická setkání. Jeho hospodářství bylo zestátněno, ale Mičurinovi byla ponechána možnost řídit provoz školky a provádět zde své experimenty. Byl zřízen výzkumný ústav a školky rozšířeny na plochu přes 100 ha.[4] Do roku 1920 Mičurin vypěstoval více než 150 nových hybridních odrůd ovocných stromů. Kromě toho školka měla více než 800 druhů původních rostlinných forem, které Mičurin shromáždil z různých částí světa.

Mičurinova busta před Moskevskou univerzitou

V roce 1923 se Mičurinova školka stala institucí národního významu. V roce 1928 byl z ní byla utvořena šlechtitelská a genetická stanice plodin ovoce a bobulovin, od roku 1934 pod názvem Ústřední genetická laboratoř I.V.Mičurina.[3]

Jeho práce a život byly využívány sovětskou propagandou a pseudovědcem Lysenkem, který se prohlašoval za jeho žáka a pokračovatele.[5] Mičurin byl prezentován jako jeden z hlavních hrdinů sovětské vědy. V roce 1927 byl natočen film, který propagoval Mičurinovy úspěchy. Promítal se i v zahraničí (USA, Německo, Československo, Itálie, Pobaltí). V roce 1932 bylo město Kozlov k poctě svého významného obyvatele přejmenováno na Mičurinsk. Na osobní Stalinův podnět byl Mičurinovi udělen Leninův řád. Roku 1934 byl jmenován zasloužilým pracovníkem vědy a nedlouho před svou smrtí čestným členem Akademie věd SSSR. Zemřel 7. června 1935 na rakovinu žaludku a je pohřben ve městě, které nese jeho jméno.[3]

Napsal přes 100 článků a pojednání. Své zkušenosti Mičurin shrnul v knize jménem Výsledky šedesátiletých prací. Posmrtně pak vyšly jeho sebrané spisy a byly přeloženy do mnoha jazyků.[4]

Po smrti jeho uctívání ve stalinském Sovětském svazu nabylo neuvěřitelných rozměrů a po druhé světové válce byl Mičurinův kult exportován do nově vzniklého sovětského bloku. V roce 1948 režisér Dovženko natočil celovečerní hraný film Mičurin o životě této osobnosti. V Československu byl promítán pod názvem Život v květech. [6]

Mičurinovy šlechtitelské úspěchy jsou známy i v Česku. Šlechtitel růží z Blatné Jan Böhm tyto Mičurinovy výpěstky ve své školce pěstoval a propagoval je ve svém Průvodci nevymrzající zahradou. Zde jsou u některých odrůd uvedeny také zkušenosti autora s mrazivou zimou na přelomu let 1928–1929 a 1939–1940.

Československá akademie zemědělská jmenovala dne 3. března 1935 I. V. Mičurina za „nesmrtelné zásluhy o rozvoj ovocnictví" svým čestným členem.[7][8][9]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Мичурин, Иван Владимирович na ruské Wikipedii.

  1. a b Савельев, Н. И. Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2019-09-14]. Heslo МИЧУ́РИН. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-09-01. (rusky) 
  2. a b HERTL, David. Mičurin nedokončil gymnázium, propaganda z něj ale udělala vědce. Plus [online]. 2020-06-18 [cit. 2023-06-29]. Dostupné online. 
  3. a b c d e f ŘEZÁČ, Tomáš. Přemožitelé času sv. 10. Příprava vydání Milan Codr. Praha: Mezinárodní organizace novinářů, 1988. Kapitola Ivan Vladimirovič Mičurin, s. 85–88. 
  4. a b c d e PILÁT, Albert. I.V.Mičurin a jeho význam pro ovocnářství. Živa. 1955, roč. 3, čís. 5, s. 169–171. 
  5. Z nadšeného zahrádkáře Mičurina hrdina budování socialismu. Česká televize [online]. [cit. 2023-06-29]. Dostupné online. 
  6. Život v květech (1948). [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  7. Československá Akademie Zemědělská. Ohlas čestného členství prof. I. Vl. Mičurina v Sovět. Rusku. Československý zemědělec, ústřední illustrovaný týdeník pro veškeré zemědělství. 31. 5. 1935, roč. 17, čís. 22, s. 176. Dostupné online. 
  8. Československá Akademie Zemědělská. K úmrtí čestného člena prof. I. Vl. Mičurina. Československý zemědělec, ústřední illustrovaný týdeník pro veškeré zemědělství. 14. 6. 1935, roč. 17, čís. 24, s. 192. Dostupné online. 
  9. Širší presidium ČAZ. Věstník České akademie zemědělské : vědecký měsíčník pro zemědělskou politiku, ekonomiku, sociologii a techniku. 1949, roč. 23, čís. 1–2, s. 109. Dostupné online. 

Literatura

  • SOJFER, Valerij Nikolajevič. Rudá biologie : Pseudověda v SSSR , ISBN 80-903550-5-6
  • BÖHM, Jan. Průvodce nevymrzající zahradou. Blatná : Nákladem a tiskem firmy Bratří Římsové.

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Michurin 080 dnewn 1024.jpg
Страница из дневника И. В. Мичурина с записями и зарисовками, касающимися вишне-черешневых гибридов. Относится к периоду 1920—1922 гг.
ДомМичурина.jpg
The house in which I.V. Michurin lived and worked.
Michurin Barry Kent.jpg
Autor: Robert Wielgórski (Barry Kent), Licence: CC BY-SA 3.0
Busta Ivana Vladimiroviče Mičurina před Moskevskou univerzitou.
Michurin 1936.jpg
Ivan Michurin