Jakovlev Jak-3

Jak-3
Určení	stíhací letadlo
Původ	Sovětský svaz
Výrobce	Závod č. 292 Závod č. 31
Konstruktérská skupina	Jakovlev
Šéfkonstruktér	Alexandr Jakovlev
První let	28. února 1943 (Jak-1M)
Zařazeno	červen 1944
Vyřazeno	1952 (sovětské letectvo)
Uživatel	Sovětské letectvo Normandie-Němen Polské letectvo Jugoslávské letectvo
Vyrobeno kusů	4 848
Vyvinuto z typu	Jakovlev Jak-1
Další vývoj	Jakovlev Jak-11 Jakovlev Jak-15
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jakovlev Jak-3 (rusky: Як-3) byl sovětský stíhací letoun vyráběný a nasazený během druhé světové války. Šlo o robustní letoun, navíc snadný na údržbu. Byl oblíbený jak piloty, tak pozemním personálem.^[1] Patřil mezi nejmenší a nejlehčí stíhačky z nasazených letounů všemi stranami během války. Jeho vysoký poměr výkonu k hmotnosti mu poskytoval vynikající výkony a ukázal se jako impozantní stroj pro manévrový souboj.^[2]

V průběhu let 1940 až 1942 byl v konstrukční kanceláři Alexandra Jakovleva neustále zdokonalován stíhací letoun Jak-1, který se vyráběl v řadě postupně zdokonalovaných sérií, změny měly srovnávat úroveň vlastních strojů se stejně neustále zdokonalovanými stroji na straně protivníka; stíhací letadla samozřejmě také byla za tímto účelem porovnávána i s kořistními stroji protivníka. Na základě takto získaných informací vznikl požadavek na radikální zdokonalení konstrukce — Jakovlevy se rozdělily na „lehké“ a „těžké“ typy (druhé tvoří řada variant typů Jak-7 a Jak-9, tyto stroje se mj. vyznačují i vyšší zásobou paliva).

Výsledkem požadavku na konstrukci „specializovaného lehkého stíhače“, s výbornými manévrovacími schopnostmi a vysokými výkony zejména v malých výškách (určený primárně pro vybojování vzdušné nadvlády nad frontovou linií), byl vznik několika prototypů, které využily všech předností svého předchůdce Jak-1 a zároveň zkušeností získaných vyhodnocením výkonů, manévrovacích schopností a letových vlastností ukořistěných strojů protivníka.

Stíhací letoun Jak-3 byl oproti svému předchůdci Jak-1 důkladně odlehčen, dostal menší křídlo s menším rozpětím i nosnou plochou, poháněla jej výkonnější verze motoru Klimov M-105 (VK-105PF-2 s vyššími výkony v letových hladinách do 2000 metrů) a silnější výzbroj. Řada drobných změn zlepšila aerodynamiku draku letounu — mj. byl přemístěn olejový chladič (původně byl pod motorem, u Jaku 3 jej konstruktéři přemístili do kořenů křídla), úpravou prošel i chladič kapaliny a jeho umístění. Výsledkem změn byly vyšší výkony (jak rychlost v horizontu, tak i stoupavost), zlepšily se manévrovací schopnosti i letové vlastnosti (přesto ovšem nešlo o stroj pro žádné zelenáče, hlavně při nižších rychlostech se projevovala nižší podélná stabilita letounu, takže zejména při přistání vyžadoval velice precizní pilotáž a maximální soustředění pozornosti pilota na řízení stroje). První prototypy byly zkoušeny v dubnu 1943.^[zdroj⁠?] Stroj byl postupně dále modernizován, posléze dostal silnější motor i silnější výzbroj, ovšem během války se tyto verze již do bojů nedostaly. Na sklonku druhé světové války vznikla jeho verze Jak-3A (Jak-3 VK-107A), poháněná novým, výkonnějším motorem Klimov VK-107, která dosáhla maximální rychlosti 720 km/h ve výšce 5750 m.^[zdroj⁠?]

