Izotopy jodu

Přírodní jod (53I) je tvořen jediným izotopem, 127I, což jej řadí mezi monoizotopické prvky. Bylo také popsáno 38 radioizotopů, s nukleonovými čísly 107 až 145, a řada jaderných izomerů tohoto prvku. Nejstabilnější radioizotopy jsou 129I (poločas přeměny 1,57×107 let), 125I (59,407 dne), 126I (12,93 d), 131I (8,025 dne) a 124I (4,176 d). Všechny ostatní mají poločasy kratší než 21 hodin, většina pod 20 minut. Radioizotopy s nukleonovým číslem 126 a nižším se většinou přeměňují beta plus přeměnou na izotopy telluru, zatímco u 128I a těžších radioizotopů převažuje přeměna beta minus na xenon.[1]

Významné radioizotopy

Radioaktivní izotopy jodu se souhrnně nazývají radiojod. Existuje jich velký počet, avšak využívá se jen menší část. Radiojod používaný v lékařství je převážně 131I.

Jod-129

Podrobnější informace naleznete v článku Jod-129.

Přeměna 129I na xenon se využívá v I-Xe datování.


Z mnoha izotopů jodu se v medicíně obvykle používají pouze dva: jod-123 a jod-131. Jelikož 131I vyzařuje beta i gama záření, lze jej použít v radioterapii i v zobrazovacích metodách. 123I, který není beta radioaktivní, je vhodnější k zobrazování štítné žlázy v nukleární medicíně i v dalších procesech a způsobuje menší škody v organismu pacienta. Ojediněle se v medicíně také používají jod-124 a jod-125.[2]

Jod-131

Podrobnější informace naleznete v článku Jod-131.

Jod-131 je beta radioaktivní izotop jodu, jeho záření má průměrnou energii 190 keV a maximální 606 keV a proniká tak 0,6 až 2,0 mm od místa absorpce. Toto záření lze použít například ke zničení hyperfunkční tkáně a také na odstranění zbytků tkáně po chirurgické léčbě Gravesovy-Basedowovy nemoci.

Jod-123 a jod-125

Podrobnější informace naleznete v článcích Jod-123 a Jod-125.

Jod-123 (poločas přeměny 13,2 hodiny) a (méně často) stabilnější jod-125 (poločas 59 dní), oba gama zářiče, se používají jako značkovače v nukleární medicíně k určení funkčnosti štítné žlázy. Neobvyklé výsledky mohou být způsobeny například Graves-Basedowovou nemocí.

