Jídelní příbor

(c) David Jackson, CC BY-SA 2.0 uk
Renesanční cestovní příbor s pouzdrem, Francie, 16. století
Luxusní stříbrný příbor z konce 19. století má dřevěný list na salát a lopatku na dort
Zleva: čínské dřevěné hůlky, čínská lžíce z rýžového porcelánu, kávová lžička, polévková lžíce, vidlička, nůž, rybí nůž
Moderní příbory z recyklovatelného plastu, povrchová úprava napodobuje kov, nože mají na čepeli pilku

Jídelní příbor, jiným termínem nazývaný stolní náčiní je sada nástrojů, které strávníci nebo i obsluhující personál používají při manipulaci s jídlem. Slouží k porcování a vkládání jídla do úst. Základními částmi příboru jsou lžíce, nůž a vidlička. Příbor může obsahovat i různé přídavné náčiní – různě tvarované nože, vidličky, kleště, otvíráky a páčidla. V asijském stolování a kuchyni jsou naopak běžné hůlky. Celkem se uvádí až 200 různých druhů náčiní.[zdroj?]

Historie

První nože, lžíce a vidličky jsou zdokumentovány z mladšího pravěku. Užívaly se v době bronzové a železné, nikoli však současně. Nože z kovů se zprvu odlévaly vcelku i s rukojetí, železné čepele byly vykovány již s trnem k nasazení do dřevěné rukojeti.[1] Ve starověku se jako hlavní jídelní nástroj lžíce, antické řecké a římské lžíce měly zajímavý design a mohl být ze stříbra. Variantně se s nimi k jídlu používal také nůž. Trojdílný příbor současného evropského typu se objevil během renesance v 16. století, běžně od konce 17. století. Nůž v příboru míval broušenou zahrocenou čepel, teprve v 19. století se objevily nože s tupou zakulacenou čepelí.

Materiály

Skleněný příbor s broušenými rukojeťmi, firma bratři Feixové, Albrechtice v Jizerských horách
1930–1940

Nejstarší příbory se zhotovovaly ze dřeva, železa nebo bronzu. Ve středověku se objevily rukojeti z kosti[2], často s okovanými rukojeťmi, v bohatších domácnostech ze stříbra, z broušených drahokamů nebo z mušlí. Od 18. století se rukojeti začaly dělat z porcelánu.[3] Železo je známo z archeologických nálezů také z prostředí vojenského. Snadno však podléhalo korozi), proto bývalo nahrazováno bronzem, slitinou s niklem nebo dalšími kovy. Luxusní lžíce a vidličky ze skla sloužily, podobně jako ty kostěné, ke konzumaci pokrmů s octem. Ve 20. století se začaly vyrábět i levné příbory z hliníku. V současnosti se používají většinou příbory z nerezové oceli. Upouští se od jednorázových plastových příborů, nahrazují je příbory z bambusu, dřeva aj. V České republice byl vydán zákon č. 243/2022 Sb., o omezení dopadu vybraných plastových výrobků na životní prostředí.

Západní vliv

Kompletní jídelní příbor ze tří částí (lžíce, nůž a vidlička) se používá především v kulturních oblastech vycházejících z tradice evropského kontinentu, které od 20. století převládly v celém světě. Odhaduje se, že evropským příborem jí asi 900 milionů lidí a asijské jídelní hůlky používá asi 1,2 miliardy lidí. Asi 4,2 miliardy lidí jí bez příboru rukama.[zdroj?]

Prostírání na stůl

Jídelní příbory jsou při prostírání umístěny vedle talíře po obou jeho stranách a nad ním podle pořadí podávaných chodů. Blíže talíři se pokládají ty části příboru, kterými se bude jíst později. Nůž (nože) a polévková lžíce se pokládají po pravé straně a podkládá se pod ně papírový ubrousek, pokud ten není stočen či jinak naaranžován na talíři. Na jednu stranu talíře se pokládají maximálně tři kusy příboru. Pokud je menu delší, přikládají se další příbory až během stolování. Nad talíř se klade dezertní vidlička nebo vidlička a lžička.

Umístění

Příbor se prostírá tak, aby byl snadno a okamžitě připraven ke konzumaci daného chodu pro praváky. To znamená, že je položen na správné straně a rukojetí nejblíže k ruce. Leváci musí počítat s tím, že mají příbor položen obráceně.

