Jacques Rivette

Jacques Rivette
Rodné jméno	Jacques Pierre Louis Rivette
Narození	1. března 1928 Rouen
Úmrtí	29. ledna 2016 (ve věku 87 let) 6. pařížský obvod
Příčina úmrtí	Alzheimerova choroba
Místo pohřbení	Montmartre
Alma mater	Lyceum Pierra Corneilleho
Povolání	filmový režisér, scenárista, filmový kritik, novinář, spisovatel, kameraman, filmový herec, herec, spisovatel literatury faktu a režisér
Manžel(ka)	Marilù Parolini
Ovlivněný	Fritz Lang Jean Renoir Alfred Hitchcock Jean Cocteau Henri Langlois … více na Wikidatech
Ocenění	Sutherlandova trofej (1962) Sutherlandova trofej (1969) Los Angeles Film Critics Association Award for Best Foreign Language Film (1991) Pardo d'onore
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jacques Rivette (1. března 1928 Rouen – 29. ledna 2016^[1] Paříž) byl francouzský filmový režisér, herec a filmový kritik.

Osobní a profesní život

Spolu s Jean-Luc Godardem patřil mezi experimentální představitele režie Francouzské nové vlny (Nouvelle vague).

Narodil se v Rouen. Roku 1950 se přidal k Ciné-Club du Quartier Latin a začal psát filmové kritiky pro malý filmový žurnál Gazette du Cinema. V tomto období natočil první krátkometrážní filmy Aux Quatre Coins (1950), Le Quadrille (1950) a Le Divertissment (1952). V roce 1952 začal přispívat do nejznámější francouzské kritické revue Cahiers du cinéma a s několika dalšími osobnostmi Éricem Rohmerem, Jean-Luc Godardem, François Truffautem, Claudem Chabrolem či Lucem Moulletem vytvořil základ Francouzské nové vlny.

Rivettova tvorba a profesionální vývoj se ubíraly nestandardními cestami, často bojoval o pouhou možnost točit, jeho filmy byly často nízkonákladové. Prvních dvacet let své tvorby patřil mezi filmový underground a lze ho zařadit mezi velké filmové experimentátory. Ve svých filmech s oblibou směšoval několik příběhů (romantický, mysteriozní, komický) a dával ve velké míře prostor herecké stylizaci. Na rozdíl od svých generačních souputníků však vždy používal pevný scénář, umožňoval však hercům textové improvizace.

Svou estetiku odvozoval v počátku z americké kinematografie, zejména ze snímků natočených režiséry, jako byli Robert Aldrich, Howard Hawks nebo Frank Tashlin.

Často zachycoval prolínání divadla, filmu a reality. Pro tvrdošíjnost s jakou se k těmto tématům vracel lze u některých filmů hovořit až o konceptuální tvorbě: například vedlejší "produkt" filmu La bande des quatre (1988) zachycujícího mimo jiné průběh zkoušek skupiny mladých hereckých adeptek byla reálná divadelní představení uváděná po určitou dobu herečkami v pařížských divadlech.

Rivette opakovaně spolupracoval se stejnými hereckými týmy mezi nimiž mají čestné místo Bulle Ogier a Jane Birkin. Nechával své herce často jednat s nepravděpodobnými přehrávanými gesty a v složitých, zjevně předpřipravených choreografiích, které nikterak nesouvisely s realitou zachycovaného děje, spíše zobrazovaly jeho druhé roviny. Rivettova estetika a dramaturgie zdůrazňovala záběry celků a polocelků namísto detailů tváří a upřednostňovala zachycování dlouhých, nesestříhaných pasáží umožňujících jednak proniknout skrz konvenční herectví a běžné filmově instantní zachycování reality, a jednak vytvářet až hypnotické plochy soustředící se na drobné detaily záběru: nechávající ožívat věci okolo jednajících postav. Vedlejším důsledkem toho bylo, že řada filmů má extrémně dlouhou stopáž a jejich promítání nebylo až do nástupu internetu nikterak časté. Například první díl experimentálního snímku Out 1 - Noli me tangere z roku 1970 trvá třináct hodin, ačkoli před uvedením byl zkrácen o čtyři a půl hodiny scén.

