Ján Francisci-Rimavský

Ján Francisci-Rimavský
Narození	1. června 1822 Hnúšťa
Úmrtí	7. března 1905 (ve věku 82 let) Martin
Místo pohřbení	Národný cintorín
Povolání	básník, spisovatel, překladatel, novinář a politik
Politická příslušnost	Slovenská národná strana
Manžel(ka)	Amália Francisciová
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ján Francisci-Rimavský (vlastním jménem Ján Francisci, pseudonymy Janko Rimavský, Slavoľub, Vratislav Rimavský, 1. června 1822, Hnúšťa – 7. března 1905, Martin) byl slovenský spisovatel a státník, teolog, kulturně-osvětový pracovník, žurnalista, politik, redaktor, prozaik, teolog, překladatel a spolupracovník Ľudovíta Štúra a Štefana Marka Daxnera.^[1]

Život

Pocházel z rodiny krejčího. V letech 1830–1834 studoval latinskou školu v Ožďanech, v letech 1834–1849 na evangelickém lyceu v Levoči a v letech 1839–1843 v Bratislavě, kde se seznámil se Štúrem. V roce 1843 složil kandidátskou zkoušku z teologie, v letech 1845–1847 studoval na prešovském kolegiu.

Spolu s Daxnerem a Bakulinym se účastní liptovsko-mikulášského shromáždění.^[2]

Působil jako zástupce profesora na katedře řeči a literatury v Levoči, v revolučním roce 1848 organizoval národní gardy, za což byl odsouzen a vězněn, po propuštění se stal kapitánem slovenského dobrovolnického oddílu. Podle samotného Francisciho bylo toto vojsko symbolem toho, že Slováci vůbec ve světě existují, jak před Maďary, tak před Austrií.^[1]

Po revoluci pracoval v Banské Bystrici a v letech 1853–1859 jako župní komisař v Debrecínu.

V roce 1860 se stal členem královské místodržitelské rady v Budíně a světským představitelem slovenských evangelických církví v Uhersku.

V letech 1861–1863 byl šéfredaktorem Pešťbudínských vedomostí.

Byl předsedou dočasného výboru Matice slovenské a po jejím založení čestným podpřesedou.

V letech 1864–1865 byl županem liptovské župy.

Po roce 1868 byl penzionován, přestěhoval se do města Revúca, kde působil jako hlavní inspektor vyššího gymnázia.

V roce 1872 se přestěhoval do Martina, kde zůstal až do smrti, žil však v ústraní kulturního života. V letech 1870–1898 byl předsedou Kníhtlačiarskeho účastníckeho spolku. Své působení v knihtiskařském spolku popsal v díle Nákres povstania, ustrojenia, vyvinovania sa a výsledku účinkovania kníhtlačiarsko-účastinárskeho spolku v Turčianskom Svätom Martine a jeho kníhtlačiarne za prvých dvadsaťpäť rokov (1870 – 1894) jeho jestvovania.^[3]

Jeho manželkou byla Amália rozená Kasanická (1833–1876), jeho syn Miloslav Francisci působil jako hudební skladatel.

Tvorba

Svá první literární díla uveřejňoval v časopise Nitra, byl jedním z prvních autorů tvořících ve štúrovské slovenštině. Psal vlasteneckou lyriku (Ohlas, Svojim vrstovňíkom na památku, 1844), věnoval se ale i milostné poezii (Iskry zo zaviatej pahreby, 1889) a historické próze (Janko podhorský, 1844, Črty z doby moysesovskej, 1897, Vlastný životopis, 1904). Jako první také začal vydávat slovenské povídky a pověsti (Slovenskje povesti, 1845, Poviedky pre slovenské dietky, 1871). Překládal divadelní hry z angličtiny a němčiny, mimo jiné napsal dobovou parafrázi Shakespearova Zkrocení zlé ženy (pod názvem Láska zdolá všetko, 1871).

