Jókai

Jókai (japonsky 妖怪 z 妖 – podezřelý a 怪 – nejistý^[1]), někdy také obake nebo bakemono^[2] je souhrnné označení pro nejrůznější strašidla, démony, šotky, kouzelná zvířata, přízraky a v širším pojetí pro jakýkoliv nevysvětlený jev v japonském folklóru.

Jókaiové jsou charakterizováni jako bytosti na pomezí – žijí na periferii, na mostech nebo rozcestích, objevují se během soumraku nebo svítání a nejsou ani lidé ani zvířata.^[2] Na rozdíl od kami mají často negativní charakterové vlastnosti a tropí neplechu ať už z neomalenosti nebo rozpustilosti. Buddhistickým démonům podobní rohatí zlobři oni mají z jókaiů nejzápornější charakter a nejhrubější chování.^[3] Ani oni ale nejsou vyloženě zlí a není třeba je při konfrontaci zabít, není-li to nutné.^[4] Hranice mezi těmito dvěma druhy bytostí je ale mlhavá – podle výkladu folkloristy Kunia Yanagity (1875–1962) mohou být jókaiové původem kami, kteří časem zdivočeli. Kazuhiko Komacu (* 1947) považuje jako hlavní rozdíl mezi nimi to, že kami jsou uctíváni.^[5] Pokud lidé začnou jókaie uctívat, může se stát kamim.^[3][6] Setkání s jedním jókaiem může být negativní v jedné situaci či regionu a pozitivní v jiné: v příbězích stařena z hor jamamba sice v divočině přepadá pocestné a krade dobytek, jindy ale sejde do vesnice a pomáhá rolníkům s prací na poli nebo přináší obchodníkům štěstí nákupem jejich zboží na trhu.^[7] Domácí šotek zašiki-waraši zase straší obyvatele přesouváním předmětů nebo rámusem, jeho přítomnost v domě ale přináší blahobyt.^[8] Pouhé vyobrazení některých jókaiů má přínášet štěstí nebo ochranu.^[9]

Během období Edo se jejich popisem, kategorizací ale i vymýšlením zabývali učenci a umělci, stali se součástí encyklopedií a vlastních bestiářů. Mezi ty nejznámější patří obrázkový svitek (emaki) Hjakkai Zukan Súšia Sawakiho z roku 1737 a Sekienova čtyřdílná série obrázkových knih (e-hon) s deskotisky Gazu Hjakki Jagjó vydaná mezi lety 1776–1784.^[10] Z obávaných a tabuizovaných démonů (např. častý umělecký motiv pandemonia z období Heian)^[11] se jókaiové stali mnohem všednějšími a lidé se čtením o nich a prohlížením jejich obrázků spíše bavili.^[12] Během období Meidži se objevila snaha o jejich racionalizaci a vědecké – tj. „západní“ – vysvětlení.^[13] Tím proslul především filozof Enryó Inoue (1858–1919).^[14]

Od druhé poloviny 20. století jsou bytosti jókai častým námětem japonských komiksů, filmů, animovaných seriálů a později také videoher.^[15] O to se postaral Šigeru Mizuki, autor úspěšného komiksu GeGeGe no Kitaró o chlapci jménem Kitaró, který je sám jókai, a o jeho nadpřirozených přátelích. Kromě komiksů Mizuki sestavil po vzoru Torijamy Sekiena encyklopedii jókaiů a psal o nich literaturu faktu.^[16] V roce 2002 vznikla internetová databáze jókaiů čítající přes 13 tisíc různých položek, která vzbudila velký zájem veřejnosti.^[17] Během pandemie covidu-19 se méně známý jókai jménem Amabie stal internetovým memem. Nejstarší zmínka o této mořské panně podobné příšeře (má ptačí hlavu s lidskými vlasy a tělo pokryté šupinami) pochází z roku 1846, kdy měla vyjít z moře a varovat obyvatele před blížící se nemocí. Bojovat s ní prý mohou tak, že budou malovat a šířit její podobiznu.^[12] Z tradice jókaiů lokálně spjatých s určitým místem vychází tvorba roztomilých maskotů juru-kjara, kteří se stali v prvním desetiletí 21. století populárním nástrojem propagace japonských památek, sídel, událostí či regionů.^[18] V roce 2020 se předměty s medvědím maskotem prefektury Kumamoto jménem Kumamon prodaly za 170 miliard jenů.^[19]

Jedním z čistě moderních jókaiů je Kučisake-onna – žena s rozpáranou tváří oslovující kolemjdoucí, která se poprvé objevila v městské legendě z prefektury Gifu v prosinci 1978. Rychle se však mezi školáky rozšířila s pomocí masmédií a v polovině roku 1979 už byla známá po celém Japonsku. Kučisake-onna se stala „reálnou“ hrozbou (děti se údajně bály chodit samy ze školy), na rozdíl od běžných jókaiů, kterých se už v urbanizovaném Japonsku nikdo neobával. Od 80. let zlidověla a začal jí být připisován mnohem starší původ.^[20]

• 
  Vodní goblin Kappa na ilustraci z Gazu Hjakki Jagjó
• 
  Liščí jókai Kicune na deskotisku z 19. století
• 
  „Sněžná žena“ Juki onna ze svitku Hjakkai Zukan Súšia Sawakiho (1737)
• 
  Lucernový jókai v ilustraci Hokusaie z jeho cyklu Sto příběhů
• 
  Část obrázkového svitku Svatba jókaiů neznámehé autora z 16.–17. století
• 

  (c) 厚生労働省ホームページ, CC BY 4.0
  Moderní užití jókaie jménem Amabie na grafice japonského ministerstva zdravotnictví (2020)
• 
  Zlobr oni, jeden z druhů jókaiů na závěsném svitku z období Edo

• Obrázky, zvuky či videa k tématu jókai na Wikimedia Commons
• Internetová databáze YoukaiDB vydaná Mezinárodním výzkumným ústavem japonských studií(japonsky)