Jan Böhm se narodil v Praze na Vinohradech. Základní školu vychodil ve Vršovicích. Jeho otec Jan Nepomuk Böhm (1857–1944) byl zahradník, který vynikal v pěstování hyacintů, narcisů a šlechtění růží. Je označován za jednoho z „otců zakladatelů“ českého růžařství.[2] Jan se u něj vyučil zahradníkem. Po vyučení odjel na tříletou praxi do Německa, kde se rozhodl věnovat se trvale pěstování růží. Poté praktikoval v Lucembursku a ve Francii. Před vypuknutím první světové války se vrátil do Čech, ale hned v červenci 1914 narukoval, bojoval na ruské a italské frontě. Poté byl raněn a konec války ho zastihl doma na rekonvalescenci.
Plantáže v Blatné
Růže z Blatné
Po válce mu jeho otec nabídl své pozemky v Blatné. Nebyly to pozemky považované za vhodné pro pěstování růží. Pole byla kamenitá a neúrodná, ale Böhm neměl na jiné pozemky peníze. Ostatní zemědělci v Blatné se Böhmovi ze začátku smáli, třeba proto, že na svá pole vysazoval šípky, kterých se ostatní pracně zbavovali. Böhm svá pole zúrodnil a brzy se dostavily první úspěchy. V roce 1919 se dvěma pomocníky na dvouhektarovém pozemku poprvé vysázel pět tisíc růžových pláňat. Záhy na to založil v Blatné zahradnictví a začal ve velkém pěstovat a šlechtit růže. Ukázalo se, že podnebí a podmínky, které se zdály být pro růže nevhodné, jim vyhovují a růže jsou odolnější proti škůdcům a chorobám. Ve stejném roce se i oženil s místní dívkou Marií Maříkovou z Hajan.
Jan Böhm
V roce 1922 se poprvé zúčastnil růžařské výstavy, na níž získal čestné uznání a stříbrnou medaili. V roce 1925 vyšlechtil svoji první růži, kterou pojmenoval „Máňa Böhmová“ po své prvorozené dceři. To už zaměstnával 16 lidí, dva roky vyvážel i do zahraničí a růže pěstoval na sedmi hektarech. V roce 1933 se jeho podnik rozrostl o nakoupené pozemky na 20 hektarů a již tehdy byl proslulý i v zahraničí. Jelikož pěstoval pouze jeden druh květin, věděl, že okruh jeho zákazníků musí být co nejširší. Výpěstky zasílal nejen do celé ČSR, ale též do Jugoslávie, Německa, Rakouska, Polska, Maďarska, Francie a USA. Expedoval ročně více než 200 000 odolných a neobyčejně vytrvalých sazenic, včetně první modré růže na světě, nazvané „Generál Štefánik“ a uvedené na trh 1932.
Mimo jiné Böhm na tehdejší dobu skvěle pochopil, co je to marketing. V městském muzeu v Blatné se dochovalo mnoho katalogů, inzerátů a pohlednic s motivy růží, které vydával. Také bohatě publikoval v různých časopisech. Dokázal v lidech vzbudit touhu mít jeho růže na zahrádce. Příkladem působivé reklamy je původní česká opereta Na růžích ustláno. Její premiéru v prosinci 1933 v brněnském divadle Na hradbách provázela Růžová soutěž. Diváci měli hádat, kolik růží bylo použito ve výpravě operety. Odměnu do soutěže věnoval samozřejmě Jan Böhm. Sám to odůvodnil slovy: „Nadšen krásnou operetou rozhodl jsem se darovati pro soutěž celou mou kolekci československých růží, mých vlastních výpěstků, jejichž cena jest dle ceníku 760 Kč a jež pozůstává ze 41 růží různých druhů a barev. Růže pošlu včas před jarním vysazováním.“ Ve skutečnosti představení zdobilo 23 210 růží, což musel být uprostřed zimy pro diváky obzvlášť krásný zážitek. I díky Böhmově velkorysosti měla opereta obrovský ohlas, že ji rok nato zfilmoval Miroslav Cikán s Jindřichem Plachtou, Lídou Baarovou a Antonií Nedošinskou a některé záběry se točily na Böhmových plantážích. Zahradník se opět inspiroval a vyšlechtil růži Lída Baarová. Příkladem Böhmových dalších kultivarů byly pnoucí růže s plnými bílými květy Máňa Böhmová (1925), Jan Hus (1932), Česká pohádka (1933) aj.[3]
Baťa v růžích
Každoročně, až do druhé světové války, uváděl Böhm na trh vlastní novinky růží, vystavoval na domácích i zahraničních výstavách, kde jeho výpěstky byly pravidelně oceňovány. Také v roce 1933 získal Velkou medaili města Paříže, zlatou medaili na Mezinárodní výstavě růží ve Francii, zlatou medaili v Bratislavě a četná uznání v dalších zemích. Vedle hlavní pěstební růžařské specializace se věnoval také jiřinám, různým okrasným dřevinám a perenám. Byl rovněž společensky a organizačně činný. Působil jako zpravodaj Státního statistického úřadu, rada patentního soudu a člen poroty na Mezinárodní soutěži novinek růží v Paříži. Přijal členství v růžařských společnostech ve Francii, Anglii, Holandsku, Německu, Španělsku