Jan Čeřovský (archivář)

Jan Čeřovský
Narození6. dubna 1913
Žižkov
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí17. října 1980 (ve věku 67 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníBřevnovský hřbitov
Alma materUniverzita Karlova
Povoláníarchivář, historik a hagiograf
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Čeřovský (6. dubna 1913 Žižkov17. října 1980 Praha) byl český archivář a historik, ve 30. a 40. letech 20. století úzce spojený s benediktinským klášterem v Břevnově. V souvislosti s tím byl v letech 1950 až 1952 vězněn, pak pracoval jako dělník. Ke své profesi se mohl vrátit až v roce 1967 a působil potom v Pražském středisku státní památkové péče a ochrany přírody.[1][2]

Život

Narodil se na Žižkově, který se stal částí Velké Prahy až v roce 1922. Jeho otec Vincenc/Čeněk Čeřovský (1875–1941) pocházel z Bukoviny u Pecky[3], absolvoval strojní průmyslovou školu a jako dílovedoucí Československých státních drah v roce 1919 řídil ve francouzském Is-sur-Tille opravu lokomotiv odkoupených pro Československo z válečné kořisti USA a organizoval jejich transport do republiky.[4]

Jan v roce 1932 maturoval na Arcibiskupském gymnáziu v Praze, kde byli jeho spolužáky např. pozdější emauzský opat Maurus Alois Verzich, teolog Josef Zvěřina, biskup Jan Lebeda nebo heraldik Zdeněk Maria Zenger.[5] Po maturitě vstoupil Jan do benediktinského noviciátu v Břevnovském klášteře a přijal řádové jméno Augustin z Canterbury. V klášteře se věnoval studiu filozofie a teologie (teologická fakulta Univerzity Karlovy, Institut Anselmianum v Římě) a spřátelil se zejména s Janem Anastázem Opaskem.[6] Po uzavření vysokých škol působil v Břevnovském klášteře jako knihovník a archivář a významně přispěl k zabezpečení některých cenných písemností před protektorátními úředníky v Břevnově i v Broumovském klášteře.[7] V letech 1941 až 1943 absolvoval Státní archivní školu v Praze. Nepřijal žádné vyšší svěcení, v roce 1943 z řádu vystoupil a stal se civilním zaměstnancem v archivu na Ministerstvu vnitra. V roce 1944 se oženil s Věrou Vonešovou (1920–2005).[2]

V archivu Ministerstva vnitra nějakou dobu pracoval ještě po válce, kdy zároveň začal studovat historii na Karlově univerzitě. V roce 1948 se do Břevnovského kláštera vrátil, tentokrát ale jako civilní zaměstnanec – archivář. V roce 1949 se podílel na založení muzea v Polici nad Metují.[8]

V lednu 1950 byl zatčen, jeho jméno pak padlo při výslechu Jana Opaska v procesu s Miladou Horákovou a jeho zmanipulovaná výpověď byla použita i jako svědectví proti Opaskovi v procesu „proti vatikánským agentům – biskup Zela a společníci“.[9][10] On sám byl v procesu s „Václavem Páchou a spol." odsouzen za velezradu.[11] Prošel pak věznicemi na Pankráci v Praze, ve Valdicích a ve Svatém Janu pod Skalou. V srpnu 1952 byl podmíněně propuštěn a musel nastoupit jako pomocný dělník do Spojených oceláren národního podniku Kladno. Od roku 1955 pracoval jako skladník ve Spofě (později národní podnik Léčiva).[2]

V roce 1967 se mu podařilo získat místo vedoucího oddělení dokumentace v Pražském středisku státní památkové péče a ochrany přírody (předchůdci pražského územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu), kde pracoval především na interní evidenci – soupisech pražských kulturních památek. Při zaměstnání znovu zahájil a v roce 1972 dokončil studium historie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy (diplomová práce: Z osudů pražských Dientzenhoferů).

Už v době svého působení v Břevnově se seznámil a později udržoval přátelský vztah s mnoha osobnostmi české kultury, jak se spisovateli z katolického prostředí i s umělci, kteří pro klášter v Břevnově tvořili (např. s Janem Čepem, Janem Zahradníčkem, Františkem Hrubínem, Miroslavem Venhodou, Josefem Sudkem, Janem Sokolem nebo Františkem Tichým). Blízkým přítelem byl Emanuel Frynta.