Věnoval se také recenzi a překládal také Wiliama Shakespeara, německého revolucionáře Henryho Börnsteina či polského dramatika Aleksandra Fredu.^[1]

Podle Encyklopedie spisovatelů Slovenska^[4] je těžištěm Francisciho tvorby poezie a próza, a patří k vůbec prvním projevům štúrovské spisovné češtiny (autoři dodávají, že v porevolučním období svůj talent již nerozvíjel). Sbíral slovenské lidové pohádky a jako první je i začal vydávat. Spolupodílel se na vydáních Dobšinského a Škultétyho sbírek. Jak uvádí L. Šutor, důvod proč je Francisciho tvorba méně známá je to, že ho zastínila jména jako Král, Botto, Sládkovič.^[5] V knize Dějiny slovenské literatury^[6] je osobnost Jana Francisciho zařazena k ostatní tvorbě do konce matičních let na pomezí romantismu a realismu. Autoři Dějin připomínají, že zatímco Štúr byl vedoucí osobností v Bratislavě, Francisci zase v Levoči (a nakonec tato osobnost nahradila i Štúra po jeho smrti).

Autoři oceňují jeho literární přínos především ve sbírání pohádek, písní a pověstí v Prostonárodním zábavníku (1842–1843) a následném vydání Slovenských pověstí (1845). To oceňují i ​​autoři rozhlasového profilu o Franciscimu a dodávají, že právě Francisci založil na Slovensku tradici pohádkových sbírek a žánr pohádky také teoreticky reflektoval.^[5] Autoři Dějin slovenské literatury^[6] dodávají, že právě pohádky tvořily pro Francisciho, ale i Janka Krále a Jana Botta „celou filozofii o nadání, mravním charakteru a touhách slovenského lidu“.^[1]

Francisciho díle je digitalizováno.^[7]

Filosofické a politické názory

Podle vlastního životopisu Francisci vystudoval kurz, kde se přednášely vysokoškolské předměty filozofické a teologické; řečtina, hebrejština a úvod do Nového zákona a jeho výkladu. Sám však dodává, že už tehdy byla jeho pozornost a pracovitost na jiné obrácena. Filozof Dalimír Hajko připomíná s návazností na Varrossovou, že Francisci i Daxner navazovali na tu ideově-politickou linii, kterou před revolucí představovaly názory Štúra a Hurbana v otázce filozofie dějin a vytvářely syntézu herderovského vlivu, mesianismu (skvělá budoucnost národů) ). Duch lidstva se projevuje prostřednictvím aktivity konkrétního národa, v jejímž rámci se objektivizuje, připomíná tento koncept Hajko.^[8] U Jana Francisciho můžeme rekonstruovat i otázku smyslu historického procesu. Francisci se ve svých pracích sice jen zřídka zmiňuje o pokroku přímo, tyto myšlenky však lze v jeho textech nalézt okrajově, a to v kontextu materiálního zabezpečení slovenského národa. Podle Dalimíra Hajka byl kontakt s německou klasickou filozofií u Francisciho pouze zprostředkován (pravděpodobně přes Štúra, což dokazuje i výše uvedený citát ze životopisu). Přesto lze konstatovat, že jádro rekonstruovaného filozofického odkazu Francisciho tvoří syntéza hegelovsky a herdovsky orientovaného pohledu na dějiny a společenský pokrok. To dokazují i ​​Francisciho názory na slovenské dějiny, když v souvislosti se Štúrem říká, že Slovanstvo a Slovenstvo zahynout nesmí, ale musí se rozvíjet v rámci historického vývoje člověčenství.

Hajko také poukazuje na Francisciho zdůrazňování nejen ducha národa, ale také „ducha lidstva“. To Francisciho také zařazuje do jakési třetí, syntetické alternativy v rámci štúrovského hnutí, do té kategorie štúrovců, kteří uvažovali nejen národně, ale částečně i internacionálně a humanisticky^[9].^[1]

Pocta

• Pomník Ján Francisci Rimavský, Hnúšťa^[10]
• Pomník Ján Francisci, Hnúšťa^[11]
• Pomník M.M. Bakulíny a J. Francisci Rimavský^[12]
• Hrob na Národním cintoríne^[13]

Matica slovenská (resp. Slovenský literární ústav Matice slovenské), připomněla Francisciho kulturně-literární, filozoficko-politický a historický odkaz na vědecké akci Janko Král a štúrovci v Novohradě a Hontě^[14], které bylo zorganizováno pod vedením docenta Júliuse Lomenčíka Lučenec. Matice slovenská si Francisciho 200. výročí připomíná také v jeho rodném městě Hnúšťa osazením pamětní tabule, výstavou a vědeckou konferencí.^[1][15]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ján Francisci-Rimavský na slovenské Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ján Francisci-Rimavský na Wikimedia Commons
• Některá Francisciho díla online