a USA. Publikoval odborné články v zahradnických časopisech. Spolupracoval s některými zahraničními růžařskými firmami (např. ve Francii, v USA) a jejich novinky uváděl na náš trh a naopak jejich prostřednictvím své výpěstky na trh v cizině. Značnou pozornost věnoval obchodní propagaci svého podniku a napsal vzpomínky, z nichž část byla publikována. V roce 1928 koupil v Blatné dům, který postavil architekt Jan Komanec. Ve vile bydlel s rodinou a sídlila tam i administrativa podniku. Po deseti letech bylo jeho růžařství největším podnikem v Blatné, zaměstnávající 70 lidí na plantážích a 11 lidí v administrativě včetně překladatelů cizojazyčné korespondence. Vydělané peníze Böhm stále investoval do rozšiřování podniku, nákupu nové techniky a další propagaci. Na začátku 30. let už neměl v Česku konkurenci. Jeho plantáže patřily k největším i v evropském měřítku, proto se mu začalo říkat Baťa v růžích.[3]
Do roku 1950 Böhm vyšlechtil 120 druhů růží, kterým dával vlastenecká a poetická jména.[4] Jako rada patentního soudu si je často legalizoval a pomáhal zvyšovat povědomí i o růžích menších pěstitelů. Mnoho z jeho výtvorů získalo ocenění, mimo jiné 14 zlatých medailí na řadě významných výstav v západní Evropě, což dále prohlubovalo jeho proslulost. Některé odrůdy pojmenoval po významných prvorepublikových politicích. Svou vlastní odrůdu od něho na návštěvě v Blatné v srpnu roku 1935 dostal třeba tehdejší ministr zahraničí Edvard Beneš. Když zemřel v roce 1937 prezident Masaryk, poslal Böhm do Prahy 25 tisíc růží k uvití pohřebních věnců. O rok později pak vznikla růže T. G. M. Mimořádné byly i výstavy a procházky po plantážích, které organizoval přímo v Blatné. Na některé z nich přijelo třeba i 25 tisíc lidí a vypravovali se na ně zvláštní vlaky. Pro město to byla obrovská reklama. Böhm udržoval čilý kontakt i s dalšími pěstiteli a dlouho udržoval korespondenci i se šlechtitelem Ivanem Mičurinem. Böhm měl v plánu také postavení rozária, kde by se mohly všechny jeho odrůdy pěstovat bez ohledu na roční dobu. Mělo být součástí hotelu a část budovy měla sloužit jako muzeum růží. Plány mu zhatila druhá světová válka. Zahradnictví muselo změnit sortiment. Květiny vystřídaly jahody, angrešt, rybíz, ořechy, jabloně, třešně, hrušně, ale také obilí a brambory pro obživu obyvatel. V této době se Böhm pokoušel vyšlechtit jedlé šípky, které by lidem dodávaly dostatek vitamínu C. O něco podobného se v Rusku snažil právě Mičurin a oba pěstitelé své úsilí i propojili.[3]
Vyvlastění a konec krále růží
Po válce nastal krátký čas obnovy, ale v roce 1950 byl Böhmův podnik vyvlastněn a růžové plantáže dostal na starost místní komunální podnik Lidoslužby města Blatné. Böhm samotný tam působil už jen jako šlechtitel, ale vyšlechtil už jen jedinou růži, Hold Slunci (1956). O tři roky později zemřel a jeho dílo i to, co pro město udělal, bylo postupně, a zčásti zcela jistě i cíleně zapomínáno. Žádný z jeho potomků se nestal profesionálním zahradníkem. Růže se sice v Blatné dál pěstovaly s různými výsledky, obnovit zašlou slávu se už nikdy nepodařilo a po roce 1989 zaniklo pěstování růží úplně.[3][5][4]
V Blatné na náměstí J. P. Koubka má Jan Böhm pomník v podobě kamenných růží, zhotovený v roce 1987 podle návrhu architekta Jana Rampicha.
Výběr vyšlechtěných druhů růží
Generál ŠtefánikDr. MasarykSrdce EvropyBlatná, 1927, čajohybridy, tmavě červená
Jan Böhm, 1928, čajohybridy, karmínově červená
Bohemia, 1928, čajohybridy, růžová
Sláva Böhmová, 1930, čajohybridy, lososově červená se žlutým středem
Doktor Masaryk, 1930, staré růže, růžová
Božena Němcová, 1931, čajohybridy, světle růžová
Alois Jirásek, 1931, čajohybridy, oranžovo-žlutá
Smetana, 1932, polyantky, červená
Tomáš Baťa, 1932, staré růže, tmavě červená
Temno, 1933, čajohybridy, tmavě červená
Antonín Dvořák, 1933, čajohybridy, oranžovo-růžová
Flags of Austria-Hungary.png Autor:Dragovit (of the collage),
Licence:CC BY-SA 4.0 Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Flag of the Czech Republic.svg Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto:
„Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Rakousko-Uhersko
Československo
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
.jpg)
Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Böhm na Wikimedia Commons 
