Jáma Eliška
| Jáma Eliška | |
|---|---|
 | |
| Účel stavby | |
těžba černého uhlí | |
| Základní informace | |
| Výstavba | 1868–1870 |
| Zánik | 1968 |
| Poloha | |
| Adresa | Žacléř,  Česko |
| Souřadnice | 50°40′19,74″ s. š., 15°55′25,9″ v. d. |
| Další informace | |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Jáma Eliška (Elisabethschacht) byl černouhelný hlubinný důl v Žacléři na Žacléřsku. Byla založena v letech 1868–1870.
Historie
Jáma byla hloubena na dolové míře Marie-Elisabeth rodinou Gaberlovou. V roce 1860 byla prodána baronu Adolfu Silbersteinovi, který jámu nechal prohloubit v letech 1868–1870[1]. Jáma Eliška byla největším producentem černého uhlí. V polovině sedmdesátých let 19. století postihla uhelný průmysl odbytová krize, nejvíce těžaře barona Silbersteina. Jeho majetek byl v konkurzním řízení prodán. Majetek vlastnil nejdříve F. Stroussberg, později Žacléřský spolek, v roce 1881 majetek odkoupil Frankfurtský hypotéční a úvěrový spolek ve Frankfurtu nad Mohanem, v roce 1886 firma Erlanger a synové z Frankfurtu za 1 134 000 říšských marek. V roce 1898 byl důl prodán Západočeskému báňskému akciovému spolku (ZBAS).[2][3] Po ukončení druhé světové války byly doly ZBAS dány pod národní správu a od 1. ledna 1946 byly znárodněny a začleněny pod národní podnik Východočeské uhelné doly (VUD). V roce 1950 doly na Žacléřsku byly sloučeny[p. 1] a přejmenovány na Důl Jan Šverma.[4][5] Těžba byla ukončena na Dole Jan Šverma v roce 1992.
Jáma
Jáma obdélníkového profilu 7,0 x 2,5 m (světlý průřez 6,6 x 2,0 m) do hloubky 148 m.[6] Z ohlubně byla vyzděna cihlovým zdivem, dále byla ve výdřevě.[3] Začátkem 20. století byla lanovka mezi jámou Eliška a areálem jam Marie a Julie. Do roku 1920 byla těžba převedena jámy Marie a Julie. Jáma Eliška byla v letech 1920–1930 jámou vodní a částečně sloužila k větrání. V období druhé světové války (1939–1945) byla zrušena železniční vlečka a období 1945–1948 lanová dráha. Jáma Eliška v roce 1968 byla zlikvidována zasypáním.[7][8] Na jámě Eliška se uhlí třídilo ručně (tzv. suché třídění), vytříděná hlušina, která obsahovala velké procento uhelného prachu a uhelných proplástků, se ukládala na odval. To byl také důvod proč v šedesátých letech se odval vznítil a prohořel.[3]
Odkazy
Poznámky
Reference
- ↑ MAUER, Jiří; NOVOTNÝ, Karel; GAWOR, Franciszek. Hornictví na Žacléřsku. Žacléř: [s.n.], 2015. CZ.3.22/3.3.02/14.04269. S. 33 a 64.
- ↑ KONVIČKA, Vladislav. DĚJINY DOLOVÁNÍ UHLÍ A RUD. www.hornictvi.info [online]. [cit. 2016-08-21]. Dostupné online.
- ↑ a b c Hornictví na Žacléřsku ... c.d., s. 63.
- ↑ Nástin dějin uhelného hornictví v Podkrkonoší (3). www.zdarbuh.cz [online]. [cit. 2016-09-26]. Dostupné online.
- ↑ Z historie 400 let dolování černého uhlí ve Východních Čechách. www.bzs.cz [online]. [cit. 2016-09-26]. Dostupné online.
- ↑ Vlivy důlní činnosti. mapy.geology.cz [online]. Česká geologická služba [cit. 2016-09-26]. Dostupné online.
- ↑ Žacléř - hornický skanzen. www.turistika.cz [online]. [cit. 2016-09-30]. Dostupné online.
- ↑ Hornický skanzen Žacléř. www.hornickyskanzenzacler.cz [online]. [cit. 2016-09-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-08-12.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jáma Eliška na Wikimedia Commons - Hornický skanzen Žacléř
Související články
Média použitá na této stránce
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“