Jan Škoda

Jan Škoda
Narození	2. května 1896 Smíchov Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	17. listopadu 1981 (ve věku 85 let) Praha Československo Československo
Alma mater	Pražská konzervatoř
Povolání	režisér, herec, divadelní režisér a dramaturg
Manžel(ka)	Soňa Neumannová
Příbuzní	Stanislav Kostka Neumann tchán Stanislav Neumann švagr
Ocenění	národní umělec (1954)
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Škoda (2. května 1896, Smíchov^[1] – 17. listopadu 1981, Praha)^[2] byl český divadelní režisér, ředitel, dramaturg a herec.

Po maturitě v roce 1914 na reálném gymnáziu v Praze pokračoval po první světové válce v dalším studiu na Českém vysokém učení technickém a současně na dramatickém oddělení konzervatoře v Praze (1920–1923). ^[3][4]

Na konzervatoři byl žákem profesora Jaroslava Hurta, ve dvacátých letech spolu s dalšími mladými posluchači a absolventy třídy J. Hurta hrál v holešovické Legii malých v mimoškolních veřejných představeních. Práce v tomto studiu se zúčastnili rovněž např. Jiřina Šejbalová, František Salzer, Jiří Frejka, Erik A.Saudek, Bohuš Záhorský, František Muzika, František Zelenka, Jaroslav Ježek, Saša Machov a další.^[5]

Jako student konzervatoře se stal v roce 1921 elévem činohry Národního divadla a vystupoval zde v menších rolích až do roku 1924.^[4]

Následně působil jako režisér v divadle v Košicích (1924–1926),^[4] ve Východočeském divadle (režisér, šéf činohry 1926–1928), v Českých Budějovicích (1928/1929)^[6] a od roku 1930 do roku 1937 jako šéf činohry a režisér v ostravském Národním divadle moravskoslezském^[7] (s výjimkou sezóny 1931/1932 strávené ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, kde zastával pozici šéfa české činohry).^[8]

V letech 1937–1939 byl šéfem činohry a režisérem Zemského divadla v Brně^[9] a od konce roku 1939 se vrátil do NDM v Ostravě jako šéf činohry a režisér,^[7] v letech 1940–1942 byl jeho ředitelem.^[10]

Za okupace byl v roce 1942 zatčen,^[11] avšak následně propuštěn a zbaven funkce ředitele.

Od roku 1943 pracoval v Nezávislém divadle, Intimním divadle a režíroval pohostinsky v divadle Uranie.^[4] V květnu 1945 založil spolu s dalšími ostravskými divadelníky^[12] Karlem Paloušem a scénografem Janem Sládkem v Praze „Malé realistické divadlo“ a stal se jeho ředitelem. Divadlo sídlilo v sále v malostranské Umělecké besedě.

Jan Škoda chtěl připojit k divadlu jako pobočnou scénu i Divadlo satiry a toto se stalo v sezóně 1945/1946 jeho formální součástí. V září 1945 přestěhoval své divadlo do bývalého Švandova divadla a nové divadlo působilo pod jménem "Realistické divadlo".^[13] Do souboru byli angažováni například Jiří Dohnal, Bohuš Záhorský a Jiřina Petrovická. Dramaturgem divadla se stal E. A. Saudek, známý překladatel děl W. Shakespeara.

V letech 1950–1951 byl režisérem činohry v Národním divadle v Praze.^[6] V Národním divadle spolupracoval výhradně s divadelním scénografem Františkem Tröstrem,^[4] kterého často zval i později ke spolupráci na svých inscenacích do Vinohradského divadla.

Od roku 1951 působil jako umělecký šéf a režisér v Divadle na Vinohradech, resp. ve zde působícím Divadle čs.armády (od sezóny 1955/1956 jako Ústřední divadlo čs. armády) a to až do svého odchodu na odpočinek (1960).^[4]

Ještě před druhou světovou válkou se stal členem KSČ.^[14]

Byl manželem herečky Soni Neumannové, švagrem herce ND Stanislava Neumanna, zetěm básníka S. K. Neumanna.