  • vidlička – vlevo od talíře, zuby nahoru
  • nůž – vpravo od talíře, ostřím k talíři
  • polévková lžíce – vpravo od talíře, dnem na stůl
  • dezertní příbor (dezertní vidlička, lžička) někdy čajová lžička nebo moka – před talířem

Některé další příbory se umisťují např. na pečivový talířek (dezertní nůž), podšálek (např. kávová či moka lžička) atp.

Speciální příbory

Rybí příbor

Vidlička rybího příboru má kratší, ale širší zuby, nůž je bez ostří (rybu obvykle nemusíme krájet), s hrotem na konci ostří. Pomocí tohoto nože stahujeme maso z kostí, jež přidržujeme vidličkou. Když máme čisté maso na jedné straně talíře a kostičky na straně druhé (nebo je dáváme na zvláštní odkládací talířek), položíme nůž šikmo na talíř, vidličku vezmeme do pravé ruky a s její pomocí jíme jak maso, tak příkrm. Můžeme si vypomoci kouskem chleba v levé ruce. Rybí příbor se dá nahradit dvěma velkými vidličkami. Každou kostičku, která vnikne do úst, vyjmeme pomocí vidličky: kosti stále klademe na jedno a totéž místo na talíři, pokud nemáme u ruky zmíněný odkládací talířek na kosti.

Příbory k sýru

Ke konzumaci tvrdého sýra se zakládá dezertní vidlička a nůž. Na měkký sýr postačí dezertní nůž. Sýr odkrojíme nožem, naneseme jej na kousek ulomeného chleba (který jsme eventuálně nejprve potřeli máslem) a celé sousto vkládáme do úst.

Jiné nástroje

Speciální nástroje se používají k pokrmům, které nejsou běžné, nebo ve společnosti, kde je jejich používání tradicí, zvykem. K neběžným patří nástroj na raky (vidlička se dvěma zahnutými háčky), příbor na hlemýždě (malé kleštičky a malá dvojzubá vidlička), příbor na ústřice (malý oboustranný nůž a malá trojzubá vidlička), lžička na vybírání morku z velkých kostí, držadlo se šroubem na drůbeží stehno a také nožík (páčidlo) obvyklé v USA na otevírání skořápek vlašských ořechů (nikoli k louskání).

Příbor na ovoce

K ovoci podáváme příbor na ovoce nebo příbor dezertní. Drobné ovoce, jako jsou maliny, ostružiny, lesní jahody a borůvky, jíme čajovou lžičkou. Jiné ovoce, jako jsou třešně, jahody, rybíz, angrešt nebo hroznové víno, jíme rukou. V tom případě přikládáme na stůl misku (fingerbowle) s vodou na omytí prstů. Ke konzumacu vinných hroznů bývá v některých zemích (např. ve Velké Británii) obvyklé servírovat nůžky určené k odstřihování stonku hroznu se třemi až deseti bobulemi.

Skládací příbor

Cestovní příbory se užívaly od 19. století, nejčastěji měly na společné rukojeti lžíci a vidličku nebo se rukojeti snímaly.

Asijská civilizace

V Asii jsou nejpoužívanějším jídelním nástrojem jídelní hůlky. Vyrábí se ze dřeva a mohou být zdobené různými ornamenty a znaky. Hůlky se zakládají buďto na speciální podstavec, nebo do nádoby k tomu určené. Dnes se kvůli západním fast food trendům vyrábějí i balené hůlky z plastu.

Odkazy

Reference

  1. VOKÁČOVÁ, Věra. Nože, lžíce, vidličky. Praha: UPM, 1982, s. 7–8.
  2. HOLČÍK, Štefan. Príbory. Bratislava: Tatran, 1982, s. 10, obr. 10.
  3. VOKÁČOVÁ, Věra. Nože, lžíce, vidličky. Praha: UPM, 1982, s. 89–95.

