Jan Čeřovský (archivář)

Jan Čeřovský
Narození	6. dubna 1913 Žižkov Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	17. října 1980 (ve věku 67 let) Praha Československo Československo
Místo pohřbení	Břevnovský hřbitov
Alma mater	Univerzita Karlova
Povolání	archivář, historik a hagiograf
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Čeřovský (6. dubna 1913 Žižkov – 17. října 1980 Praha) byl český archivář a historik, ve 30. a 40. letech 20. století úzce spojený s benediktinským klášterem v Břevnově. V souvislosti s tím byl v letech 1950 až 1952 vězněn, pak pracoval jako dělník. Ke své profesi se mohl vrátit až v roce 1967 a působil potom v Pražském středisku státní památkové péče a ochrany přírody.^[1][2]

Narodil se na Žižkově, který se stal částí Velké Prahy až v roce 1922. Jeho otec Vincenc/Čeněk Čeřovský (1875–1941) pocházel z Bukoviny u Pecky^[3], absolvoval strojní průmyslovou školu a jako dílovedoucí Československých státních drah v roce 1919 řídil ve francouzském Is-sur-Tille opravu lokomotiv odkoupených pro Československo z válečné kořisti USA a organizoval jejich transport do republiky.^[4]

Jan v roce 1932 maturoval na Arcibiskupském gymnáziu v Praze, kde byli jeho spolužáky např. pozdější emauzský opat Maurus Alois Verzich, teolog Josef Zvěřina, biskup Jan Lebeda nebo heraldik Zdeněk Maria Zenger.^[5] Po maturitě vstoupil Jan do benediktinského noviciátu v Břevnovském klášteře a přijal řádové jméno Augustin z Canterbury. V klášteře se věnoval studiu filozofie a teologie (teologická fakulta Univerzity Karlovy, Institut Anselmianum v Římě) a spřátelil se zejména s Janem Anastázem Opaskem.^[6] Po uzavření vysokých škol působil v Břevnovském klášteře jako knihovník a archivář a významně přispěl k zabezpečení některých cenných písemností před protektorátními úředníky v Břevnově i v Broumovském klášteře.^[7][8] V letech 1941 až 1943 absolvoval Státní archivní školu v Praze. Nepřijal žádné vyšší svěcení, v roce 1943 z řádu vystoupil a stal se civilním zaměstnancem v archivu na Ministerstvu vnitra. V roce 1944 se oženil s Věrou Vonešovou (1920–2005).^[2]

V archivu Ministerstva vnitra nějakou dobu pracoval ještě po válce, kdy zároveň začal studovat historii na Karlově univerzitě. V roce 1948 se do Břevnovského kláštera vrátil, tentokrát ale jako civilní zaměstnanec – archivář.^[8] V roce 1949 se podílel na založení muzea v Polici nad Metují.^[9]

V lednu 1950 byl zatčen, jeho jméno pak padlo při výslechu Jana Opaska v procesu s Miladou Horákovou a jeho zmanipulovaná výpověď byla použita i jako svědectví proti Opaskovi v procesu „proti vatikánským agentům – biskup Zela a společníci“.^[10][11] On sám byl v procesu s „Václavem Páchou a spol." odsouzen za velezradu.^[12] Prošel pak věznicemi na Pankráci v Praze, ve Valdicích a ve Svatém Janu pod Skalou. V srpnu 1952 byl podmíněně propuštěn a musel nastoupit jako pomocný dělník do Spojených oceláren národního podniku Kladno. Od roku 1955 pracoval jako skladník ve Spofě (později národní podnik Léčiva).^[2]

V roce 1967 se mu podařilo získat místo vedoucího oddělení dokumentace v Pražském středisku státní památkové péče a ochrany přírody (předchůdci pražského územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu), kde pracoval především na interní evidenci – soupisech pražských kulturních památek. Při zaměstnání znovu zahájil a v roce 1972 dokončil studium historie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy (diplomová práce: Z osudů pražských Dientzenhoferů).

Už v době svého působení v Břevnově se seznámil a později udržoval přátelský vztah s mnoha osobnostmi české kultury, jak se spisovateli z katolického prostředí i s umělci, kteří pro klášter v Břevnově tvořili (např. s Janem Čepem, Janem Zahradníčkem, Františkem Hrubínem, Miroslavem Venhodou, Josefem Sudkem, Janem Sokolem nebo Františkem Tichým). Blízkým přítelem byl Emanuel Frynta.

Své rehabilitace v roce 1990 ani obnovy Břevnovského kláštera se už nedožil.^[2]

• Knihy Jana Hodějovského z Hodějova v klášteře Broumovském. Praha 1937, bibliofilské vydání
• Klášter v Břevnově. Praha 1944 (s Oldřichem Jakubem Blažíčkem a Emanuelem Pochem)
• Svatý Prokop, Blahoslavená Anežka, Bohuslav Balbín. In: Hrdinové a věštci českého národa. Rudolf Holinka (ed.), Přerov 1948, s. 41–58, 111–122, 328–343
• Lapidea columna. Z historie hradčanského domu. Staletá Praha, Praha 1971, s. 152–176 (s Helenou Smetáčkovou)
• Nemovité kulturní památky hlavního města Prahy. Operativní příruční seznam ke Státnímu seznamu nemovitých kulturních památek, Praha 1976 (s Jiřím Kašem)

• ELŠÍKOVÁ, Monika. Dobré dílo Anastáze Opaska. 1. vyd. Praha: Monika Vadasová-Elšíková, 1999. 246 s. ISBN 80-902602-1-7. 
• HOFFMANNOVÁ, Jaroslava; PRAŽÁKOVÁ, Jana. Biografický slovník archivářů českých zemí. 1. vyd. Praha: Libri, 2000. 830 s. ISBN 978-80-727-7023-6. S. 132. 
• NOVOTNÝ, Vojtěch. Odvaha být církví: Josef Zvěřina v letech 1913-1967. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2013. 590 s. ISBN 978-80-246-2432-7. 
• SLAVÍČEK, Lubomír; BREGANTOVÁ, Polana; HOROVÁ, Anděla, PLATOVSKÁ, Marie. Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008). 1: A-M. 1. vyd. Praha: Academia, 2016. 1808 s. ISBN 978-80-200-2094-9. S. 211. 

• Břevnovský klášter ve 20. a 21. století