Ján Marták

PhDr. Ján Marták, CSc.
poslanec Slovenské národní rady
Ve funkci:
1969 – 1971
poslanec Federálního shromáždění (SN)
Ve funkci:
1969 – 1971
Stranická příslušnost
ČlenstvíHSĽS
KSS (KSČ)

Narození10. srpna 1903
Dolné Srnie
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí24. října 1982
Bratislava
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
ChoťMária Rázusová
Lýdia Manicová
DětiJán Marták
Alma materUniverzita Komenského
Profesepolitik a spisovatel
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Ján Marták (10. srpna 1903 Dolné Srnie24. října 1982 Bratislava[1]) byl slovenský a československý literární historik, kritik, publicista, překladatel, organizátor divadelních spolků, teatrolog a politik Komunistické strany Slovenska, poslanec Slovenské národní rady a Sněmovny národů Federálního shromáždění na přelomu 60. a 70. let. Dlouholetý funkcionář Matice slovenské.

Biografie

Narodil se do chudé rodiny. V letech 19091915 navštěvoval evangelickou školu v rodné obci a měl pak jít do učení na řemeslníka. V roce 1917 ovšem nastoupil do maďarskojazyčné reálné školy v Novém Mestě nad Váhom. Po vzniku ČSR následujícího roku tato škola byla zrušena a v letech 19181921 proto studoval na československém reálném gymnáziu v Trenčíně a v letech 19211925 středoškolská studia završil na reformním reálném gymnáziu v Novém Mestě nad Váhom. Zde získal důkladné jazykové vzdělání a průpravu z humanistických oborů. Už koncem gymnazijních studií se angažoval v literárních studentských kroužcích a uveřejnil svá první díla. Stal se rovněž členem místního odboru Matice slovenské.[2]

V letech 19251931 studoval filozofii, slovenštinu a francouzštinu na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. V dizertační práci se zabýval osobností básníka Jána Botta. Jeho manželkou byla Mária Rázusová, dcera slovenského politika Martina Rázuse. V letech 19331959 (s přestávkou v letech 1944–1945) pracoval v centrále Matice slovenské v Turčianském Svätém Martinu, nejprve jako referent literárně-historického a pedagogického odboru, později i jako referent a zástupce tajemníka pro personální a administrativní záležitosti. Redigoval knižní edice Matice slovenské jako Čítanie študujúcej mládeže, Čítanie pre meštianske školy, Prekladová a Pokroková knižnica, Pedagogický zborník, Spisy Pedagogického odboru Matice slovenskej, Spisy Martina Rázusa a časopisy Slniečko a Slovensko. Připravil vydání výboru z díla Jozefa Škultétyho, Jaroslava Vlčka a Janka Jesenského. Kromě toho sám publikoval studie a články na kulturní témata. V roce 1938 vydal knihu Útok na spisovnú slovenčinu 1847–1848 a jeho cieľ.[2]

V práci na vedoucích postech v Matici slovenské pokračoval i za Slovenského státu. Jako člen místopředseda její správní rady vstoupil do HSĽS. V roce 1944 se ovšem zapojil do Slovenského národního povstání, po porážce povstání ustoupil do hor a přešel do osvobozených Košic, kde pracoval pro pověřenectví školství. V dubnu 1945 převzal z pověření Slovenské národní rady správu Matice slovenské a v srpnu 1945 byl zvolen řádným správcem této instituce. Na tomto postu setrval až do roku 1959, zároveň působil jako předseda Slovenské národní knihovny v Martině. Angažoval se i v dalších organizacích. V letech 1946–1949 byl členem československého Slovanského výboru a v téže době i členem Československého výboru obránců míru. Během únorového převratu v roce 1948 byl členem Akčního výboru Národní fronty v Matici slovenské, který přebíral moc do rukou komunistického režimu. Působil pak v Matici v době, kdy její postavení bylo kvůli centralistickým tendencím československé vlády omezeno na ryze knihovnické a ediční počiny. V roce 1959 byl donucen odejít z Matice pro obvinění z buržoazního nacionalismu. Roku 1961 přesídlil do Bratislavy. Pracoval pak v Ústavu slovenské literatury při Slovenské akademii věd coby vedoucí divadelního odboru, později odboru starší slovenské literatury.[2]

Během 60. let se postupně vracel do veřejných funkcí. V letech 1960-1961 byl šéfredaktorem listu Slovenské divadlo, roku 1961 byl jmenován předsedou Státní zkušební komise na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Po smrti manželky se oženil s Lýdií Manicovou. V roce 1964 získal pamětní medaili k výročí SNP, roku 1968 získal Řád práce. Za pražského jara roku 1968 byl opět jmenován správcem Matice slovenské, kterou se snažil znovu proměnit na kulturní a politickou organizaci celonárodního významu. Tyto plány byly po nástupu normalizace ovšem utlumeny. Na postu správce Matice setrval do března 1972, pak odešel do penze.[2]

Po provedení federalizace Československa usedl v lednu 1969 do Sněmovny národů Federálního shromáždění. Do federálního parlamentu ho nominovala Slovenská národní rada. Ve FS setrval do konce funkčního období, tedy do voleb roku 1971.[3]

Odkazy

Reference

  1. Ján Marták [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-03-31]. Dostupné online. 
  2. a b c d Parenička, Pavol: Biografické súradnice Jána Martáka [online]. snk.sk [cit. 2012-03-31]. Dostupné online. (slovensky) [nedostupný zdroj]
  3. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-03-31]. Dostupné online. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“