V prosinci 1944 byly zahájeny zkoušky verze Jakovlev Jak-3RD vybavené pod ocasními plochami raketovým motorem konstruktéra V. P. Gluška RD-1ChZ. Ten pracoval s petrolejem jako palivem, okysličovadlem byla koncentrovaná kyselina dusičná a vyvíjel tah 2941 N po dobu tří minut. Přídavný motor zvýšil rychlost letounu o 182 km/h. V zájmu úspory hmotnosti byl demontován synchronizovaný kulomet UBS a stroji zůstal jen kanón NS-23 ráže 23 mm v ose vrtule. Již 16. srpna 1945 však raketový motor za letu explodoval, stroj se zřítil a pilot V.L.Rastorgujev zahynul. Označení Jakovlev Jak-3U bylo vyhrazeno pro stroj s hvězdicovým motorem AŠ-82FN. Jak-3 byl jedním z posledních stíhacích letadel s pístovým motorem. Nový stíhač, označený jako Jak-3, vstoupil do služby v roce 1944, později než Jak-9 navzdory nižšímu číslu označení, a do poloviny roku 1946 jich bylo vyrobeno 4 848.^[3]

Jakovlev Jak-3 je jednomístný jednomotorový samonosný stíhací dolnoplošník s jednoduchými ocasními plochami a záďovým zatahovacím podvozkem, smíšené konstrukce. Trup má svařovanou trubkovou příhradovou kostru (bezešvé trubky z chrom-mangan-křemíkové oceli), v přední části má potah odnímatelnými duralovými plechy, zbytek překližkou a plátnem. Křídlo dvounosníkové konstrukce je nedělené, má smíšenou konstrukci s překližkovým potahem. Odštěpné hydraulicky ovládané vztlakové klapky jsou celokovové konstrukce, mají maximální výchylku 50 stupňů. Křidélka mají duralovou kostru a plátěný potah. Ovládání křidélek je diferencované, s výchylkami +22 a -12 stupňů. Ocasní plochy - kýlovka a stabilizátor jsou celodřevěné dvounosníkové konstrukce s překližkovým potahem. Kormidla mají duralovou kostru a plátěný potah. Podvozek letadla je záďový, zatahovací, ovládaný hydraulicky. Pohonnou jednotku tvoří vidlicový dvanáctiválec Klimov VK-105PF-2 o maximálním vzletovém výkonu 1290 koní (948,8 kW). Výzbroj tvoří jeden kanón ŠVAK ráže 20 mm uložený mezi bloky válců motoru, střílející dutým hřídelem vrtule, a dva synchronizované velkorážové kulomety UBS ráže 12,7 mm.

Jako lehčí a menší letoun než Jak-9, ale poháněný stejným motorem, byl Jak-3 shovívavý, snadno ovladatelný letoun, který byl oblíbený jak mezi začínajícími, tak zkušenými piloti. Byl robustní, snadno se udržoval a byl velmi úspěšným letounem v manévrovém souboji.^[1] Používal se většinou jako taktický stíhač, létal nízko nad bojištěm a účastnil se bojů pod 4 000 m (13 000 stop).^[3]

Nové letouny se začaly dostávat k frontovým jednotkám během léta 1944. Služební zkoušky Jak-3 provedl u 2. letecké armády pod velením podplukovníka Kovaljova v červnu až červenci 1944. Pluk měl za úkol získat vzdušnou převahu. Během 431 bojových letů bylo sestřeleno 20 stíhaček Luftwaffe a tři Junkersy Ju 87, zatímco sovětské ztráty činily dva sestřelené Jaky-3.^[4] Velký boj se rozvinul 16. června 1944, kdy se střetlo 18 Jaků-3 s 24 německými letouny. Sovětské stíhačky Jak-3 sestřelily 15 německých letadel za ztrátu jednoho zničeného a jednoho poškozeného Jaka. Následující den činnost Luftwaffe nad touto částí fronty prakticky ustala.^[5] 17. července 1944 zaútočilo osm Jaků na formaci 60 německých letadel, včetně doprovodných stíhaček. V následném souboji ztratila Luftwaffe tři Ju 87 a čtyři Bf 109G bez ztráty.^[6] Luftwaffe vydala rozkaz „vyhnout se boji pod pěti tisíci metry se stíhačkami Jakovlev, které nemají přívod chladiče oleje pod nosem!“^[7] Stíhačky Luftwaffe se v boji s Jak-3 pokusily použít překvapivou taktiku a útočily shora.^[8]

