Jan Žižka (film, 1956)

Jan Žižka
Země původuČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Jazykčeština
Délka101 min
Žánryhistorický
drama
Námět a scénářOtakar Vávra
Miloš Václav Kratochvíl
RežieOtakar Vávra
Obsazení a filmový štáb
Hlavní roleZdeněk Štěpánek
František Horák
Karel Höger
Jan Pivec
Vlasta Matulová
Ladislav Pešek
Gustav Hilmar
Vítězslav Vejražka
Václav Voska
Miloš Kopecký
Gustav Opočenský
Vladimír Leraus
HudbaJiří Srnka
KameraVáclav Hanuš
StřihAntonín Zelenka
Výroba a distribuce
Premiéra22. července 1956[1]
DistribuceStudio uměleckých filmů Praha
Předchozí a následující díl
Jan HusProti všem
Jan Žižka na FPČSFDIMDb
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Žižka je československý hraný film natočený režisérem Otakarem Vávrou v roce 1955 na motivy díla spisovatele Aloise Jiráska. Jedná se o druhý díl Vávrovy filmové husitské revoluční trilogie. Děj tohoto historického snímku, který navazuje na film Jan Hus, se odehrává v rozmezí let 1419 a 1420. Ústředním motivem filmu je vyhrocení situace v Čechách po upálení mistra Jana Husa a lidová vzpoura proti papežské autoritě a proti novému králi Zikmundu Lucemburskému. V čele této rebelie stojí horlivý kněz Jan Želivský a králův pobočník a pozdější hejtman Jan Žižka.

Děj

V úvodu sledujeme služku Johanku, známou již z předchozího dílu, která po upálení svého mistra Jana Husa cestuje Čechami a vodí uprchlé poddané na zakázaná kázání na hory. Její skupina je přepadena oddíly pána z Rožmberka a jen se štěstím se jí podaří uprchnout před panskými biřici.

Král Václav IV. je v této době vydírán vyslanci svého bratra Zikmunda a papeže, kteří mu vyhrožují vyhlášením křížové války, pokud nebude potlačeno husitské hnutí v zemi a Václav nedokáže vrátit zabavené církevní majetky zpět katolíkům. Václav tomuto tlaku nakonec podlehne, zakáže všechna srocování v zemi a pobočníku Janu Žižkovi rozkáže, aby nechal zabavit zbraně všem Pražanům.

Při střetu s královými vojáky jsou následně zajati studenti Ješek, Prokůpek a s nimi také tři pražští tovaryši. Kněz Jan Želivský v čele pražské chudiny, kterou proti králově vůli nechal vyzbrojit Jan Žižka, vytáhne po plamenném kázání v kostele Panny Marie Sněžné k Novoměstské radnici, kde jsou všichni zajatci drženi jako rukojmí. Před radnicí se srotí ozbrojený dav vedený Želivským a Janem Žižkou, který požaduje vydání zajatců, při tom je napaden královskými biřici. Radní rozkážou popravit zajatce, tehdy však husité prolomí bránu a vtrhnou dovnitř. Davu se podaří osvobodit čtyři přeživší zajatce, neboť student Ješek je biřici ještě před probouráním brány zákeřně usmrcen. Rozlícený dav poté svrhne královy novoměstské konšely z oken radnice a za svého vůdce a hejtmana si spontánně zvolí Jana Žižku.

Když se o těchto převratných událostech a zradě Jana Žižky dozvídá nemocný král Václav, který se právě zdržoval na loveckém hrádku nedaleko hlavního města, zachvátil jej výbuch vzteku, načež zemřel na záchvat mozkové mrtvice. Králova smrt ještě posílí pozici odbojných husitů, kteří nesouhlasí s vysokou šlechtou, která za Václavova nástupce považuje králova mladšího bratra Zikmunda. Z Prahy uprchne královna Žofie a Václavovo tělo je v tajnosti převezeno k pohřbu v Zbraslavském klášteře.

Římského a uherského krále Zikmunda Lucemburského zastihne zpráva o smrti jeho bratra na tažení proti Turkům ohrožujícím z jihu Uherské království. Zikmund rozkáže české šlechtě, aby povstání v Čechách potlačila a svým zástupcem v zemi ustanoví předního kališnického šlechtice Čeňka z Vartmberka. Zikmundovi loajální šlechta bojuje s pražským lidem, který podpoří venkovští husité. Husitům se podaří obsadit Menší město, tehdy však radikály zradí bohatí kupci ze Starého města, kteří se tajně dohodnou s Vartemberkem. Zradou obsadí po Pražském hradě také Vyšehrad, čímž pražská města zcela obklíčí.