Své rehabilitace v roce 1990 ani obnovy Břevnovského kláštera se už nedožil.[2]

Bibliografie

  • Knihy Jana Hodějovského z Hodějova v klášteře Broumovském. Praha 1937, bibliofilské vydání
  • Klášter v Břevnově. Praha 1944 (s Oldřichem Jakubem Blažíčkem a Emanuelem Pochem)
  • Svatý Prokop, Blahoslavená Anežka, Bohuslav Balbín. In: Hrdinové a věštci českého národa. Rudolf Holinka (ed.), Přerov 1948, s. 41–58, 111–122, 328–343
  • Lapidea columna. Z historie hradčanského domu. Staletá Praha, Praha 1971, s. 152–176 (s Helenou Smetáčkovou)
  • Nemovité kulturní památky hlavního města Prahy. Operativní příruční seznam ke Státnímu seznamu nemovitých kulturních památek, Praha 1976 (s Jiřím Kašem)

Odkazy

Reference

  1. Čeřovský, Jan, 1913-1980 - Bibliografie dějin Českých zemí. biblio.hiu.cas.cz [online]. [cit. 2019-08-22]. Dostupné online. 
  2. a b c d ČIŽINSKÁ, Helena. Sté výročí narození Jana Čeřovského. Staletá Praha. 2013, roč. XXIX, čís. 1, s. 149–152. Dostupné online.  Archivováno 23. 8. 2019 na Wayback Machine.
  3. Archiv hl. m. Prahy
  4. ZEITHAMMER, Karel. Cesta do Is sur Tille. In: Věda a technika v českých zemích mezi světovými válkami. Praha: Národní technické muzeum, 2014.
  5. NOVOTNÝ, Vojtěch. Odvaha být církví: Josef Zvěřina v letech 1913-1967. 1. vyd. Praha: Karolinum Press, 2014. 592 s. Dostupné online. ISBN 9788024624327. 
  6. OPASEK, Anastáz. Dvanáct zastavení. 1. vyd. Praha: TORST, 1992. 322 s. ISBN 80-900149-8-4. 
  7. KOCIÁNOVÁ, Lucie. Katalog broumovského opatského archivu z roku 1847 v kontextu osudů broumovského kláštera. 1. vyd. Pardubice: Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická, 2017. 61 s. Dostupné online. S. 35–36. Bakalářská práce. 
  8. Dějiny muzea – Muzeum Náchodska [online]. [cit. 2019-08-22]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-08-23. 
  9. Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice. Horáková a společníci. 1. vyd. Praha: Orbis, 1950. 276 s. S. 212. 
  10. Proces proti vatikánským agentům v Československu. Biskup Zela a společníci. 1. vyd. Praha: Orbis, 1950. 181 s. S. 131–132. 
  11. iPeruc.cz - Páter Václav Pácha - 100 let, od zatčení k odsouzení. www.eperuc.cz [online]. [cit. 2019-08-22]. Dostupné online. 

Literatura

  • ELŠÍKOVÁ, Monika. Dobré dílo Anastáze Opaska. 1. vyd. Praha: Monika Vadasová-Elšíková, 1999. 246 s. ISBN 80-902602-1-7. 
  • HOFFMANNOVÁ, Jaroslava; PRAŽÁKOVÁ, Jana. Biografický slovník archivářů českých zemí. 1. vyd. Praha: Libri, 2000. 830 s. ISBN 978-80-727-7023-6. S. 132. 
  • NOVOTNÝ, Vojtěch. Odvaha být církví: Josef Zvěřina v letech 1913-1967. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2013. 590 s. ISBN 978-80-246-2432-7. 
  • SLAVÍČEK, Lubomír; BREGANTOVÁ, Polana; HOROVÁ, Anděla, PLATOVSKÁ, Marie. Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800–2008). 1: A-M. 1. vyd. Praha: Academia, 2016. 1808 s. ISBN 978-80-200-2094-9. S. 211. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Jan Čeřovský 1979.jpg
Autor: Radicerov, Licence: CC BY-SA 4.0
Jan Čeřovský 1979