Jaderná elektrárna Belene

Jaderná elektrárna Belene
Stát	Bulharsko Bulharsko
Umístění	Belene
Stav	nedokončená
Začátek výstavby	1. ledna 1987
Vlastník	NEK EAD
Zhotovitel	Atomstrojexport, Škoda Plzeň
Jaderná elektrárna
Typ reaktorů	VVER-1000/320, VVER-1000/466B
Palivo	Uran 235U
Elektrická energie
Souřadnice	43°37′48″ s. š., 25°11′24″ v. d.
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jaderná elektrárna Belene (bulharsky Атомна електроцентрала „Белене“ – Atomna elektracentrala Belene) je nedokončená jaderná elektrárna na severu Bulharska, poblíž města Belene. Jaderná elektrárna Belene byla stavěna současně a dle stejného plánu jako jaderná elektrárna Temelín.

Historie a technické informace

Počátky

Na začátku 70. let státy Rumunsko a Bulharsko plánovaly postavit společnou vodní elektrárnu na Dunaji u Belene. Bulharsko však ztratilo zájem o společný projekt poté, co jaderná elektrárna u Belene vycházela ziskověji. Stejné rozhodnutí bylo učiněno pro projekt v Cernavodă.^[1]

Výstavba

V letech 1983-1985 byly první dva bloky objednány u Atomenergoexportu a do roku 1987 byl vypracován technický návrh bloků o výkonu 1000 MW.^[1]

Výstavba hlavních objektů započala 1. ledna 1987 a původně zde měly stát čtyři sovětské tlakovodní reaktory VVER-1000/320, každý o výkonu 1000 MW. Jednalo se o jeden z hlavních projektů tehdejšího RVHP.

Tlaková nádoba prvního reaktoru byla vyrobena v ČSSR závodem Škoda Plzeň. Přepravena do Belene byla kombinovaným způsobem přepravy (železnice, silnice, lodní doprava) v létě 1989.^[2]

Po roce 1989

Výstavba elektrárny byla však v roce 1991 zastavena z ekonomických důvodů a po protestech proti elektrárně. V letech 1994 bylo zvažováno koupit vybavení z Ruska, kde byla výstavba identických reaktorů také zrušena, ale to se nikdy nestalo a nakonec byl projekt obnoven až v roce 2003.^[1]

V roce 2008 byla provedena demolice dosavadních budov a v roce 2010 bylo veškeré vybavení včetně první tlakové nádoby převezeno do 4. bloku ruské jaderné elektrárny Kalinin, kde bylo využito při stavbě 4. bloku spuštěného v roce 2011.^[1] Osud druhé tlakové nádoby není znám. Jisté však je, že nebyla nikdy dokončena, natož pak převezena do Bulharska.

Pokusy o restart

10. května 2005 bylo zahájeno výběrové řízení na příslušné uchazeče, do kterého se přihlásil pouze Atomstrojexport a Škoda. Přestože oba nabízeli prakticky totéž, nabídky se lišily a konstrukční varianty obsahovaly určité rozdíly. Zde jsou vypsány nabídnuté varianty obou zájemců:^[1]

Atomstrojexport

• Varianta AES-88 byla hlavní nabídkou skupiny s konstrukcí jednoho z VVER-1000/320 a jednoho VVER-1000/466B. Konstrukce reaktoru 2. bloku nabízí trojitý redundantní bezpečnostní systém a svým kontejnmentem je velmi podobná konstrukci VVER-1000/320. Konstrukce však obsahuje lapač jádra (core catcher), který v případě roztavení aktivní zóny zachytí obsah jádra po jeho úniku z tlakové nádoby reaktoru. Kromě toho obsahuje několik redundantních zařízení pasivní bezpečnosti. Nabídka zahrnovala dodávku jak turbín, tak generátorů. Pro 1. blok přicházela v úvahu turbína typu K-1100-60 / 1500-2M v kombinaci s generátorem typu TWW-1000 / 4UZ. Pro 2. blok opět konvenční turbína typu K-1000-60 / 300 se stejným generátorem. Elektrický výkon každého bloku by pak byl 1040,5 MW hrubý a 1001,6 MW čistý. Životnost prvního bloku by byla kolem 40 let, druhého 60 let. Stávající konstrukce a zařízení přitom mohly být nadále plně a rychleji využívány než ostatní varianty. První reaktor měl být postaven do 5 let a 6 měsíců a druhá do 6 let a 6 měsů. Byly by však postaveny dva různé typy reaktorů, které by kombinovaly mnoho nových technologií se starými.
• Tyto AES-88 alternativy byly nabídnuty kromě hlavní nabídky a obsahují dvě možnosti:
  • A87: Konstrukce obou bloků jako VVER-1000/466B, ale bez dodávky turbín a generátorů, které však lze volitelně integrovat do nabídky.
  • N87: Zahrnuje pouze jadernou část zařízení. Zde je nabízena pouze konstrukce jaderné části v systému AES-88.

