Ivo Fencl
Ivo Fencl | |
---|---|
Narození | 16. dubna 1964 (60 let) Plzeň ![]() |
Povolání | spisovatel, básník, publicista, textař a literární teoretik |
Témata | hudba, literatura, publicistika, literární teorie, literatura pro děti a komiks |
![]() | |
![]() | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Ivo Fencl (* 16. dubna 1964 Plzeň [1]) je český spisovatel, člen Obce spisovatelů České republiky, Unie spisovatelů, Střediska západočeských spisovatelů, České společnosti Sherlocka Holmese a Sdružení přátel Jaroslava Foglara.
Život
Od svých deseti let do vstupu na gymnázium napsal a nakreslil mj. 116 čísel časopisu Rodina, deset dílů "edice Dobrodružství" a šest románů o Mgvě, Tiché smrti pralesa, reálné záhadě kryptozoologie. Jistý výtvarný talent u něj rozvíjeli na LŠU a střední škole pedagogové Topinka, Veselák, Krausová-Hankerová a Losenický. Pro rockové kapely Infarkt a Závislost psal texty, o hudbě i pro časopis Fireball Viktora Steinbacha. V osmdesátých letech založil a vedl amatérský Fanklub Františka Ringo Čecha. Studoval ČVUT (1982–85) a PF Univerzity Karlovy (nedokončeno). Pracoval mj. jako učitel, geodet, zaměstnanec vlakové pošty[2] a firmy Kuvert. Má syna Filipa, jeho partnerka zemřela. Debutoval roku 1993 a vedle esejů a povídek realizoval i řadu rozhovorů, hlavně s výtvarníky a spisovateli a také pro publikaci Smíš zůstat dětem, která zůstala v rukopise. Roku 2011 byl s asi čtyřiceti osobami nominován na tzv. Plzeňskou ikonu.
Pro Karlovu Univerzitu byl spoluautorem knihy Rozhovory o interview (2009). Pro Masarykovu univerzitu publikace Edgar Allan Poe (2009). Vedle otce Iva Václava Fencla vnímá jako rádce Borise Jachnina, Jiřího Navrátila, Josefa Hrubého, Vladimíra Novotného, Viktora Viktoru a podle svého vyjádření pomyslně i Raye Bradburyho.
Napsal pokračování románu Jiřího Navrátila Kamilův život po matčině smrti (Ranní sny). V rozhlase na stanici Vltava i jinde (Plzeň, České Budějovice) vytvořili Miroslav Buriánek, Alena Zemančíková a další podle jeho děl tři seriály (adaptace povídek i sekvencí z románů, mj. románu Smíš zůstat mrtev). Na internetu jsou dostupné jeho publikace Ivana z Macháčkovy ulice odmítá Brada Pitta (2004), Robinson v šumu příboje (2005) a Stvoření z jeskyně a jiné povídky (2005). Pro Tvar (asi 150 příspěvků) spolupsal Patvar a Stevensonovu biografii, pro deník Neviditelný pes realizoval přes tisíc příspěvků. Psal pro Literární noviny, Hosta (spíše výjimečně), Plz. literární život včetně Listů Ason-klubu (asi 600 příspěvků), celostátní Krajské listy, přílohu LUK, Hospodářské, Lidové a Pozitivní noviny, Čítárny, Centrum detektivky, Webmagazín Rozhledna, Knihovničku Čtyřlístek či Bohouška. Uveřejnil k tisícovce článků v papírových časopisech a tisku a poskytl na sedmdesát rozhovorů. Tvůrce pořadů o Daniilu Charmsovi, Kozmovi Prutkovovi, Jerzy Wittlinovi či Paulu Johnsonovi. Formou Románů zdarma[3] uveřejnil autobiografickou prózu o lásce Haraš a divadelní adaptaci Wolf tu bednu zatluče podle známé pasáže z Pulp Fiction. Společnost Pine Tree Enterprises vydává jeho knihy na Slovensku, kde rovněž spolupracuje s magazínem Ilegalit.
Roku 2013 vytvořil pro internetový magazín Dobrá adresa parafrázi stejnojmenné povídky Richarda Mathesona Duel, ve které je cyklista ostrakizován záhadnou cyklistkou. Věrnou parafrází klasického dobrodružství námořníka Pepka je Jeden milion dolarů tomu, kdo přepere barmanku Joriku (rovněž Dobrá adresa), kde miliardáře Mačkala nahradil miliardář Kellner. V září 2019 zveřejnilo dvojčíslo Dobré adresy (7–8) celkem 24 jednostránkových dílů Fenclovy komiksové parodie Jožo z Marsu aneb Zakletá Zuzů. Pro Psí knížku parafrázoval i Herbertův román Fluke.
Podle vlastního tvrzení Fencl nepsal na klávesnici nikdy jinak, než bříškem pravého ukazováku, byť rychle, jak se to naučil v dětství. V pubertě přešel z psacího písma na hůlkové, prý pod vlivem filmu Dotek medúzy, kde tak píše hrdina. S výjimkou Rakouska navštívil všechny okolní státy (Polsko a Slovensko vícekrát) a také Maďarsko, ale jinak odmítá jezdit do zahraničí. Fencl moderuje cyklus Záhady a záhadologové (hosty Pavel Toufar, dvakrát Otomar Dvořák, Arnošt Vašíček, dvakrát Stanislav Motl, egyptolog Miroslav Bárta, oceánolog Zdeněk Kukal, grafoložka Helena Baková, lékařka Zdeňka Ulčová-Gallová, etnolog Petr Janeček, Pavel Kroupa, genealožka Jana Kopečková, hledač pokladů Milan Z. Kučera, astrolog Jiří Kubík); pro cyklus Řeknu ti, co čtu připravil pořady o Foglarovi, Součkovi, Neffovi, Clarkovi či Bradburym. Řadu pořadů připravil pro Studijní a vědeckou knihovnu Plzeňského kraje.
Jeho strýcem je spisovatel Jiří Fencl, autor odborných knih.
Odkazy
Reference
- ↑ Databáze Národní knihovny ČR, Fencl, Ivo, 1964-
- ↑ Archivovaná kopie. vlakovaposta.webnode.cz [online]. [cit. 2010-12-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-13.
- ↑ http://www.romanyzdarma.cz/?autor=25
Externí odkazy
Osoba Ivo Fencl ve Wikicitátech
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ivo Fencl
- Ivo Fencl na Portálu české literatury
- Spisovatel Ivo Fencl o brakové literatuře a brakomilství
- Dvě tváře doktora Jekylla[nedostupný zdroj]
Média použitá na této stránce
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“