Nevyřešené válečné problémy s Jak-3 zahrnovaly delaminaci překližkových povrchů, když se letadlo vymanilo z rychlého střemhlavého letu,^[1] krátký dolet a špatnou spolehlivost motoru. Pneumatický systém pro ovládání podvozku, vztlakových klapek a brzd, typický pro všechny tehdejší stíhačky Jakovlev, byl problematický. Přestože je méně spolehlivý než hydraulické nebo elektrické alternativy, byl pneumatický systém preferován kvůli úspoře hmotnosti.

V roce 1944 se skupina Normandie-Němen znovuvyzbrojila Jaky-3 a zaznamenala posledních 99 ze svých 273 vzdušných vítězství proti Luftwaffe.^[8]

Celkové ztráty Jaků-3 v boji byly 210, 60 v roce 1944 a 150 v roce 1945.^[9]

• Francie Francie
  • Forces aériennes françaises libres
  • Armée de l'Air
    • Stíhací pluk Normandie-Němen
• Polská lidová republika
  • Polské letectvo
• Jugoslávie Jugoslávie
  • Jugoslávské letectvo
• Sovětský svaz Sovětský svaz
  • Sovětské letectvo
  • Vojska protivzdušné obrany SSSR

Od roku 1991 do roku 2002 bylo v bývalém Sovětském svazu vyrobeno 21 letounů Jakovlev Jak-3, Jak-7 a Jak-9 podle původních plánů a přípravků.^[10] Tyto letouny jsou poháněny americkým motorem Allison V-1710 nebo Pratt & Whitney R-1830 Twin Wasp namísto Klimovů V-12 používaných během války. Několik z těchto letadel je způsobilých k letu, většinou sídlí ve Spojených státech a další v Německu, Austrálii a na Novém Zélandu. Jiné byly převedeny do stavu „Jak-3U“ z původních cvičných Jaků-11 pro soukromé vlastníky a muzea.

William Whiteside, který létal s upraveným moderním sériovým Yak-3UPW poháněným motorem Pratt & Whitney R-2000, stanovil dne 10. října 2011 oficiální mezinárodní rychlostní rekord pro letadla s pístovým motorem v kategorii do 3 000 kg (6 600 lb) a dosáhl 655 km/h (407 mph) na trati dlouhé 3 km (1,864 mi) v Bonneville Salt Flats v Utahu ve Spojených státech, což výrazně překonalo předchozí rekord 491 km/h (305 mph), který v roce 2002 stanovil Jim Wright. Následující den Whiteside použil stejné letadlo k vytvoření neoficiálního rychlostního rekordu pro letadla v kategorii 670 km/h (416 mph) na stejné 3 km (1,863 míle) trati.^[11]

• Posádka: 1
• Rozpětí: 9,20 m
• Délka: 8,50 m
• Výška: 2,42 m
• Nosná plocha: 14,85 m²
• Hmotnost prázdného letounu: 2 123 kg^{[p 1]}
• Vzletová hmotnost: 2 692 kg^{[p 1]}
• Pohonná jednotka: 1 × vidlicový dvanáctiválec Klimov VK-105PF-2 o maximálním vzletovém výkonu 1290 koní (948,8 kW)

• Maximální rychlost (u země): 567 km/h
• Maximální rychlost: 646 km/h
• Dostup: 10 800 m
• Počáteční stoupavost: 19 m/s
• Dolet: 648 km

• 1 × 20mm kanón ŠVAK střílející hřídelí vrtule
• 2 × 12,7mm synchronizovaný kulomet UBS

