Jakub Arbes

Jakub Arbes
Narození	12. června 1840 Smíchov Rakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí	8. dubna 1914 (ve věku 73 let) Smíchov Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbení	Hřbitov Malvazinky
Alma mater	České vysoké učení technické v Praze
Povolání	překladatel, novinář, autor sci-fi, spisovatel, politik a dramatik
Manžel(ka)	Josefína Rabochová (1843–1912)
Děti	Olga (1868–1940) Polyxena (1877–1960) Edgar a další 3 děti
Podpis
multimediální obsah na Commons
původní texty na Wikizdrojích
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jakub Arbes (12. června 1840 Smíchov^[1] – 8. dubna 1914 Smíchov)^[2] byl český spisovatel, novinář a překladatel. Sympatizoval s májovci, avšak neřadil se mezi ně, neboť tvořil za jiných okolností než oni. V české literatuře zavedl žánr romaneta. Vedle romanet se zabýval i sociálním románem a studiemi o význačných osobnostech českého kulturního života. Byl i divadelním kritikem a po určitou dobu také dramaturgem Prozatímního divadla.^[3]

Narodil se v nezámožné rodině ševcovského mistra Jana Arbese (1803–1881) a manželky Anny, rozené Winklerové (1804–1880), jako třetí ze čtyř dětí.^[4][5] V rodném Smíchově, který tehdy ještě nebyl součástí Prahy, strávil celé mládí. Chodil v letech 1851–1854 do farní maltézské školy u Panny Marie Vítězné na Malé Straně a poté měl jít do učení v oboru obuvnictví jako otec. Měl však velmi dobré výsledky ve škole, a proto jej rodiče poslali na studie. Začínal na nižší reálce u sv. Jakuba, kde se seznámil s Juliem Zeyerem.^[6] Pak pokračoval na novoměstské vyšší německé reálce v Mikulandské ulici, kde poznal Jana Nerudu jako učitele češtiny. ^[7] Studoval i cizí jazyky – italštinu, francouzštinu, ruštinu, chorvatštinu a polštinu.^[3] Na škole zůstal do roku 1859.^[8] Poté sice od roku 1859 studoval v Praze polytechniku (3 roky), ale více se věnoval jiným oborům a stal se žurnalistou a spisovatelem. Od roku 1855 si Arbes psal deníky, ve kterých se objevovaly jeho první literární pokusy, zprvu psané německy. Později své básně zveřejňoval v časopisech. Od lyrické poezie postupně přecházel k satirickým a politickým veršům. Už na škole napsal v roce 1857 svůj první román Ďábel na skřipci, který vyšel až o deset let později. Na radu svého učitele Jana Nerudy pro tento literární útvar použil název romaneto.^[3]

Dne 24. června 1867 se v kostele Panny Marie Vítězné na Malé Straně oženil^[9] s Josefinou (Josefou) Rabochovou (1843–1912), dcerou soustružníka Jana Rabocha.^[10] Měli spolu šest dětí, ale dospělosti se dožily jen dvě dcery. Již týden před svatbou se narodila první dcera,^[11] která však brzy zemřela.^{[p 1]} Dcera Olga (1868–1940) o Jakuba Arbese pečovala do smrti a starala se i o jeho literární pozůstalost. Když Arbes ztratil zrak, diktoval dceři Olze své texty.^[12] Další dcera Polyxena (1877–1960) žila po sňatku v Berlíně. Syn Edgar zemřel v jedenácti letech.^[13] Arbes jeho smrt popsal v románu Anděl míru a na jeho návrh vytvořil sochař Josef Strachovský postavu Anděla na rodinném hrobě Arbesových.^[7][3]