Seznam izotopů

symbol
nuklidu		Z(p)N(n) 
hmotnost izotopu (u)
 		poločas přeměny[1]způsob(y)
přeměny[1]		produkt(y)
přeměny[3]		jaderný
spin[1]		reprezentativní
izotopové
složení
(molární zlomek)[1]		rozmezí přirozeného
výskytu
(molární zlomek)
excitační energie
107I5354?
108I5355107,943 48(39)36(6) msα (91 %)104Sb1
β+ (9 %)108Te
p (<1 %)107Te
109I5356108,938 15(11)93,5(3) µsp (99,99 %)108Te+1/2
α (0,01 %)105Sb
110I5357109.93524(33)#650(20) msβ+ (70,9 %)110Te
α (17 %)106Sb
β+, p (11 %)109Sb
β+, α (1,1 %)106Sn
111I5358110,930 28(32)2,5(2) sβ+ (99,9 %)111Te+5/2
α (≈0,1 %)107Sb
112I5359111,927 97(23)3,34(8) sβ+ (99,02 %)112Te+1
β+, p (0,88 %)111Sb
β+, α (0,10 %)108Sn
α (0,001 2 %)108Sb
113I5360112,923 64(6)6,6(2) sβ+ (>99,9 %)113Te+5/2
α (3,3×10−7 %)109Sb
114I5361113.92185(32)#2,1(2) sβ+114Te+1
β+, p (vzácně)113Sb
114mI265,9 keV[1]6,2(5) sβ+ (91 %)114Te+7
IC (9 %)114I
115I5362114,918 05(3)1,3(2) minβ+115Te+5/2
116I5363115,916 81(10)2,91(15) sβ+116Te+1
116mI400(50) keV3,27(16) µs-7
117I5364116,913 65(3)2,22(4) minβ+117Te+5/2
118I5365117,913 074(21)13,7(5) minβ+118Te-2
118mI104,0 keV[1]8,5(5) minβ+ (<100 %)118Te-7
IC (>0 %)118I
119I5366118,910 07(3)19,1(4) minβ+119Te+5/2
120I5367119,910 048(19)81,6(2) minβ+120Te-2
120m1I72,61(9) keV228(15) ns+1, +2, +3
120m2I320 keV[1]53(4) minβ+120Te-7
121I5368120,907 367(11)2,12(1) hβ+121Te+5/2
121mI2 376,9(4) keV9,0(15) µs
122I5369121,907 589(6)3,3(6) minβ+122Te+1
123I[4]5370122,905 589(4)13,223 5(19) hEC123Te+5/2
124I[4]5371123,906 209 9(25)4,176 0(3) dβ+124Te-2
125I[4]5372124,904 630 2(16)59,407(10) dEC125Te+5/2
126I5373125,905 624(4)12,93(5) dβ+ (52,7 %)126Te-2
β− (47,3 %)126Xe
127I5374126,904 473(4)Stabilní+5/21,000 0
128I5375127,905 809(4)24,99(2) minβ− (93,1 %)128Xe+1
β+ (6,9 %)128Te
128m1I137,850(4) keV845(20) ns-4
128m2I167,367(5) keV175(15) ns-6
129I[5]5376128,904 988(3)1,57(4)×107 rβ−129Xe+7/2Stopy[6]
130I5377129,906 674(3)12,36(1) hβ−130Xe+5
130m1I40,0 keV[1]8,84(6) minIC (84 %)130I+2
β− (16 %)130Xe
130m2I69,586 5(7) keV133(7) ns-6
130m3I82,3960(19) keV315(15) ns-
130m4I85,109 9(10) keV254(4) ns-6
131[4]5378130,906 124 6(12)8,025 2(6) dβ−131Xe+7/2
132I5379131,907 997(6)2,295(13) hβ−132Xe+4
132mI120 keV[1]1.387(15) hIC (86 %)132I-8
β− (14 %)132Xe
133I5380132,907 797(5)20,83(8) hβ−133Xe+7/2
133m1I1 634,1 keV[1]9(2) sIC133I-19/2
133m2I1 729,160(17) keV~170 ns-15/2
134I5381133,909 744(9)52,5(2) minβ−134Xe+4
134mI316,5 keV[1]3,52(4) minIC (97,7 %)134I-8
β− (2,3 %)134Xe
135I[7]5382134,910 048(8)6,58(3) hβ−135+7/2
136I5383135,914 65(5)83,4(10) sβ−136Xe-1
136mI640 keV[1]46,9(10) sβ−136Xe-6
137I5384136,917 871(30)24,5(2) sβ− (92,86 %)137Xe+7/2
β−, n (7,14 %)136Xe
138I5385137,922 35(9)6,23(3) sβ− (94,54 %)138Xe-2
β−, n (5,46 %)137Xe
139I5386138,926 10(3)2,280(11) sβ− (90 %)139Xe+7/2
β−, n (10 %)138Xe
140I5387139,931 00(21)860(40) msβ− (90,7 %)140Xe-4
β−, n (9,3 %)139Xe
141I5388140,935 03(21)430(20) msβ− (78,8 %)141Xe+7/2
β−, n (21,2 %)140Xe
142I5389141,940 18(43)222(12) msβ−142Xe
143I5390142,944 56(43)130(45) msβ−143Xe
144I5391143,949 99(54)>300 nsβ−144Xe
145I5392143,949 99(54)>407 nsβ−145Xe

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Isotopes of iodine na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d e f g h i j k l m Archivovaná kopie. www.nndc.bnl.gov [online]. [cit. 2017-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-22. 
  2. ↑ Augustine George; JAMES T LANE; ARLEN D MEYERS. Radioactive Iodine Uptake Testing. emedicine.medscape.com. Medscape, January 17, 2013. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ Stabilní izotopy tučně
  4. ↑ a b c d Používá se v nukleární medicíně.
  5. ↑ Používá se k datovaní událostí v rané historii Sluneční soustavy a také k datování povrchové vody.
  6. ↑ Kosmogenní radionuklid, také přítomen v radioaktivně kontaminovaných materiálech.
  7. ↑ Vzniká jako produkt přeměny 135Te, přeměňuje se na 135Xe, který v případě nahromadění ve větším množství způsobí jev známý jako xenonová otrava reaktoru.

Externí odkazy