Literatura

  • ČESKO. Zákon č. 243, o omezení dopadu vybraných plastových výrobků na životní prostředí. Sbírka zákonů ČR. 2022, částka 112, s. 2788–2794. Dostupné také z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2022-243/
  • HOLČÍK, Štefan, ed. Príbory. 1. vyd. Bratislava: Tatran, 1982. 141 s. Knižnica priateľov výtvarného umenia, zv. 30.
  • KALOUSOVÁ, Pavla. Kuchyně a stolničení na šlechtických sídlech = Kitchens and table settings of the nobility = Küchen und Tafelkultur in Adelssitzen. Překlad Leigh Mitchell a Marie Hrdinová. 2. vyd. Plzeň: Ing. Pavla Kalousová, 2016. 395 s. ISBN 978-80-270-0341-9.
  • PINKOVÁ, Alice a PINKA, Karel. Stolování. Praha: Mona, 1986. 31 s. S. 10.
  • SALAČ, Gustav. Stolničení. 2. vyd. Praha: Fortuna, 2006. 217 s. ISBN 80-7168-752-9.
  • SCHMUTTERMEIER, Elisabeth. Metall für den Gaumen: Bestecke aus den Sammlungen des Österreichischen Museums für Angewandte Kunst: Schloss Riegersburg, Expositur des MAK, Waldviertel/NÖ., 7. April bis 28. Oktober 1990. Wien: Das Museum, ©1990. 135 s. ISBN 9783900688127.
  • ŠPAČEK, Ladislav. Dědečku, už chodím do školy: etiketa a etika pro děti od 6 let. 2. vyd. Praha: Euromedia Group, 2023. 99 s. Pikola. ISBN 978-80-242-9364-6.
  • ŠPAČEK, Ladislav. Etiketa pro holky a kluky: se slušností nejdál dojdeš. 1. vyd. V Praze: Mladá fronta, 2022. 210 s. ISBN 978-80-204-5808-7.
  • ŠPAČEK, Ladislav. Etiketa stolování: o dobrých mravech a dobrém jídle. 1. vyd. Praha: Euromedia Group, 2021. 362 s. Universum. ISBN 978-80-242-7617-5.
  • ŠPAČEK, Ladislav. Moderní etiketa. Praha: Euromedia Group, 2023. 361 s. Universum. ISBN 978-80-242-9001-0.
  • VOKÁČOVÁ, Věra. Nože, lžíce, vidličky: ze sbírek Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Praha: Uměleckoprůmyslové muzeum, 1981. 220 s.

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Cutlery.jpg
Autor: The weaver, Licence: CC BY-SA 3.0
Various cutlery
BiodegradablePlasticUtensils1.jpg
Knives, forks, and spoons made from a biodegradable starch-polyester material.

The photo has been realized using the photoelasticity method, an experimental method which gets a fairly accurate picture of stress distribution even around abrupt discontinuities in a material.

When a ray of plane polarised light is passed through a photoelastic material, it gets resolved along the two principal stress directions and each of these components experiences different refractive indices. The difference in the refractive indices leads to a relative phase retardation between the two component waves.

The setup used to photograph this photo was probably composed of:

  • A regular light source, with a quarter-wave plate installed to polarize the emerging light
  • A regular photo camera, with a quarter-wave plate installed in front of the lens

Light and camera being installed and oriented in the same direction, the two

quarter-wave plates were turned with the polarizing axis in the same direction.
Silberbesteck.jpg
Autor: TheDraco, Licence: CC BY-SA 3.0
Silberbesteck (Sterling Silber) 1904, Fa. Kirk & Son.
Vidlička a lžička- broušené sklo.jpg
Autor: Dobroš, Licence: CC BY-SA 4.0
Skleněný příbor, firma bratři Feixové, Jablonec nad Nisou 1930-1940
BLW Cutlery Set.jpg
(c) David Jackson, CC BY-SA 2.0 uk
Cutlery Set

1550-1600
France
Steel, iron-gilt, with leather iron-gilt case

This French travelling set of cutlery, dating from the second half of the 16th century contains a knife with pointed blade for skewering meat, an early fork and a skewer.

Owning fine cutlery in the 16th century was an outward sign of wealth, elegance and refinement. It was normal practice for everyone to carry their own cutlery, especially a knife, in a leather case. Cutlery remained individual and personalised.

The knife was the main eating implement in Europe until the middle of the 17th century. The basic form of the table knife, a single-edged blade more or less pointed, with a handle, has remained virtually the same since Antiquity, although the details of construction, shape and decoration have varied.

The survival rate also suggests that knives were not subjected to hard, repeated use. Although this knife is sharply pointed to enable it both to cut and skewer meat, fingers were used for much of the meal.

The fork was introduced in Europe via Italy where it was used for eating delicacies like sweetmeats. Its use did not become widespread until the late 15th century when nobles and wealthy merchants were its main market. France, Switzerland, Germany, The Netherlands, Britain and Scandinavia gradually adopted it as cutomary during the 17th century.

Until this time the fork was not considered essential for eating. Treatises warning people against touching food when one's fingers had already been in one's mouth may have contributed to a rise in standards of hygiene and the fork was the perfect tool to encourage this.

Salting Bequest