Začínal roku 1867 v redakci časopisu Hlas, krátce poté odešel do Kutné Hory do redakce jiného časopisu Vesna kutnohorská. V polovině roku 1868 se vrátil do Prahy, kde se stal odpovědným redaktorem Národních listů. Zde působil jako redaktor do roku 1877, tedy i v období od 1. listopadu 1868 do 1. května 1869, kdy titul musel být přejmenován na Naše listy. Zároveň psal do řady jiných listů na venkově. Za své články a vedení Národních listů byl německou porotou odsouzen na 13 měsíců, které strávil ve vězení v České Lípě (1873–1874).^[14] Ještě před nástupem trestu se Arbesovi podařilo v roce 1873 vydat romaneto Svatý Xaverius. Ve vězení se setkal s Marií Červenkovou, která uklízela vězeňské cely a tajně zprostředkovávala Arbesovi poštu. Údajně mezi nimi vznikl intimní vztah. V srpnu 1874 Marie opustila své pracovní místo a odešla ke svým rodičům, kde v dubnu 1875 porodila nemanželskou dceru Marii Františku.^[15] Po propuštění z vězení pracoval v Národních listech až do výpovědi v roce 1877, kterou pociťoval jako značnou osobní křivdu ze strany vydavatele Julia Grégra. Krátce pobyl v redakci staročeského časopisu Politik, ovšem i odtud byl propuštěn. V letech 1876–1879 působil jako dramaturg Prozatímního divadla, pak toto místo ztratil a už natrvalo se živil jako svobodný spisovatel a novinář.

Patřil k okruhu satirických novinářů. Spolu s Mikolášem Alšem vydával satirický časopis Šotek (1880–1881). Obdobných časopisů založil několik: Volné slovo, Hlas předměstí, Věstník Jednoty řemesel, Slovenský kalendář. Mnohdy psát veřejně nesměl a nacházel útočiště ve stolní společnosti Mahábhárata, která se scházela v hospodě U svatého Tomáše.^[16][3][7]

V průběhu své literární činnosti si vytvořil velice oddaný vztah k Janu Nerudovi, kterého považoval za svůj vzor. Dalším vzorem mu byl Karel Hynek Mácha, ke kterému choval obrovský obdiv. Tito jej inspirovali i v jeho bohaté literární činnosti. Rozluštil deník K. H. Máchy, který popisoval jeho sexuální hrátky s milenkou Lori a vůbec jeho sexuální život.

Věnoval se i překladům. Přeložil spisy a články mnohých spisovatelů z různých zemí, mimo jiné moravského, německy píšícího spisovatele Sigmunda Kolische, dramatika Victoriena Sardoua, norského dramatika Henrika Ibsena, filozofa Voltaira a spisovatele Alfreda de Musseta. Z ruštiny překládal básně Michaila Lermontova.^[3]

Je považován za zakladatele českého sociálního románu. Po roce 1878 napsal několik románů z dělnického prostředí, v nichž popsal existenční problémy dělníků a nelidské poměry v továrnách. Ze zamýšleného šestisvazkového románu o dělnictvu pak vyšel pouze první díl v roce 1883, nazvaný Štrajchpudlíci o útlaku tiskařských dělníků. Ke konci života se zabýval úvahami o sociální revoluci, které publikoval v roce 1892 pod pseudonymem J. Svoboda v článcích Z bojů o vykořenění lidské bídy a První sociální revoluce. ^[3]

Volil náměty ze současného pražského života. Jako člověk byl velmi svérázný a podle toho vypadají i některá jeho témata. Zavedl nový způsob literární tvorby – romaneto tj. obsáhlejší povídka s dobrodružným, napínavým dějem. Jsou zde dramatické zápletky s logickým zakončením. Námětem jsou neobvyklé jevy, tajemnost, která nakonec najde racionální vysvětlení. Vychází z rozporu mezi dokázanými věcmi a věcmi mezi nebem a zemí. Hlavními postavami jsou vědci nebo studenti. K nejznámějším patří Svatý Xaverius. ^[17][7]

