Jan I. Braniborský

Jan I. Braniborský
Johann Otto Siegesallee1.JPG
Narození1213
Úmrtí4. dubna 1266 (ve věku 52–53 let)
Stendal
Povolánívládce
ChoťSofie Dánská (od 1236)[1]
Hedwig von Pommern (od 1250)[1]
Juta Saská (od 1255)[1]
Juta Saská
DětiJan II. Braniborský[2]
Ota IV. Braniborský[2]
Erik Braniborský[2]
Konrád I. Braniborský[2]
Anežka Braniborská
Jindřich I. Braniborský[2]
… více na Wikidatech
RodičeAlbrecht II. Braniborský a Matylda z Grojče
RodAskánci
PříbuzníOta III. Braniborský, Elisabeth of Brandenburg, Landgravine of Thuringia a Matylda Braniborská (sourozenci)
Johann von Brandenburg[2] (vnuk)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Jan I. Braniborský (kolem 1213 – 1266) byl spolu se svým bratrem Otou III. Braniborský braniborským markrabětem a velkým kolonizátorem z rodu Askánců.

Život

Narodil se jako syn braniborského markraběte Albrechta II. a jeho manželky Matyldy Lužické kolem roku 1213.[3] Když v roce 1220 jeho otec zemřel, Jan I. i jeho mladší bratr Ota III. byli ještě nezletilí. Opatrovnictví nad nimi proto císař Fridrich II. svěřil magdeburskému arcibiskupovi Albrechtovi I. O rok později poručnickou vládu od arcibiskupa skoupila Janova matka Matylda, jež v Braniborsku vládla spolu s Albrechtem I. Saským.[4]

V roce 1225 se Jan s Otou v Braniborsku chopili samostatné vlády, která byla poznamenána pozoruhodnou bratrskou soudržností a hospodářským i mocenským rozmachem. Oba bratři podporovali obchod a intenzivně se věnovali kolonizační činnosti. Za svůj vznik jim vděčí zejména města Frankfurt nad Odrou, Straußberg, Neu-Angermünde, Słupsk, Liebenwalde, Stargard, Friedland, Lychen, Neubrandenburg, Choszczno, Deutsch-Krone,[4] Gransee, Gorzów Wielkopolski a Prenzlau.[3] Braniborští bratři se zásadně podíleli rovněž na vzniku Berlína. Jan byl také velkým fundátorem církve, zejména cisterciáckého, templářského a maltézského řadu,[4] ale i žebravých řádů. Založil například klášter Chorin, dále kláštery ve Špandavě, Zehdenicku, Gottesstadtu a Oderbergu.[3]

Na počátku své vlády Jan I. s bratrem vedl válku proti svému dřívějšímu poručníkovi, arcibiskupovi Albrechtovi I. Magdeburskému. Důvody této války nejsou přesně známé, Albrecht od braniborských markrabat možná vymáhal dosud nesplacenou částku, jíž si Janova matka od něj roku 1221 koupila poručnictví nad svými syny. Ačkoli tato válka pro Askánce nedopadla příliš šťastně, další Janova politika byla požehnána značnými úspěchy. Později se dostal do sporů s halberstadtským biskupem Ludolfem, jehož se mu spolu s bratrem podařilo na hlavu porazit. V roce 1240 si bratři znepřátelili nového halberstadtského biskupa Meinharda z Kranichfeldu, jenž se spojil s magdeburským arcibiskupem a markrabětem Jindřichem III. Míšeňským. I v této válce, ukončené o pět let později, ale bratři uspěli. Následně se Askánci spojili s magdeburským arcibiskupem, svým dřívějším sokem, aby ovládli město Lebus a jeho okolí. V roce 1250 braniborští bratři získali zase Starou marku, mnoho menších území a měst ke svým rodovým državám ale připojovali už dříve.[4]

I přesto, že Jan se svým bratrem Otou pevnou rukou rozšiřovali své území, k římskému císaři Fridrichovi II. Štaufskému zůstávali zcela loajální. Jejich poměr se ke Štaufům změnil v roce 1250, a to poté co Fridrich II. zemřel. Odmítli tehdy totiž uznat vládu jeho syna Konráda IV. a přiklonili se na stranu vzdorokrále Viléma Holandského. Ten se braniborským Askáncům odměnil udělením města Zerbstu. Přiřkl jim dokonce i právo na Saské vévodství, jež ovládala jiná větev askánského rodu. V roce 1258 si oba bratři rozdělili své majetky, čímž se braniborští Askánci rozdělili na jánskou a otonskou linii. Jan I. zemřel v roce 1266. Je pochován ve své fundaci, klášteře Chorin.[4]

Potomci

1. manželství ∞ 1235 Žofie Dánská

  • Jan II. (asi 1237–1281), braniborský markrabě ∞ Hedvika z Werle
  • Ota IV. se Šípem (asi 1238–1309), braniborský markrabě ∞ Heilwiga Holštýnská ∞ Jitka z Henneberka
  • Konrád I. (kolem 1240–1304), braniborský markrabě ∞ Konstancie Velkopolská
  • Helena (1241/1242–1304), landsberská markraběnka ∞ Dětřich Landsberský
  • Erik (kolem 1245– 1295), magdeburský arcibiskup

2. manželství ∞ 1255 Juta Saská

  • Anežka (1257–1304), dánská královna ∞ Erik V. Dánský
  • Jindřich I. (1256–1318), braniborský a landsberský markrabě ∞ Anežka Bavorská
  • Mechtilda (?–před 1309), pomořanská vévodkyně ∞ Bogislaw IV.
  • Albrecht (přibližně 1258–1290)
  • Hermann (?–1291), biskup havelberský

Vývod z předků

 
 
 
 
 
Ota z Ballenstedtu
 
 
Albrecht I. Medvěd
 
 
 
 
 
 
Eilika Billung Saská
 
 
Oto I. Braniborský
 
 
 
 
 
 
Heřman I. z Winzenburgu (?)
 