VVER-1000/392 jako AES-92

• Varianta AES-92 byla sekundární nabídkou a zajišťovala novou výstavbu elektrárny se dvěma reaktory typu VVER-1000/466B. Na rozdíl od AES-88 má konstrukce čtyřnásobně redundantní bezpečnostní systémy a dvojitou izolaci. Pro každý blok jsou k dispozici také pasivní bezpečnostní zařízení a lapač jádra. Součástí nabídky byla i dodávka turbín K-1000-60 / 3000 s generátory TWW-1000-2UZ. Oba bloky by představovaly nejvýkonnější varianty, které byly nabízeny s hrubým výkonem 1049,7 MW a čistým 1011 MW. Životnost obou bloků by byla 60 let. Doba výstavby by však byla relativně dlouhá 6,5 roku pro blok 1 a 7,5 roku pro blok 2. To byl však jediný posuzovaný nedostatek nabídky.^[1]

Škoda JS

Škoda nabízela celkem dvě varianty, obě založené na dvou VVER-1000/320CS provozovaných v lokalitě Temelín:

• Varianta Škoda E počítala s výstavbou dvou reaktorů a co nejefektivnějším využitím stávajících konstrukcí. Turbíny by měly být typu MTD80 1000 MW / 3000 a měly by být provozovány v kombinaci s generátorem typu H682 972/2-HV. Alternativně bylo navrženo použití turbíny z bývalého sovětského projektu, která již byla vyrobena, přičemž pro 2. blok musí být použita turbína Škoda, protože turbína pro druhý blok nestihla být vyrobena. S hrubým výkonem 1035,8 MW a čistým 985,8 MW je tato nabídka nejméně výhodná, navíc životnost je v tomto případě pouze 40 let na blok. (pokud nezapočítáme možnost rozšíření na 60 let a nutnost v budoucnu požádat o licenci) V případě pasivních bezpečnostních systémů je konstrukce zcela mimo požadavky výběrové řízení, protože VVER-1000/320 nemá žádné další pasivní systémy kromě aktivních systémů.
• Varianta Škoda G poskytuje stejnou nabídku jako Škoda E. Liší se pouze konstrukcí systému. Škoda G zajišťovala demolici stávajících konstrukcí a jejich kompletní přestavba od základů. Doba výstavby prvního bloku by se pohybovala kolem 7,5 roku, bloku 2 celkem osm let a jedenáct měsíců. Technické parametry jsou stejné jako u Škody E.^[1]

Rozhodující bylo odkoupení starých komponent Ruskem, což znamenalo vyřazení Škody z výběrového řízení, jelikož její nabídky byly na těchto komponentech závislé. Vybrána proto byla varianta zahrnující konstrukci bloků konstrukčního typu 466B (AES-92).^[1]

Na konci listopadu 2010 bylo oznámeno, že projekt se rychle rozvíjí; strany se dohodly na nákladech na stavební zakázku ve výši 6,4 miliardy EUR.

Projekt byl nakonec zrušen poté, co Bulharsko odmítalo zaplatit částku, kterou Rosatom požadoval.^[3][1]

Aktuální stav

Projekt byl zastaven v roce 2012 a to i přes to, že Atomstrojexport již vyrobil (případně repasoval již vyrobené komponenty v 80. letech) potřebné komponenty pro stavbu, které jsou nyní uloženy na staveništi.

V roce 2021 bylo zvažováno využití těchto komponent pro rozšíření elektrárny Kozloduj.^[4] V roce 2023 bylo zváženo prodat komponenty na Ukrajinu pro Chmelnyckou jadernou elektrárnu.^[5] V červenci 2023 bylo 155 hlasy v parlamentu schváleno prodat komponenty primárního okruhu (dvě tlakové nádoby, osm parogenerátorů a další) na Ukrajinu, protože Ukrajina je pro Bulharsko jedinou zemí, která je zbaví nevyužitého, pro Ukrajinu potřebného, ruského vybavení pro reaktor VVER-1000 a Bulharsko je pro Ukrajinu také jediným prodejcem kromě Ruska.^[6][7] Cena prodeje by však neměla být nižší, než cena, za kterou Bulharsko komponenty pro zrušenou elektárnu muselo kvůli prohrané arbitráži od Ruska odkoupit.^[6][7] Tímto prodejem také zcela zanikne projekt Belene a také nápad využít komponenty v Kozloduji.

Informace o reaktorech

Odkazy

Reference

V tomto článku je použit text článku Kernkraftwerk Belene na Nucleopedii.

Související články

• Jaderná energetika v Bulharsku

Externí odkazy

• Přeprava tlakové nádoby reaktoru VVER-1000 do Belene
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Belene na Wikimedia Commons