Již debutový Rivettův film Paříž nám patří (1958-61) vznikal pro nezájem producentů obtížně a dlouho, často s vypůjčeným vybavením. Rivetta během doby natáčení jeho debutu "předběhly" debuty jeho generačních souputníků Chabrola, Godarda a Truffauta, které nastolily směr do něhož se Rivette se svou komplikovanou výstavbou děje a intelektuálním zaměřením příliš nehodil. Paříž nám patří nepřinesl svému autorovi divácký úspěch, ale z dnešního pohledu je to mistrovské dílo, které vneslo do světa francouzské Francouzské nové vlny nevídaný technologický perfekcionismus, a také novou temnou atmosféru s až paranoidním tématem všeobecného světového spiknutí, které bude dalším z charakteristických rysů napříč Rivettovou tvorbou.

Další Rivettův film Jeptiška (1966) podle románu Denise Diderota vznikal jako kompromisní projekt s mezinárodním hereckým obsazením vynuceným producentem a vyvolal ve své době cenzurní zákaz a vzápětí konflikt mezi mladou generací filmařů a zástupci oficiální francouzské kultury.

Větší vnější úspěch z řad publika získal Rivettovi až fantazijní yuppie příběh Céline a Julie si vyjely na lodi (1974).

Mezi další experimentální díla se řadí například obě části nedokončené filmové tetralogie Scény z paralelního života Duell (une quarantaine) (1976) anebo Severovýchodní vítr (Noroît, 1976). V době natáčení tetralogie se Rivette nervově zhroutil a její dokončení zůstalo napůl torzovité, když témata druhých dvou filmů využil pro svůj muzikál Haut bas fragile (1995) a fantasy film Příběh Marie a Juliena (2003).

Z pozdější Rivettovy filmografie vyniká v Cannes oceněná Krásná hašteřilka (1991) na motivy románu H. de Balzac a mistrovské dílo Příběh Marie a Juliena (2003). Tyto filmy překračují estetiku Francouzské nové vlny směrem do stylu postmoderny.

Rivettovým posledním snímkem se stalo drama 36 pohledů z vrcholu Saint-Loup (2009). V závěru života trpěl Alzheimerovou chorobou.

Filmografie

Režijní 2007 – Nesahejte na sekeru (Vévodkyně z Langeais) 2003 – Příběh Marie a Juliena 2001 – Kdo ví! 1998 – Secret défense 1995 – Haut bas fragile 1995 – Lumière & spol. 1994 – Jeanne la Pucelle II - Les prisons 1994 – Jeanne la Pucelle I - Les batailles 1991 – Krásná hašteřilka - Divertimento 1988 – La Bande des quatre 1985 – Hurlevent 1984 – L' Amour par terre 1981 – Merry-Go-Round 1981 – Paris s'en va 1981 – Le Pont du Nord

1976 – Duelle 1976 – Noroît 1974 – Célina a Julie si vyjely na lodi 1974 – Essai sur l'agression 1974 – Naissance et mont de Prométhée 1974 – Out 1: Spectre 1971 – Out 1: Noli me tangere 1969 – Šílená láska 1966 – Jeptiška 1960 – Paříž patří nám 1956 – Le Coup du berger 1952 – Le Divertissement 1950 – Le Quadrille 1949 – Aux quatre coins

Herecká – film

• 1995 – Haut bas fragile
• 1995 – Lumière & spol.
• 1994 – Jeanne la Pucelle I - Les batailles
• 1979 – La Mémoire courte
• 1956 – Le Coup du berger
• 1950 – Le Château de verre

Herecká – dokumentární

• 1990 – Cinéma de notre temps: Jacques Rivette, le veilleur (televizní film)
• 1966 – Cinéma de notre temps: Jean Renoir, le patron (televizní film)
• 1964 – Cinéma de notre temps: La nouvelle vague par elle-même (televizní film)
• 1964 – Cinéastes de notre temps

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Jacques Rivette na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jacques Rivette na Wikimedia Commons
• Osoba Jacques Rivette ve Wikicitátech
• (anglicky) Jacques Rivette – oficiální stránky
• Jacques Rivette v Internet Movie Database (anglicky)
• (česky) Jacques Rivette v Česko-Slovenské filmové databázi