 
Žofie z Winzenburgu
 
 
 
 
 
 
?
 
 
Albrecht II. Braniborský
 
 
 
 
 
 
?
 
 
?
 
 
 
 
 
 
?
 
 
Adelheida
 
 
 
 
 
 
?
 
 
?
 
 
 
 
 
 
?
 
Jan I. Braniborský
 
 
 
 
 
Konrád Míšeňský
 
 
Dedo III. Lužický
 
 
 
 
 
 
Luitgarda z Ravensteinu
 
 
Konrád II. Lužický
 
 
 
 
 
 
Goswin II. z Heinsbergu
 
 
Matylda z Heinsbergu
 
 
 
 
 
 
Adelaida ze Sommerschenburgu
 
 
Matylda Lužická
 
 
 
 
 
 
Boleslav III. Křivoústý
 
 
Měšek III. Starý
 
 
 
 
 
 
Salomena z Bergu
 
 
Eliška Polská
 
 
 
 
 
 
Béla II. Uherský
 
 
Alžběta Uherská
 
 
 
 
 
 
Helena Srbská
 

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c Dostupné online. [cit. 2020-08-07]
  2. ↑ a b c d e f Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  3. ↑ a b c SCHULTZE, Johannes. Johann I. In: Neue Deutsche Biographie. Berlin: Duncker & Humblot, 1974. Dostupné online. ISBN 3-428-00200-8. Svazek 10. S. 472. (německy)
  4. ↑ a b c d e HEINEMANN, Otto von. Johann I., Markgraf von Brandenburg. In: Allgemeine Deutsche Biographie. Leipzig: Duncker & Humblot, 1881. Dostupné online. Svazek 14. S. 151–153. (německy)

Literatura

  • Brandenburg, Anhalt und Thüringen im Mittelalter. Askanier und Ludowinger beim Aufbau fürstlicher Territorialherrschaften. Příprava vydání Tilo Köhn. Köln/Weimar/Wien: Böhlau, 1997. ISBN 3-412-02497-X. (německy) 
  • ASSING, Helmut. Die frühen Askanier und ihre Frauen. Bernburg: Kulturstiftung Bernburg, 2002. ISBN 3-9805532-9-9. (německy) 
  • SCHRECKENBACH, Hans-Joachim. Bibliographie zur Geschichte der Mark Brandenburg. Köln: Böhlau, 1970–1986. (německy) 
  • SCHWEBEL, Oskar. Die Markgrafen Johann I. und Otto III. In: GEORGE, Richard. Hie gut Brandenburg alleweg! Geschichts- und Kulturbilder aus der Vergangenheit der Mark und aus Alt-Berlin bis zum Tode des Großen Kurfürsten. Berlin: Verlag von W. Pauli’s Nachf, 1900. (německy)
  • ERDMANN, Wolfgang. Zisterzienser-Abtei Chorin. Geschichte, Architektur, Kult und Frömmigkeit, Fürsten-Anspruch und -Selbstdarstellung, klösterliches Wirtschaften sowie Wechselwirkungen zur mittelalterlichen Umwelt. [s.l.]: Königstein im Taunus: Langewiesche, 1994. ISBN 978-3-7845-0352-3. (německy) 
  • VON MÜLLER, Adriaan. Gesicherte Spuren. Aus der frühen Vergangenheit der Mark Brandenburg. Berlin: Bruno Hessling Verlag, 1972. ISBN 3-7769-0132-2. (německy) 
  • WARNATSCH, Stephan. Geschichte des Klosters Lehnin 1180–1542. Berlin: Lukas Verlag, 2000. ISBN 3-931836-45-2. (německy) 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Wappen Mark Brandenburg.png
Autor: David Liuzzo, Licence: CC BY-SA 3.0
Znak Braniborského kurfiřtství a později pruské provincie Braniborsko.
Johann Otto Siegesallee1.JPG
The former Siegesallee in Berlin with the double statue commemorating the corulers of Brandenburg, Margrave John I (1213–1266) and Margrave Otto III (ca. 1215–1267), sons of Albert II and grandchildren of Otto II. The bust on the left commemorates Provost Simeon of Cölln, that on the right Marsilius de Berlin, the first documented "Schulze" (mayor) and judge of Berlin. Sculptor: Max Baumbach. The sculpture was unveiled on 22 March 1900. Spread across the knees of John I is the document granting town charters to Berlin and Cölln. The younger Otto III stands beside him, pointing to the charter with one arm while the other rests on a hunting spike. The youthful city founders are portrayed here as mature men, because in the view of contemporaries the significance of founding the later metropolis would not have been adequately manifested as an act of two youngsters.