Izorytmie

Izorytmie, dříve isor(h)ytmie, isorytmika apod. (řecky ἴσος „stejný“ a ῥυθμός „časomíra“, tedy přibližně „stejný rytmický řád“), je jeden principů utváření motet ve 14. a 15. století. Nejčastější formou psanou izorytmickou technikou bylo moteto (odtud název izorytmické moteto).

Dějiny

Předchůdcem izorytmie, při nichž se opakují taleae pouze v tenoru, je izoperiodika moteta v ars antiqua. V ostatních hlasech zůstávají tytéž rytmické periody jako v tenoru.

Ačkoli samotný výraz pochází teprve z novodobého označení z počátku 20. století, kdy jej zavedl německý muzikolog Friedrich Ludwig, tento sazebný způsob popsal již Filip z Vitry ve svém traktátu Ars nova, a byly to také jeho skladby, v nichž se objevuje první použití izorytmie. Zvláště výrazně se dále izorytmie projevuje v motetech Guillauma de Machauta. Kromě toho se izorytmické struktury objevují také v mnoha tehdejších písňových a mešních kompozicích.

Ve 20. století byla izorytmie znovuobjevena a v některých svých skladbách ji použili např. Anton Webern, Igor Fjodorovič Stravinskij či Witold Lutosławski. V oblasti jazzové hudby se na tuto techniku přímo specializuje švýcarský klavírista Christoph Stiefel.

Charakteristika

1) První notová osnova představuje původní gregoriánská kantofirmální melodie z první antifony prvního společného nokturna apoštolů In omnem terram exivit sonus eorum (Jejich hlas naplnil celou zemi). Noty užité v tenoru jsou označené červeně.
2) Druhá notová osnova: izorytmický tenor notovaný v menzurální notaci. Čísla 1-3 a závorky označují tři rytmicky identické sekvence (taleae). Tři mensurní znaménka na začátku definují vzorec diminuce – určují odpovídající tempus perfectum cum prolatione maior, tempus imperfectum cum prolatione minor a tempus imperfectum cum prolatione minor. (V rukopise se tato znaménka nacházejí až na konci řádku, společně s repetičním znaménkem.)
3) Osnovy 3-5 představují zkrácenou transkripci do moderní notace. Každý řádek představuje jednu plnou repetici tenoru (color), včetně tří taleae v nich obsažených, čímž dostávají devítidílnou formu. (Zde je uvedeno pouze několik prvních not každého coloru.) Tři mensurační znaménka v horní řádce odpovídají změnám taktového předznamenání (9/8, 3/4, 2/4). V každém coloru se trvání každé noty zkracuje o 2/3 hodnoty/délky.

Izorytmie spočívá ve vytvoření tzv. ordo – opakování rymického (talea) a melodického schématu (color), či jen jednoho z nich. To spočívá v opakování částí jedné rytmické struktury, přičemž se zpravidla mění výška tónů. Opakovaný rytmický vzorec se pak nazývá talea (ze starofranc. taille – „úsek“, „díl“ apod.). Ten obvykle koresponduje se strofickou formou textu. Tento vzorec nemusí být vždy přísně dodržován ve všech hlasech, objevuje se především v cantofirmálních hlasech, tj. v tenoru a kontratenoru. Odpovídající melodický úsek se nazývá color (z lat. color – „barva, tonus“). Zvláště pak v izorytmickém motetu 14. a 15. století, které je považováno za vrchol období ars nova, se taleae a colores nepoužívaly identicky, nýbrž melodické a rytmické fáze byly vzájemně přesunuté a překrývaly se. U vícedílných motet se v závěrečné části často objevují diminuce a menzurální změny ve vrchním hlase.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Isorhythmie na německé Wikipedii.

Literatura

  • Friedrich Ludwig: Die mehrstimmige Musik des 14. Jahrhunderts. In: Sammelbände der Internationalen Musikgesellschaft Bd. 4 (1902/03), S. 16–69
  • Jon Michael Allsen: Style and intertextuality in the isorhythmic motet 1400–1440. (Dissertation) University of Wisconsin Press, Madison 1992
  • Laurenz Lütteken: Guillaume Dufay und die isorhythmische Motette. Gattungstradition und Werkcharakter an der Schwelle zur Neuzeit. (Dissertation) Wagner, Hamburg/Eisenach 1993, ISBN 3-88979-062-3

Média použitá na této stránce

Sub Arturo (In omnem terram) isorhythmic tenor.svg
Autor: Future Perfect at Sunrise, Licence: CC BY-SA 3.0
Structural diagram of the isorhythmic tenor of a late 14th century motet of the Ars Nova, "Sub arturo plebs – fons citharizantium – in omnem terram", by John Aleyn (Alanus), featuring threefold isorhythmic diminution.
  • First staff: preexisting Gregorian cantus firmus melody, from the first antiphon for the first nocturn of the commons for Apostles, "In omnem terram exivit sonus eorum" ('their voice has gone out into all the world'). Melody transposed one fifth up; notes used for the tenor marked in red.
  • Second staff: Isorhythmic tenor as notated in mensural notation. Numbers 1-3 and brackets indicate three rhythmically identical sequences (taleae). The three mensuration signs in the beginning define the pattern of diminution, indicating "tempus perfectum cum prolatione maiore, tempus imperfectum cum prolatione minore and tempus imperfectum cum prolatione minore, respectively. (In the manuscript these signs are in fact found at the end of the line, together with a repetition sign.)
  • Staves 2-5: Abbreviated transcription into modern notation. Each line represents one full repetition of the tenor (color), including the three talea in each, resulting in a nine-part structure. (Within each color, only the first few notes of each talea are rendered here.) The three mensuration signs in the line above correspond to the change in time signatures (9/8, 3/4, 2/4). In each color, the duration of each note is shortened by a factor of 2/3.
Source: Ursula Günther (ed.), The motets of the manuscripts Chantilly, Musée Condé 564 (lim 1074) and Modena, Bibl. estense, α.M. 5,24 (olim lat.568). American Institute of Musicology, 1965. (=Corpus Mensurabilis Musicae 39).