Jan Žižka a kněz Václav Koranda proto z Prahy odvedou část radikálně smýšlejících husitů, načež v jejich čele zamíří do k hoře Tábor nacházející se nedaleko Sezimova Ústí. Na této cestě (z Plzně do Tábora) je zástup husitů vedený Žižkou přepadnou nedaleko Sudoměře oddíly panské jízdy (zemská hotovost) a johanitů ze Strakonic. Film vyvrcholí bitvou, v níž husité porazí a rozeženou přesilu katolických rytířů. V boji zemře služebná Johanka, avšak ostatním kališníkům se po bitvě podaří dosáhnout vytouženého Tábora.

Natáčení

Pohled na hráz mezi rybníky Markovec a Škaredý na níž se v roce 1420 odehrála bitva u Sudoměře. Na témže místě se v roce 1955 natáčela finální scéna filmu Jan Žižka

Film Jan Žižka se natáčel v roce 1955. Na natáčení se jako historičtí a vojenští poradci podíleli také historici Josef Macek, Jan Durdík či Eduard Wagner. Hudbu, kterou měl na starost Jiří Srnka, zařídil Filmový symfonický orchestr a Pěvecký sbor Československého rozhlasu, který řídil František Belfín. Jako vedoucí sekce kostýmů se na filmu podílel také Jiří Trnka. Kromě ateliérů a filmových staveb se snímek natáčel rovněž v jižních Čechách. Finální scéna zachycující bitvu u Sudoměře byla natočena přesně v místech, kde se v roce 1420 boj skutečně odehrál. Jako komparsisté si ve filmu zahráli obyvatelé vesnic ležících v blízkosti bojiště.[2]

Natáčení probíhalo za účasti útvarů československé armády, jezdeckých klubů Svazarmu, které k filmování dodaly množství koní, a Vojensko-historického ústavu.

Přijetí

Snímek je, podobně jako ostatní díly Vávrovy husitské trilogie, do dnešních dnů ceněn pro svou monumentálnost, výpravu, kostýmy a zdařilé bojové scény. Přesto bývá tento film kritizován za svou přílišnou poplatnost režimu 50. let, schematičnost, za své budovatelské nadšení a kvůli zkreslování dějin.[3][4]

Husité jsou ve snímku veskrze vykreslováni jako ctnostní zastánci komunistických ideálů. Zato jejich soupeři, tedy vysoká šlechta, katolická církev, čeští i zahraniční Němci a král, jsou přibližováni jako zrádní, falešní a úskoční nepřátelé lidu, kterým jde pouze o vlastní prospěch, moc a majetek.

Obsazení

Zdeněk ŠtěpánekJan Žižka
František HorákJan Želivský
Vlasta Matulovákrálovna Žofie
Karel Högerkrál Václav IV.
Jan Pivecřímský a uherský král Zikmund
Ladislav Pešekkrálův šašek Miserere
Václav VoskaČeněk z Vartenberka
Vítězslav VejražkaVáclav z Dubé
Gustav HilmarJan z Chlumu
Miloš KopeckýPán ze Šternberka
Gustav OpočenskýJindřich z Hradce (johanita)
Vladimír Lerausarcibiskup pražský
Marie Tomášováslužka Johanka
Vilém Bessertesař Jíra
Jaroslav Vojtapekař Joha
Marie VášováJohova žena
Vladimír RážTomeš, Johův syn
Otto LackovičOndřej, Johův syn
František Kreuzmannstaroměstský purkmistr
Míla Pačovápaní purkmistrová
Rudolf Hrušínskýpurkmistrův syn
František Vnoučeknovoměstský konšel Šimon
Vladimír Řepanovoměstský konšel Bradatý
František Filipovskýnovoměstský konšel Elegán
Vojtěch Plachý-TůmaŠtěpán od Váhy
Ladislav BoháčJakoubek ze Stříbra
Miroslav DoležalVáclav Koranda
Oldřich Vykypělhejtman Chval Řepický z Machovic
Adolf Vojta-Jurnýhejtman Kuneš z Bělovic
Miroslav Holubvyslanec tureckého sultána
Jaroslav Marešstudent Prokůpek
Josef Kemrstudent Ješek

Odkazy

Reference

  1. Jan Žižka [online]. ČSFD [cit. 2013-08-05]. Dostupné online. 
  2. DVOŘÁK, Luboš. U Sudoměře filmaři vytahovali koně z bláta. DENÍK.cz [online]. 2013-03-09 [cit. 2013-08-05]. Dostupné online. 
  3. Století kontroverzního režiséra Otakara Vávry [online]. Týden.cz, 2011-9-16 [cit. 2013-08-05]. Dostupné online. 
  4. Mistr Vávra? Pokus o solidní pohled na zesnulou legendu. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2011-9-18 [cit. 2013-8-5]. Dostupné online. 

Literatura

  • ČORNEJ, Petr. Husitská trilogie a její dobový ohlas. Film a dějiny. 2005, s. 84–98 a 359–363. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Jan Vilímek - Alois Jirásek.jpg
Alois Jirásek (1851-1930), český spisovatel.
Battle of Sudoměř 11.JPG
Areál bitvy u Sudoměře, okres Strakonice, hráz mezi rybníky Markovec a Škaredý od Žižkova pomníku