Pro prvky fantastiky ve svém díle (zejména Newtonův mozek a Poslední dnové lidstva) je dnes Arbes řazen i mezi autory sci-fi.^[18]

Jeho zásluhy o českou literaturu byly oceněny členstvím v České akademii věd a umění, dopisujícím členem byl zvolen 29. října 1890, řádným 30. listopadu 1901.^[19]

V roce 1912 ovdověl.^[15] Poslední léta žil v existenční nouzi, stále hůře viděl. Ke konci života své úvahy už jen diktoval dceři Olze, která se neprovdala a starala se o něj i po smrti matky. Jakub Arbes zemřel 8. dubna 1914 na Smíchově (od roku 1922 součástí Prahy), kde bydlel v ulici Švédská čp. 1137/27.^[20] Pohřben byl v rodinném hrobě na Malvazinkách.

Vytrvale se obíral Arbes divadlem a po celá desetiletí sbíral pečlivě pro naši divadelní historii materiál, z něhož pak sám hojně těžil do svých článků a monografií. Jeho pozůstalost je po té stránce bohatou studnicí pro počátky i mladý život našeho divadelnictví a bude lze z ní příštím historikům hojně vybírati; je dobře, že byla ze soukromého vlastnictví dcer Arbesových získána ministerstvem národní osvěty a uložena v Národním museu.

Jaroslav Kvapil^[21]

Zajímavost: Romaneto Poslední dnové lidstva převedla do podoby originální televizní inscenace s názvem Romanetto česká televizní režisérka Eva Sadková.

Své povídky uveřejňoval v mnoha časopisech (Lumír, Světozor, Květy, …)

Dále se zachovalo velké množství novinových článků, které se týkaly především významných světových osobností v literatuře. Zabýval se mj. K. H. Máchou a K. Sabinou.

• 
  Jakub Arbes
• 
  Xena a Olga Arbesovy, 1894
• 
  Jakub Arbes ve věku asi 35 let
• 
  Jakub Arbes v mládí

• Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1982. S. 9–12.  Dostupné online
• Dějiny české literatury. 3., Literatura druhé poloviny devatenáctého století / Redaktor svazku Miloš Pohorský. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1961. 631 s. S. 341–355.  Dostupné online
• FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A–G.. Praha: Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 73–78. 
• Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha: Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 18–19. 
• Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 19–20. 
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 30. 
• VAVROUŠEK, Bohumil; NOVÁK, Arne. Literární atlas československý 2. Praha: Prométheus, 1938. 
• VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 1. sešit : A. Praha: Libri, 2004. 155 s. ISBN 80-7277-215-5. S. 114–115. 

• Seznam českých spisovatelů
• Česká literatura v letech 1815–1918

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jakub Arbes na Wikimedia Commons
• Galerie Jakub Arbes na Wikimedia Commons
• Autor Jakub Arbes ve Wikizdrojích
• Osoba Jakub Arbes ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jakub Arbes
• Plné texty děl autora Jakub Arbes na projektu Gutenberg (anglicky)
• Digitalizovaná díla Jakuba Arbesa v Národní digitální knihovně.
• Jakub Arbes v Lexikonu české literatury v Digitální knihovně Akademie věd ČR
• Jakub Arbes v souborném katalogu Akademie věd ČR
• Jakub Arbes v databázi Archivu Národního divadla
• Jakub Arbes v archivu Národního divadla Brno
• Jakub Arbes ve Filmové databázi
• Jakub Arbes na Kinoboxu
• Jakub Arbes v Internet Movie Database (anglicky)
• Arbes na webu Legie
• Archiv pořadu Šifry mistra Jakuba z cyklu Historie.cs na televizní stanici ČT24, únor 2015
• Vybraná díla z tvorby Jakuba Arbesa volně dostupná v Krameriovi Městské knihovny v Praze
• Archivní zvukový záznam vzpomínek Josefa Svatopluka Machara na Jakuba Arbese (7. 4. 1934)