Jakovlev Jak-38

Jak-38
(c) RIA Novosti archive, image #477421 / Vladimir Rodionov / CC-BY-SA 3.0 Jak-38 na palubě lodi Novorossijsk
Určení	stíhač se schopnostmi VTOL
Původ	Sovětský svaz
Výrobce	Saratovský závod
Konstruktérská skupina	Jakovlev
Šéfkonstruktér	S. G. Mordovin
První let	15. ledna 1971
Zařazeno	1976
Charakter	vyřazen (1991)
Uživatel	Sovětské námořní letectvo
Výroba	1971–1981
Vyrobeno kusů	231
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jakovlev Jak-38 (v kódu NATO Forger) byl první a jediný sovětský operačně nasazený bitevní letoun se schopnostmi VTOL (kolmý vzlet a přistání) pro letadlové lodě.

Byl vyvinut z experimentálního předchůdce - typu Jak-36, ale prakticky šlo o zcela nový stroj. Původně byl určen speciálně pro sovětské „letecké křižníky“ Projektu 1143 (koncepčně podobné britským „křižníkům s otevřenou palubou“), později byl nasazen i na jiných plavidlech a experimentálně byla zkoušena i jeho schopnost operovat i z civilních nákladních lodí.

První prototyp vzlétl 15. ledna 1971. Letoun byl dále upravován, sériově se začal vyrábět od roku 1975, o rok později byl zařazen do výzbroje sovětského námořnictva. Sloužil na letadlových křižnících Kijev, Minsk a Novorossijsk. Kromě předsériové verze a dvou základních verzí se vyráběl i školní typ Jak-38U pro výcvik pilotů, bez výzbroje a radiolokátoru.

Letoun mohl sice kolmo vzlétat a přistávat, ale trpěl nízkou nosností a nedostačujícím doletem a vytrvalostí. Vůči určení i vzhledem velmi podobnému letounu Harrier představoval zcela samostatnou konstrukci, byl ale záměrně řešen mnohem konvenčněji a jednodušeji. Zatímco Harrier mohl všechen tah svého jediného motoru použít ke kolmému startu a následně vodorovnému letu, Jak-38 měl dva motory pro kolmý start a třetí pro vodorovný let. To na jedné straně vedlo ke snazšímu a méně riskantnímu vývoji, ale na druhé straně také znamenalo výrazně horší konečné parametry.

Přes své nedostatky letouny Jak-38 intenzivně sloužily na palubách sovětských letadlových lodí a během studené války plnily úkoly, kterých v sovětském námořnictvu jiné stroje nebyly schopny. Skutečného bojového nasazení se ale dočkaly pouze čtyři stroje (Forger A) spolu se Su-25 v Afghánistánu na jaře roku 1980, kam je přepravily velké nákladní An-22. Toto nasazení však skončilo debaklem. V horkém podnebí a vysokých nadmořských výškách byly stroje prakticky neschopné kolmého startu a jejich bojový radius zde byl pouze okolo 120 km. Kritizována byla i jejich přesnost střelby a bombardování.

Nerealizován zůstal projekt vylepšené varianty Jak-39 z roku 1983, která měla disponovat větším doletem, výkonnějším radarem, avionikou a výzbrojí.

• Posádka: 1
• Rozpětí: 7,32 m
• Délka: 16,37 m
• Výška: 4,25 m
• Nosná plocha: 18,5 m²
• Prázdná hmotnost: 7 385 kg
• Max. vzletová hmotnost: 11 300 kg
• Pohonná jednotka: 1× proudový motor Tumanskij R-28 V-300 o tahu 66,7 kN
• Pohonná jednotka: 2× proudový motor Rybinsk RD-38 o tahu 31,9 kN

• Maximální rychlost: 1 280 km/h
• Dolet: 1 300 km
• Operační dostup: 11 000 m
• Stoupavost: 75 m/s

• 1× závěs s kanonem GŠ-23L ráže 23 mm
• 4× závěs pod křídly s nosností 2000 kg pro:
  • rakety různých typů do 240 mm
  • 2x protilodní střely nebo střely vzduch-země Ch-23 (AS-7 Kerry) na vnitřních pylonech
  • střely vzduch-vzduch R-60 nebo R-60M (AA-8 Aphid) mohou být neseny na externích pylonech
  • 2× víceúčelovou pumu FAB-500 nebo čtyři FAB-250, dvě zápalně ZB-500 nebo dvě nukleární pumy RN-28.
  • 2× přídavné nádrže

• Hawker Siddeley Harrier
• BAE Sea Harrier

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jakovlev Jak-38 na Wikimedia Commons
• Jak-38 na ruslet.webnode.cz
• forum.valka.cz