Jára Kohout

Jára Kohout
Jára Kohout (komik)
Rodné jméno	Jaroslav Kohout
Narození	9. prosince 1904 Praha
Úmrtí	23. října 1994 (ve věku 89 let) Praha
Místo pohřbení	Vyšehradský hřbitov
Příbuzní	Jan Kohout (sourozenec)
Významné role	Na tý louce zelený (1936), Falešná kočička (1937)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jára Kohout, vlastním jménem Jaroslav Kohout (9. prosince 1904 Praha^[1] – 23. října 1994 Praha) byl český filmový herec a zpěvák. Za svůj život hrál asi v 54 českých filmech, z toho jen ve čtyřech po druhé světové válce do roku 1948, kdy emigroval. Odešel nejprve do Německa a Francie, později přesídlil do USA. Patřil mezi nejoblíbenější filmové herce 1. československé republiky, i v těžkých podmínkách v emigraci se nakonec dokázal prosadit a i v USA se stal velmi populárním. Po sametové revoluci se dne 3. dubna 1990 vrátil po 42 letech emigrace zpět do vlasti, kde také zemřel.

Život

Narodil se v dobře situované rodině, od dětství se učil tanci a hře na housle, již od sedmi let hrál ochotnicky divadlo. Jeho otec si však vůbec nepřál, aby byl divadelníkem, a nechal ho vyučit zubním technikem. Jára se pak této profesi ještě po několik let věnoval, přičemž po večerech hrál divadlo. Za svůj život hrál v mnoha a mnoha pražských kabaretech, až se na jednom studentském večírku náhodou seznámil s Ferencem Futuristou, který ho přizval k vystupování společně s jeho bratrem Emanem Fialou. Tato spolupráce posléze trvala plných devět let. Vystupovali v různých kabaretech a zábavních podnicích po celé Praze a byli všichni velice populární. V těchto letech natočil také několik gramofonových desek. Kromě toho také natáčel filmy. Zpočátku hrál v němých filmech, po vzniku zvukového filmu vystupoval i v muzikálových filmech a filmových operetách. Zavedl se také jako úspěšný komediální herec. V roce 1935 Jára koupil smíchovské Švandovo divadlo, v roce 1938 pak od emigrující dvojice V+W (Jiří Voskovec & Jan Werich) odkoupil celé Osvobozené divadlo i s herci a inventářem a přejmenoval jej na Divadlo U Nováků. Doba okupace byla ale pro něho osobně velice problematická, kompromitoval se v několika rozhlasových skečích^[2], což ale stejně nezabránilo tomu, aby nebyl posléze zatčen a uvězněn v Pankrácké věznici. Z vězení ho prý nakonec dostal jeden příslušník SS, který měl rád jeho filmy. Ani po válce to neměl nijak jednoduché, divadlo mu bylo zestátněno a on v něm nesměl vystupovat. Živil se pak jako estrádní umělec po zájezdech, vystupoval i na Slovensku. Po válce si zahrál už jen ve 4 filmech.

V noci z 2. na 3. října 1948 během pohostinského představení hry Na tom našem dvoře pro celníky v Aši emigroval o přestávce před druhým dějstvím v masce kohouta spolu se svojí ženou Mimi a jejich dcerami Alenou, Zuzkou a dvouletou Danielou do západního Německa.^[3]

V emigraci

Život v emigraci zpočátku nebyl vůbec jednoduchý, zprvu musel jezdit po různých utečeneckých táborech v Německu, kde bavil české krajany, poté na pozvání francouzského rozhlasu odjel i s rodinou do Francie, kde vystupoval ve známém pařížském podniku El Monico na Place Pigalle. Tehdy zde s ním vystupovala např. Édith Piaf, Josephine Bakerová či Yves Montand. Potom dostal od Pavla Tigrida pozvánku na účinkování v rádiu Svobodná Evropa v Mnichově (RFE). Zde ale nevydržel dlouho a přestěhoval se do americké pobočky RFE v New Yorku v USA, kterou vedl Ferdinand Peroutka. V USA vystupoval pro krajany, hrál několik drobných postaviček ve filmu, účinkoval i v reklamě, zahrál si na Broadwayi mimo jiné i s Barbrou Streisandovou. Uskutečnil i několik cest za krajany do Austrálie.

