Jíl

Jíl
Vlhký jíl (Estonsko)
Zařazení	sedimentární
Akcesorie	křemen, živce, uhličitany, organické zbytky
Textura	jemnozrnná
Barva	žlutá, žlutošedá až modrošedá

Jíl je nezpevněná usazená hornina složená z více než 50 % jílovité složky. Tvoří ji jílové minerály, pelitové frakce s velikostí jednotlivých zrn pod 2 μm (resp. 4 μm). Hornina může mít různou barvu závisející na obsahu příměsí. Jíly s 25–75 % vápenaté příměsi jsou označovány jako slíny. Jíly s významnou příměsí kalcitu a písku se označují jako šlíry. Zpevněním jílu vzniká jílovec a jílovitá břidlice.

Jíl je tvořen jílovými minerály rozdělenými do různých skupin, kterými jsou například podskupina kaolinitu, skupina smektitu, skupina vermikulitu a dále smíševrstevné jílové minerály a další. Vyjma jílových minerálů obsahuje jíl častokrát i další složky jako jsou slídy, křemenný prach, další skupiny minerálů a organickou hmotu a fluidy. Pokud převažuje v jílovité hornině uhličitan vápenatý, hovoříme o vápnitém jílu, který byl dříve označován jako slín. Podle původu a složení se dělí na kaolinitické jíly, montmorillonitické jíly a illitové jíly.

Minerály jílové skupiny patří mezi fylosilikáty. Jsou velmi jemnozrnné a mohou být hydratované. Jsou strukturně podobné slídám. Jejich minerální struktura je složena z tetraedrů SiO₄ a oktaedrů XO₆ (kde X je Mg alebo Al)^[1]. Obě tyto vrstvy jsou různým způsobem spojeny pomocí atomů kyslíku. Do své struktury a mezivrstevních prostor mohou přijímat různé ionty nebo molekuly, což způsobuje jejich různorodé vlastnosti. Jíl kromě toho běžně obsahuje příměsi jiných minerálů, jako křemenná zrna prachové frakce.^[2] Běžná jsou též zrna živců, slíd, chloritu, glaukonitu a zejména uhličitanů. Někdy jsou součástí jílu i zrnka pyritu. Pokud nad jílovitou hmotou převažuje uhličitan vápenatý, sediment se označuje jako vápnitý jíl nebo slín.

Jíl zásadně mění své vlastnosti v přítomnosti vody, v suché podobě je jíl sypkou horninou. Přítomnost vody je značně závislá na stupni zpevnění. Nezpevněné jíly jsou plastické^[3], sypké jsou jen v případě, že byly vysušeny. Při styku s vodou mají tendenci nabývat, naopak při vysoušení se smršťují. Projevem smršťování jsou například bahenní praskliny. Jíl po vypálení tuhne. K vypálení může dojít i přírodními procesy, například při kontaktní metamorfóze, kdy vznikají tzv. porcelanity a kontaktní rohovce. Jíly mají po usazení až 80% pórovitost, při kompakci však zmenšují objem, lupínky jílovitých minerálů se stlačují a řadí se při tom rovnoběžně, díky vzájemné vazbě na atomární úrovni poté drží při sobě.^[4] Z chemického hlediska obsahují jílové sedimenty hlavně SiO₂, Al₂O₃ a H₂O. V menším množství i TiO₂, Fe₂O₃, FeO, CaO, MgO, K₂O, Na₂O a jiné^[3]. Mezi jejich nejtypičtější textury patří laminace nebo masivní textura. Laminace je typická pro časté změny sedimentačních podmínek, známá je například z čtvrtohorních jezerních varvitů. Jemnozrnné jílovité sedimenty mohou velmi dobře uchovávat zkameněliny, příkladem jsou kambrické burgesské břidlice. Barva jílů závisí na minerálních příměsích. Zatímco červená a fialová barva je způsobena přítomností trojmocného železa, zelenou barvu způsobuje dvojmocné železo.^[2]

Výskyt jílu je vázán na jejich vznik, který je spojen s mořskou sedimentací v rozsáhlých abyssálních plošinách, kam se drobné částečky dostávaly pomocí vodních toků (samozřejmě se můžeme setkat i s jíly vzniklými na pevnině). Vzhledem k vázání výskytu jílu na mořské prostředí je jeho hojné zastoupení i na území ČR, kde vznikl převážně v období druhohor až čtvrtohor.

Jíly jsou známy z celého světa, recentně vznikají ve všech známých sedimentačních prostředích. Mezi stratigraficky známé lokality s jílovými sedimenty patří například oblast Ruské tabule s tzv. Leningradskými modrými jíly s glaukonitem. Tyto horniny usazené v kambriu s maximální mocností asi 80 m jsou dodnes nezpevněné a obsahují četné fosilie. Podobně například paleogénní londýnské jíly z anglo-pařížské pánve obsahují množství zkamenělin fauny^[5]. V Čechách se jíly nacházejí blízko Žatce, Loun, v chebské a budějovické pánvi. Taktéž se vyskytují na jižní Moravě.

Jíly se používají jako ideální těsnicí vrstva v mokrém stavu, jelikož při nasycení vodou se stávají pro další vodu naprosto nepropustnými. Jíl je vhodný jako podklad pro přehrady, hráze či podklad pod skládky. Dále se používá v cihlářství, jako pojivo hliněných omítek, na dusané podlahy, k výrobě přírodního linolea, v hrnčířství a pro další keramické výrobky, k čištění vlny a suken a k výrobě žáruvzdorného vybavení jako například provizorní pec.

Dále se přimíchává do grafitu při výrobě tužek. Poměr jílu a grafitu určuje tvrdost tužky.

Určité druhy jílu se používají v medicíně jako léčivé prostředky pro pleť (například zelený jíl, který má údajně absorpční, antioxidační a čisticí vlastnosti). Může se také použít proti rezistentním bakteriím.^[6]

• MELKA, Karel; ŠŤASTNÝ, Martin. Encyklopedický přehled jílových a příbuzných minerálů. 1. vyd. Praha: Academia, 2014. 914 s. (Neživá příroda). ISBN 978-80-200-2369-8. 

• Obrázky, zvuky či videa k tématu jíl na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo jíl ve Wikislovníku