Ján Imro

div. gen. Ján Imro
Narození	24. března 1897 Kovačica Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	17. února 1990 (ve věku 92 let) Brezno Československo Československo
Místo pohřbení	Bratislava, Hřbitov u Kozí brány, sektor 11, hrob 48
Národnost	slovenská
Povolání	voják
Ocenění	Odznak Československého partyzána (1947)
Nábož. vyznání	evangelické
Choť	Anna Viola Kubanyová
Děti	Ján Svetozár Imro, Branislav Radovan Imro, Igor Ondrej Imro
Rodiče	Ondrej Imro a Zuzana Vereská
Příbuzní	sestra, dvě nevlastní sestry a nevlastní bratr
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Div. gen. Ján Imro (24. března 1897 Kovačica – 17. ledna 1990 Brezno) byl československý legionář, důstojník slovenské národnosti a příslušník československé zahraniční armády později perzekvovaný komunistickým režimem.

Ján Imro se narodil 24. března 1897 v Kovačici ve vojvodinské části Banátu v rodině Ondreja Imra a Zuzany rozené Vereské. Vystudoval klasické gymnázium s maďarskou vyučovací řečí v Szarvasi.

Ján Imro byl povolán do c. a k. armády v červnu 1915. Absolvoval poddůstojnickou školu, do března 1916 působil jako instruktor a poté byl ve funkci velitele čety odvelen na ruskou frontu. Působil spíše v zázemí a v srpnu téhož roku byl převelen na frontu rumunskou. V říjnu utrpěl zranění a po dvou měsících rekonvalescence se vrátil zpět na frontu ruskou, kde do června 1917 působil jako velitel čety, později roty. Následně byl jako pozorovací důstojník a velitel čety přesunut na frontu italskou, kde 18. srpna 1917 zběhl. K 1. listopadu téhož roku podal přihlášku do Československých legií a v březnu 1918 byl zařazen do československého pracovního praporu, v květnu pak jako velitel čety do 33. československého pluku střeleckého. V září se zúčastnil bojů u Doss Alto. V prosinci 1918 se v hodnosti nadporučíka vrátil do Československa.

Po návratu do vlasti se Ján Imro na jaře 1919 zúčastnil bojů s Maďary. Do roku 1936 sloužil převážně v Bratislavě, poté působil jako pedagog na škole pro důstojníky pěchoty v záloze v Banské Bystrici. Během Všeobecné mobilizace v roce 1938 byl povolán na hlavní štáb československé armády do Vyškova a následně Prostějova. V říjnu 1938 velel pochodovému praporu v Banské Bystrici, do prosince pak působil ve funkci zástupce Jana Smolky, velitele praporu Stráže obrany státu v Lučenci, a též jako styčný důstojník delimitační komice v Pukanci. Do rozpadu Československa pak působil jako instruktor branné výchovy a přidělenec u oblastního velitelství Hlinkovy gardy v Bratislavě. Dosáhl hodnosti majora.

Po vzniku Slovenského štátu převzal velení sboru v Banské Bystrici a uskutečnil jeho reorganizaci na Vyšší velitelství. V květnu 1939 se stal velitelem pluku ve Zvolenu, v srpnu velitelem druhé divize v Popradu. Po napadení Polska byl z této funkce odvolán a ustanoven velitelem rychlé skupiny v Humenném. K 31. říjnu 1939 začal organizovat vznik Vojenské akademie v Banské Bystrici, následně zastával různé velitelské, inspektorské a pedagogické funkce. Tažení do Sovětského svazu se neúčastnil. Během jara 1944 se přidal k odbojovým důstojníkům, ale než samotné Slovenské národní povstání vypuklo, byl odvelen na území Itálie, kde po Ladislavu Bodickém převzal v červenci téhož roku velení nad 2. technickou divizí. Chtěl realizovat plán přechodu celé jednotky ke Spojencům, ale zejména díky vzdálenosti od samotné fronty se ukázal nerealizovatelným. Proto nakonec přešel v prostoru Florencie sám. V srpnu 1944 již působil v Londýně, kde žádal o návrat na Slovensko, kde chtěl pomoci s povstáním. Nebylo mu vyhověno a stal se členem štábu pro vybudování československé branné moci. V závěru roku byl na stáži u Československé samostatné obrněné brigády a následně působil jako přednosta výcvikové skupiny. Na území Československa se vrátil v dubnu 1945 v hodnosti plukovníka.

Po skončení druhé světové války zastával Ján Imro funkci velitele 2. divize a následně 8. sboru v Banské Bystrici. K 1. červnu 1945 dosáhl generálské hodnosti. V srpnu téhož roku byl velení zbaven a odeslán na dovolenou. Do služby se vrátil po roce a zastával post 2. podnáčelníka hlavního štábu v Praze. V listopadu 1947 vystoupil z Komunistické strany Československa. Od prosince téhož roku působil jako velitel sboru v Plzni a od září 1948 v Brně. Stál čestnou stráž u rakve zesnulého Edvarda Beneše. V dubnu 1949 bylo proti němu na základě udání zahájeno komunistickou mocí disciplinární řízení, v důsledku kterého byl zbaven hodnosti (divizního generála) a snížením příjmů. V červnu 1949 byl přeřazen do výslužby, vystěhovaný z bytu v Brně, jeho pobyt v Bratislavě označen za nežádoucí. Byl nucen se s rodinou odstěhovat do Dolného Kubína, později do Sučan. Podařilo se mu získat práci v Matici slovenské v Martině, kde pracoval jako knihovník, pomocný redaktor, překladatel a tlumočník. I odsud ale byl z rozkazu komunistické moci vyhozen a byl nucen pracovat jako pomocný dělník ve stavební firmě. I zde nakonec využil své jazykové znalosti a překládal německé a italské texty. Rehabilitován byl v roce 1965. Přestěhoval se do Brezna, kde zemřel zapomenutý 17. ledna 1990. Pohřbený je na hřbitově u Kozí brány v Bratislavě, sektor 11, hrob č. 48.^[1]

• 1919 Československý válečný kříž 1914–1918
• Československá revoluční medaile
• Československá medaile Vítězství
• Italský válečný pamětní kříž
• Medaglia della Fatiche di Guerra
• Medaglia della Unita di Italia
• 1945 Řád Slovenského národního povstání I. třídy
• 1946 Pamětní medaile československé armády v zahraničí
• Řád bratrství a jednoty I. třídy
• Odznak Československého partyzána

• Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945.. Praha: Ministerstvo obrany ČR - AVIS, 2005. 350 s. Dostupné online. ISBN 80-7278-233-9. S. 112. 

• Detail legionáře Jána Imra na stránkách Legie 100
• Imro, Ján na stránkách Válka.cz
• Generál Ján Imro na stránkách Spolku pro vojenská pietní místa