Kariéra ve Svobodné Evropě

Ihned roku 1951 pomáhal zakládat českou redakci Svobodné Evropy. Byl obsazován do různých rozhlasových her. Dne 17. listopadu 1952 se ale již objevuje ve Spojených státech. Pak se ale do Svobodné Evropy vrací jako rozhlasový redaktor a herec, ve svých pamětech vzpomíná i na setkání s různými emigranty.^[4]

Po návratu do vlasti

Po Sametové revoluci se dne 3. dubna 1990 vrátil po 42 letech emigrace zpět do vlasti, zahrál si epizodní role i v několika nových českých filmech, vystupoval v rozhlase i v televizi, stihl se i znovu oženit s o 60 let mladší ženou, se kterou pak i veřejně vystupoval. Zemřel v Praze na rakovinu prostaty.

Paměti

Své memoáry vydal pod názvem Hop sem, hop tam ve švýcarském nakladatelství KONFRONTATION SA v Curychu v roce 1977. Po roce 1989 vyšly i v Praze.

Česká filmografie

Před převratem 1948

• 1922 – Venoušek a Stázička
• 1926 – Vdávala se jedna panna
• 1926 – Prach a broky
• 1928 – Modrý démant
• 1928 – Ve dvou se to lépe táhne
• 1929 – Neviňátka
• 1930 – Utrpení šedé sestry
• 1931 – Miláček pluku
• 1934 – Poslední muž
• 1934 – Tři kroky od těla
• 1934 – Život je pes (německy)
• 1934 – Z bláta do louže
• 1935 – Vdavky Nanynky Kulichovy
• 1935 – Naši herci coby pouliční zpěváci
• 1935 – Král ulice
• 1935 – Barbora řádí
• 1935 – Jedenácté přikázání
• 1936 – Komediantská princezna
• 1936 – Lojzička
• 1936 – Na tý louce zelený
• 1936 – Uličnice
• 1937 – Důvod k rozvodu
• 1937 – Falešná kočička
• 1937 – Filosofská historie
• 1938 – Lucerna
• 1938 – Bílá vrána
• 1938 – Klapzubova XI.
• 1938 – Manželka něco tuší
• 1938 – Slávko nedej se!
• 1938 – Třetí zvonění
• 1939 – Děvče z předměstí anebo Všechno vyjde najevo
• 1939 – Kristián
• 1939 – Lízino štěstí
• 1939 – Mořská panna
• 1939 – Srdce v celofánu
• 1939 – U svatého Matěje
• 1940 – Dceruška k pohledání
• 1940 – Prosím, pane profesore!
• 1940 – Vy neznáte Alberta
• 1940 – Čekanky
• 1941 – Hotel Modrá hvězda
• 1942 – Host do domu
• 1942 – Městečko na dlani
• 1944 – Neviděli jste Bobíka?
• 1944 – Počestné paní pardubické
• 1947 – Parohy
• 1947 – Tři kamarádi
• 1947 – Čapkovy povídky
• 1948 – Polibek ze stadionu

Po převratu 1989

• 1994 – Ještě větší blbec než jsme doufali
• 1995 – Divoké pivo

Americká filmografie

• 1968 – What's So bad About Feelig Good ?
• 1971 – Projectionist, The
• 1982 – Comeback Trail, The

Odkazy

Reference

Literatura

• František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 162, 198
• Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 90, 158–160, 268–9, 412–3, 416, 514, 518, 524, 537, 577, 610, 629, 647, 652, 662
• Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 143, 166, 248, 251, ISBN 80-86182-51-7
• Stanislav Motl: Prokletí Lídy Baarové, Rybka Publishers, Praha, 2002, str. 116–7, 132, 137, ISBN 80-86182-61-4
• Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo, Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, str.65
• Jaromír Pelc: Zpráva o Osvobozeném divadle, Práce, Praha, 1982, 216 s.
• Jaromír Pelc: Osvobozené divadlo, Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Blíže in: [1]
• Karel Sedláček: Volá Svobodná Evropa, Archa 90 Praha, 1993.
• Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 54–5, 58, 72, 88, 119, 131, ISBN 80-85837-35-8
• Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 83, 151, 171, ISBN 978-80-7388-552-6
• Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 155, ISBN 80-85625-19-9

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jára Kohout na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jára Kohout
• Jára Kohout v Česko-Slovenské filmové databázi
• Jára Kohout v Internet Movie Database (anglicky)
• Jára Kohout v Galerii prvorepublikových herců
• Jára Kohout na Kinoboxu.cz
• Jára Kohout v pořadu Českého rozhlasu Hradec Králové Salon čas