Jan Grmela (spisovatel)

PhDr. Jan Grmela
Narození	29. dubna 1895 Praha
Úmrtí	14. března 1957 (ve věku 61 let) Praha
Pseudonym	M. Gregor
Povolání	spisovatel a překladatel
Alma mater	Filozofická fakulta Univerzity Karlovy Právnická fakulta Univerzity Karlovy
multimediální obsah na Commons
citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan Grmela (29. dubna 1895 Praha^[1] – 14. března 1957 Praha) byl český knihovník, spisovatel, překladatel, autor rozhlasových her a redaktor.^[2] Známým se stal též jako autor rozhlasové hry Požár v opeře, během jejíhož vysílání mnozí posluchači uvěřili, že se jedná o skutečný živý přenos.

Život

Mládí a studia

Narodil se jako jediný syn v rodině kancelisty Jana Grmely (1858–1913) a jeho manželky Františky rozené Šlosarové (1870–??).^[3] Po maturitě na dnešním Jiráskově gymnáziu v roce 1915 musel narukovat a 1. světovou válku strávil na frontě. Po vzniku Československa vystudoval na Univerzitě Karlově dějiny umění a literatur, archeologii a filozofii.^[4] Promoval v roce 1923, kdy obhájil dizertační práci Umělecké památky v Konstantinopoli podle záznamů kronikářů.^[5]

Kariéra úředníka

Po krátké praxi učitele nastoupil roku 1926 jako statistický úředník na Magistrát hlavního města Prahy. V letech 1928–1942 se zde stal tiskovým referentem.^[6]

V roce 1942 byl jmenován ředitelem Ústřední knihovny hl. města Prahy.^[7]

Po válce

Dne 15. května 1945 byl v rámci poválečné očisty vyloučen ze Syndikátu českých spisovatelů a hudebních skladatelů se zdůvodněním „za spolupráci s Němci“.^[8] V červnu 1945 byl odvolán z funkce ředitele Ústřední knihovny a pracoval jako administrativní pracovník Archivu hlavního města Prahy. Důvodem odvolání měl být sudetoněmecký původ manželky Růženy.^[6] Do trvalého důchodu byl poslán v roce 1948.

Je pochován na Olšanských hřbitovech, část 007, oddělení 7, hrob 524.^[9]

Rodinný život

Dne 16. února 1922 se oženil (civilní sňatek) s Růženou Pfobovou (1893–??), ředitelkou školy v Praze, původem sudetskou Němkou z Perninku.^[10] Církevní sňatek s Jaroslava Grmely a Růženy Pfobové se konal 15. února 1947.^[1] Manželé Grmelovi měli dceru.

Dílo

Odborníci nehodnotí Grmelovo dílo příznivě: „...přes efektní prostředky a aplikaci některých postupů moderní tvorby bez hlubší invence...mezi strojeností a konverzační uhlazenost“. Za záslužné se považují jeho práce o Praze.^[4]

Rozhlasová hra Požár v opeře

Z díla Jana Grmely stojí za jmenovitou pozornost rozhlasová hra Požár v opeře, kterou vysílal Radiojournal 4. června 1930. Grmelovi se podařilo, o osm let dříve než tak učinil Orson Welles v legendární rozhlasové inscenaci Válka světů (vysílána 31. 10. 1938), přesvědčit část posluchačů, že poslouchají přímý rozhlasový přenos ze skutečné tragédie.

Děj hry byl vcelku jednoduchý – během árie vévody z Rigoletta „Ó, jak je měnívé...“ (Donna è mobile) zaslechl posluchač výkřiky a stal se svědkem požáru, paniky diváků a zásahu hasičů. Autentičnost dodal výstup z hlasatelny, který oznamoval přerušení vysílání, protože Velká opera byla zachvácena požárem. Další výstupy se odehrávaly v prostranství před divadlem a v redakci nejmenovaného deníku. Hra končila zvukovými efekty představujícími zřícení budovy a nastalou paniku.^[11] Znepokojení posluchači se obraceli na redakce a policii v takovém množství, že se denní tisk této události věnoval. Hlouček zvědavců se dokonce měl osobně dostavit před pražskou Velkou operetu (dnes Divadlo v Dlouhé), aby požár spatřil na vlastní oči.^[12]

Hru vydal knižně Josef Hladký v Hranicích roku 1931. V roce 1933 byla nahrána na dvě gramofonové desky pod názvem Požár opery, účinkovali herci Národního a Vinohradského divadla.^[13][14]

Jan Grmela se mohl inspirovat přípravami německého filmu Požár v opeře, který měl v českých kinech premiéru na podzim roku 1930, tedy krátce po uvedení stejnojmenné hry v rozhlase.^[15] Věrohodnost zvyšovalo, že v historii velkých divadel nebyly požáry výjimečnou událostí, některé si vyžádaly i stovky obětí.^[16]

Knižní vydání (výběr)

V počátcích své literární kariéry vystupoval Grmela jako pacifista a propagoval česko–německé sblížení, v lyrice zdůrazňoval sociální prvky, např.:^[4]

Později se orientoval komerčně a v četných knihách a divadelních hrách zpracovával témata ze světáckého, sportovního nebo tzv. uměleckého prostředí, např.:^[4]

Mezi práce o Praze patří např.:

• Praha (Autoři Alois Žipek, Jan Grmela, Ladislav Jarolímek, 1932; přeloženo do angličtiny, němčiny a francouzštiny)
• Praha, přírodní krásy Prahy (autoři Alois Žipek a Jan Grmela, 1939)
• Lidový průvodce hlavním městem Prahou (1941)

Překlady

Jan Grmela překládal z němčiny, jeho překlady obsahují detektivní romány Hanse Reginy von Nack, prózy Hugo Saluse, frašku Nenadále Johanna Nestroye. Z angličtiny přeložil fantastická díla Edwarda Stewarta Whitea (1873–1946).

Jeho pokusy o překlady děl Franze Kafky jsou považovány za nezdařené, Kafkův nekrolog (Pramen 5, č. 1, 15. 9. 1924, s. 47.) za patetický a nepříliš dobře informovaný.^[17]

Scénář k filmu

V roce 1938 se spolupodílel na scénáři filmu Panenka režiséra Roberta Landa.

Odkazy

Reference

Literatura

• BLAHYNKA, Milan. Jan Grmela. In: Vladimír Forst a kolektiv. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. Praha: Academia, 1985. ISBN 80-200-0797-0. Svazek 1/I. A–G. S. 821–822.
• KUČERA, Martin. Bibliografický slovník: Grmela Jan [online]. Historický ústav AV ČR [cit. 2020-03-14]. Dostupné online. 
• HRAŠE, Jiří. Rozhlasová historie: Požár v rozhlase (příběh jednoho vysílání) [online]. [cit. 2020-03-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-12-22. 

Související články

• Válka světů (rozhlas)

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Grmela na Wikimedia Commons
• Osoba Jan Grmela ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jan Grmela (spisovatel)
• Chvilka s Janem Grmelou. Salon. 15. 2. 1935, s. 26. Dostupné online.