• 1948, 1951 Státní cena
• 1949 Řád 25. února 1948
• 1954 titul národní umělec
• 1961 Řád republiky

• 1923 A. Jirásek: Jan Hus, Stašek, Smolař, Národní divadlo, režie Karel Želenský
• 1923 V. Sardou: Cyprienna, První detektiv, Stavovské divadlo, režie Miloš Nový
• 1923 J. W. Goethe: Faust, Pátý tovaryš, ND, režie Vojta Novák
• 1923 B. Björson: Král, Maskovaný pán, Stavovské divadlo, režie Vojta Novák
• 1923 Molière: Misantrop, Posel maršálského úřadu Francie, ND, režie Karel Dostal
• 1924 D. N. Fonvizin: Mazánek, Lokaj, Národní divadlo, režie Václav Vydra st.
• 1924 A. Jirásek: Jan Žižka, Hartneid z Lichtenštejna, ND, režie Vojta Novák
• 1924 L. N. Andrejev: Rozum, Třetí lékař, ND, režie Jaroslav Hurt

Vladimír Hlavatý

• Jan Škoda byl vynikající režisér realistické školy. Režisér – jak se říká koncepční, s přesnou představou o tvaru divadla. Měl smysl pro pravdivý realistický detail, ale také pro architektonickou výstavbu celku představení. Dělal u nás Gorkého Barbary tak nádherně, že si nedovedu představit lepší inscenaci této hry. ^[16]

• Josef Balvín: Martin Růžek, Orbis, Praha, 1964, str. 33, 50, 51, 105–6
• Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 146, 464, 516
• Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 31, 86, 103, 213–4
• František Černý: Hraje František Smolík, Melantrich, Praha, 1983, str. 329
• Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 1945–1955, Academia, Praha, 2007, str. 20, 33, 36–7, 66, 93, 129, 130, 148, 175, 219, 220, 246–8, 250, 256, 271, 275, 289, 301, 304, 306–7, 310, 340, 349, 372, 387, 411, 419, 426, 433, 445, ISBN 978-80-200-1502-0
• Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 30, 51, 115, 117, 137, 188, 194, 227, 325, 337–340, 350, 364, 443, 505, 527, 528, 533, 534.
• Vlasta Fabianová: Jsem to já?, Odeon, Praha, 1993, str. 73, 102–3, 107–9, 222–3, 307, 313, ISBN 80-207-0419-1
• Zdeněk Hedbávný: Divadlo Větrník, Panorama, Praha, 1988, str. 144
• Kolektiv autorů: Almanach Národního divadla moravskoslezského : 1919–1999. Ostrava : Národní divadlo moravskoslezské, 1999. 175 s. ISBN 80-238-5261-2. S. 37–38, 145, 146.
• Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 82, 176, 181, 245, 262, 265–6, 382, 385, 395–6, 399, 402, 486–8, 492–3, 515–6, 518, 521, 537, 553, 588, 597–8, 612, 620, 626–7, 635, 652, 660, 661, 665
• Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 490
• František Kovářík: Kudy všudy za divadlem, Odeon, Praha, 1982, str. 258, 261, 263, 279, 280, 282
• Kulturně-historická encyklopedie českého Slezska a severovýchodní Moravy. 2. svazek : M–Ž. 2. vydání. Ostrava : Ústav pro regionální studia Filozofické fakulty Ostravské univerzity, 2013. 575 s. ISBN 978-80-7464-387-3. S. 400.
• Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 223
• Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně. Díl I, 1884–1984 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Státní divadlo, 1984. 840 s. S. 341–345.
• Jaroslav Průcha: Má cesta k divadlu, 1975, vyd. Divadelní ústav, Praha, str. 166, 261
• Z. Sílová, R. Hrdinová, A. Kožíková, V. Mohylová : Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský ansámbl, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 68, 83, 85–7, 89, 91, 95, 103, 107, 115, 180–3, 194, ISBN 978-80-239-9604-3
• TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 272. 
• Alena Urbanová: Vítězslav Vejražka, Orbis, Praha, 1963, str. 48, 70, 96–8, 100
• Marie Valtrová: Kronika rodu Hrušínských, Odeon, Praha, 1994, str. 182, ISBN 80-207-0485-X
• Marie Valtrová: ORNESTINUM, Slavná éra Městských divadel pražských, Brána, Praha, 2001, str. 9, 51, 75, 81–2, ISBN 80-7243-121-8
• Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 90, 157, 210–212, 214–5, 219, 221–5, 239, 302–3, ISBN 80-85625-19-9
• Jiří Žák a kol.: Divadlo na Vinohradech 1907–2007 – Vinohradský příběh, vydalo Divadlo na Vinohradech, Praha, 2007, str. 134, 136, 158–9, 189, ISBN 978-80-239-9603-6

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Škoda na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jan Škoda
• Jan Škoda v souborném katalogu Akademie věd ČR
• Jan Škoda v databázi Archivu Národního divadla
• Jan Škoda v archivu Národního divadla Brno
• Jan Škoda ve Filmové databázi
• Jan Škoda na Kinoboxu
• Soupis pražských domovských příslušníků 1830-1910, Škoda, Vilém * 1857 s rodinou, otec Jana Škody