• Zbyněk Válka, Stíhací letadla
• Bergström, Christer. Bagration to Berlin: The final Air Battle in the East 1944–45. Hersham UK, Classic Publications, 2008. ISBN 978-1-903223-91-8.
• Donald, David and Jon Lake, eds. Encyclopedia of World Military Aircraft. London: AIRtime Publishing, 1996. ISBN 1-880588-24-2.
• Glancey, Jonathan. Spitfire: The Illustrated Biography. London: Atlantic Books, 2006. ISBN 978-1-84354-528-6.
• Gordon, Yefim. Soviet Airpower in World War II. Hinckley UK: Midland / Ian Allan Publishing, 2008. ISBN 978-1-85780-304-4.
• Gordon, Yefim and Dmitri Khazanov. Soviet Combat Aircraft of the Second World War, Volume I: Single-Engined Fighters. Earl Shilton, Leicester, UK: Midland Publishing Ltd., 1998. ISBN 1-85780-083-4.
• Green, William. Warplanes of the Second World War, Volume III: Fighters. London: Macdonald & Co. (Publishers) Ltd., 1961 (seventh impression 1973). ISBN 0-356-01447-9.
• Green, William and Gordon Swanborough. WW2 Aircraft Fact Files: Soviet Air Force Fighters, Part 2. London: Macdonald and Jane's Publishers Ltd., 1978. ISBN 0-354-01088-3.
• Gunston, Bill. Aircraft of World War Two. London: Octopus Books Limited, 1980. ISBN 0-7064-1287-7.
• Kopenhagen, W., ed. Das große Flugzeug-Typenbuch (in German). Stuggart, Germany: Transpress, 1987. ISBN 3-344-00162-0.
• Liss, Witold. The Yak 9 Series (Aircraft in Profile number 185). Leatherhead, Surrey, UK: Profile Publications Ltd., 1967.
• Matricardi, Paolo. Aerei Militari: caccia e ricognitori. (in Italian) Milano: Mondadori Electa S.p.A., 2006. NO ISBN.
• Mellinger, George. Yakovlev Aces of World War 2. Botley, UK: Osprey Publishing Ltd., 2005. ISBN 1-84176-845-6.
• Morgan, Hugh. Gli assi Sovietici della Seconda guerra mondiale. Edizioni del Prado/Osprey Aviation, 1999. ISBN 84-8372-203-8.
• Morgan, Hugh. Soviet Aces of World War 2. London: Reed International Books Ltd., 1997. ISBN 1-85532-632-9.
• Шавров В.Б. История конструкций самолетов в СССР 1938-1950 гг. (3 изд.). Kniga: Машиностроение, 1994 (Shavrov, V.B. Istoriia konstruktskii samoletov v SSSR, 1938-1950 gg.,3rd ed. (History of Aircraft Design in USSR: 1938-1950). Kniga, Russia: Mashinostroenie, 1994. ISBN 5-217-00477-0.
• Stapfer, Hans-Heiri. Yak Fighters in Action (Aircraft number 78). Carrollton, Texas: Squadron/Signal Publications, Inc., 1986. ISBN 0-89747-187-3.
• Степанец А.Т. Истребители ЯК периода Великой Отечественной войны. Kniga: Машиностроение, 1992. (Stepanets, A.T. Istrebiteli Yak perioda Velikoi Otechestvennoi voiny (Yak Fighters of the Great Patriotic War). Kniga, Russia: Mashinostroenie, 1992. ISBN 5-217-01192-0.
• Якубович, Н.В. Як-3. Истребитель «Победа». Москва: ВЭРО Пресс, Яуза, ЭКСМО, 2011. Yakubovich, N.V. Yak-3. Istrebitel’ “Pobeda” (Yak-3. Fighter “Victory”). Moscow, Russia: VERO Press, Yauza, EKSMO, 2011. ISBN 978-5-699-50907-2.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jakovlev Jak-3 na Wikimedia Commons
• Popis a galerie