Ján Mlynárik

Prof. PhDr. Ján Mlynárik, CSc.
poslanec Federálního shromáždění (SN)
Ve funkci: 1990 – 1992
Stranická příslušnost
Členství	KSS (KSČ) VPN (1990-91) ODÚ-VPN (1991-)
Narození	11. února 1933 Fiľakovo Československo Československo
Úmrtí	26. března 2012 (ve věku 79 let) Praha Česko Česko
Alma mater	Univerzita Karlova
Profese	politik, pedagog, historik a učitel
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Ján Mlynárik (11. února 1933 Fiľakovo – 26. března 2012 Praha) byl český a slovenský historik a vysokoškolský pedagog, za normalizace signatář Charty 77, po sametové revoluci československý politik, poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění za Verejnosť proti násiliu, později za ODÚ-VPN.

Narodil se v rodině kováře. Maturoval v roce 1952 na gymnáziu v Lučenci, v roce 1957 absolvoval historii na Filozofickoé fakultě Univerzity Karlovy, poté v letech 1957-1959 učil historii na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě a v letech 1959-1969 na Akademii muzických umění v Praze. V 60. letech patřil mezi reformní komunisty. Antonín Novotný ho v roce 1964 pokáral za jeho názory. Spory ale měl i s Gustávem Husákem, který ho označil za čechoslovakistu, na což Mlynárik reagoval s tím, že je proti všem extrémistickým -ismům, čechoslovakismu i separatismu.^[1] Zároveň ale ve veřejných debatách v druhé polovině 60. let obhajoval první československou republiku pro její demokratický charakter, čímž se dostal do sporu s některými národovecky orientovanými slovenskými veřejnými činiteli (Gustáv Husák, Miloš Gosiorovský). Na jaře 1968 pak kritizoval výroky komunistických slovenských zastánců federalizace jako Vladimír Mináč, kteří snižovali význam demokratizačního hnutí.^[2]

Po roce 1968 musel odejít z vysoké školy. Byl vyloučen z KSČ a do roku 1981 pracoval jako kulisák v Národním divadle v Praze a později jako topič v pražské kavárně Slavia. Mezi prvními podepsal Chartu 77.^[1] Patřil mezi nepočetné signatáře Charty z řad Slováků, sám ale žil v Praze.^[3]

V 50. a 60. letech se zabýval především historií sociálních zápasů na Slovensku v meziválečném období (Štrajkové boje na Slovensku I-III, 1959–65; Revolučné hnutie nezamestnaných na Slovensku v rokoch 1918–38, 1968). Od 70. let se věnoval problematice odsunu německého obyvatelstva z ČSR, historií česko-slovenských vztahů (Česká inteligencia na Slovensku 1918–38, Kolín nad Rýnem 1987) a osobností M. R. Štefánika (Cesta ke hvězdám a svobodě, 1991).

V roce 1981 byl na třináct měsíců uvězněn a pak vypovězen do Spolkové republiky Německo. V Mnichově pracoval na volné noze pro Radio Free Europe, BBC a Deutschlandfunk. Jako historik a esejista (Danubius) kritizoval poválečné vysídlení Němců z Československa.^[4] V roce 1990 se vrátil do Prahy, kde převzal post docenta na Filozofické fakultě UK. Své studie, články a dokumenty k dějinám čs. historiografie z let 1969–89 shrnul v souboru Diaspora historiografie (1998).^[1]

Angažoval se i v politice. Ve volbách roku 1990 zasedl za VPN do slovenské části Sněmovny národů (volební obvod Středoslovenský kraj). V roce 1991, v souvislosti s rozkladem VPN, přestoupil do poslaneckého klubu jedné z nástupnických formací ODÚ-VPN. Ve Federálním shromáždění setrval do voleb roku 1992.^[5] V parlamentu byl zastáncem restitucí majetku zkonfiskovaného komunistickým režimem. Odmítal slovenský nacionalismus a podal trestní oznámení proti slovenskému nacionalistovi, který popíral holokaust.^[1]

Po rozdělení československé federace zůstal v Praze. Od roku 1993 byl předsedou Svazu Slováků v Česku. V roce 1998 obhájil před Vědeckou radou Filozofické fakulty profesuru novodobých českých a slovenských dějin.^[1]

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ján Mlynárik
• Ján Mlynárik v parlamentu Archivováno 29. 10. 2015 na Wayback Machine.